Své plastiky jste vytvořil prostřednictvím technologie Vitrum Vivum, kterou vyvinul sklář Jiří Šín. Čím je technika výjimečná?
Je to úplná revoluce v taveném skle. Už od dob Římanů a Egypťanů se takzvaná tavená plastika dělala slinutím, tedy tak, že vyplníte formu studenými kousky skla. Když je zahřejete, sklovina se rozteče do všech koutů formy a pak pomalu chladne. S tím je ale spojené velké omezení, protože musíte udržet vždy jednu rovinu, je to jako rozlitá hladina vody. V tom se liší například práce s bronzem, kdy roztavený kov teče kanálky a umožňuje vytvořit jakékoliv plastické dílo. A technologie Vitrum Vivum dokáže zjednodušeně řečeno totéž. Pracujete se zavřenou formu, omezuje vás jen velikost pece a můžete z jednoho kusu odlít třeba koně. Je to pak otázka chlazení, protože několikatunová socha se pak chladí třeba půl roku.
Jedno z vašich děl v Kodlu nese název Day by Day, je to variace na benátské zrcadlo?
Někdy ty názvy vymýšlím hodně intuitivně. Do zrcadla se díváme každý den. Na tom mém je lidské srdce s tepnami, které se mění v podmořské korály. Sledoval jsem myšlenku záchrany přírody a smyslu života. Naše srdce tepe díky přírodě a i ty korály jsou tepnami vlastně spojené s námi. Den za dnem stárneme, stejně jako všechno kolem nás.
Návštěvníkovi chcete zřejmě připomenout jeho konečnost dílem Memento Mori. Jak jste k té křišťálové lebce na čirém podstavci vlastně dospěl?
Kdysi jsem se při studiu na vysoké škole takzvaně "obrátil". Čím jsem starší, tím více mě provází víra. O konečnosti a pomíjivosti dennodenně přemýšlím. Umění má připomínat něco, co není jen všedním dnem a na co máme myslet třeba jen ve vteřinovém záblesku. Lebku jsem modeloval přímo z přírodních krystalů. Možná to bude znít morbidně, ale já to tak necítím - někdy se mě lidé ptají, jaké umění si mají koupit. Doporučuji jim, aby si pořídili dílo, na které se budou chtít dívat celý život. Mně osobně nevadí, když mi bude připomínat, abych žil naplno, nebo spíš, abych žil dobře.
Sklo je váš hlavní vyjadřovací prostředek. Je těžké ho ovládnout? A co vám umožňuje vyjádřit jinak než tradičnější materiál, jako třeba hlína nebo kámen? Čím je pro vás tak důležité?
Sklo je jednoznačně jediný přírodní materiál, který pracuje takhle silně se světlem. Už alchymisté používali křišťálovou kouli a psali o skle. Alchymistický znak skla je ležatá osmička, z níž vychází obrácený kříž. Je v něm obsaženo, že sklo je trochu magický, zvláštní a tajemný materiál. Nemá totiž pevnou krystalickou mřížku, ono je vlastně neustále v nějakém pohybu, vědci se přou, jestli jde o tekutinu nebo pevnou látku.
Hodně vás ovlivnilo setkání s dílem Botticelliho a samozřejmě četba. Můžete říct, jak se konkrétně literatura propisuje do věcí, které děláte?
Botticelli byl spíš impulsem k tomu se do umění zamilovat, byl jedním z prvních umělců, s nímž jsem se setkal. Mám ho rád dodneška, je to spojení romantiky, všednosti a věčnosti. To je téma renesance, která je spojená nejen s oslavou člověka, ale také se zkoumáním jeho limitů a vědeckých objevů. Výtvarné umění je omezené tím, že v něm nemůžete vyjádřit tak silný epický děj jako ve filmu nebo v knížce, kde se děje a obrazy naopak odehrávají po tisících. Ve výtvarném umění to musíte zhustit do jednoho objektu nebo do jedné plochy. I já bych v tom trojrozměrném objektu rád zachytil co nejsilnější epičnost.
Nedávno jsem přemýšlel o tom, jaké umění vlastně nejdéle přetrvá. Literatura stárne poměrně rychle, protože se odehrává v určitém historickém kontextu, hudba je na tom o něco lépe, není nakonec ale výtvarné umění nejtrvalejší?
To je docela trefné. Právě v souvislosti s tím, že je výtvarné umění vlastně zjednodušenou syntézou všeho, hovoří pak paradoxně nejsilněji. U filmu musíte sedět dvě hodiny, knížku čtete několik týdnů, ale když vidíte úžasný obraz Caspara Davida Friedricha Tulák nad mořem mlhy, tak vás u takového motivu najednou napadá úplně všechno, od narození přes život až po umírání.
Máte teď také souběžně výstavu Stromy rostou z nebe v Sovových mlýnech na Kampě, kde prezentujete dílo, které jste loni přivezl na bienále do Benátek, tedy čtyři dvoumetrové křišťálové stromy, tehdy je tam vidělo 150 tisíc lidí. Všímáte si, jak vaše dílo vnímají diváci tady a v zahraničí, dívají se na něj jinýma očima?
Myslím, že to není otázka zahraničí a České republiky, je to otázka laické a profesionální veřejnosti. Umění by na jednu stranu mělo být obohacující pro jakéhokoliv člověka, který se o něj zajímá, ale zároveň je to samozřejmě také nějaká profesionální záležitost, kdy se hledá novost a nejlepší kvalita. Co se týče laiků, je to tady i venku podobné, uspět u profesionální veřejnosti v cizině je ale mnohem náročnější. Když něco vystavíte, ušijete nebo uvaříte na Letné v Praze, tak jste nejlepší na té Letné, ale když jdete do zahraničí, je to měřítko mnohem přísnější. Nikdo se neptá, jestli jste dobrý v rámci Prahy, ale každý vás srovnává se světovou úrovní. V Benátkách jsem si to potvrdil.
Tam se to ale povedlo…
Povedlo, ale v zahraničí to jednou nestačí, musí se vám to povést alespoň třikrát, takže to, jestli se dostanu do hledáčku nejlepších galerií a sběratelů, bude ještě chvíli trvat.
V minulosti jste se nechal slyšet, že se považujete spíš za světoobočana a že českému umění chybí pohled za hranice. Co to má za následek a proč je to podle vás špatně?
Takhle řečeno by to bylo asi trošku pyšné. Myslím, že je tu mnoho kvalitních českých umělců a za hranice se dívají. Je ale otázka, jestli za ty hranice také jdou. Vyrazit s obrazem na Art veletrh Basel je otázka odvahy, risku, sebezapření i peněz. Myslel jsem to tak, že srovnávat se se světem znamená do toho světa jít a něco do něj investovat, jak finančně, tak se měřit se světovou kvalitou. Jsme malá země a mnoho umělců se s rychlým úspěchem v malé zemi spokojí.
Letní výtvarný salon Kodl Contemporary
Svá díla představuje Rony Plesl v rámci Letního výtvarného salonu Kodl Contemporary, který letos kromě současných českých tvůrců prezentuje také jejich finské kolegy. Vedle Plesla vystavuje třeba jeho bývalý žák Lukáš Novák a také malířka Ira Svobodová. Finsko reprezentují umělci Leena Nio, Vesa-Pekka Rannikko a také Miika Nyssönen.
