Rozhovor - Bezprostřední, zdvořilí a věrní. Takoví jsou Číňané podle sinoložky Zuzany Li. "Také si uvědomují, jak velká je konkurence, a tak jsou tam například služby na velmi vysoké úrovni," vypočítává klady a zároveň rozdíly mezi Čínou a Českem renomovaná překladatelka. V Číně žila dohromady pět let.

Se svými dvěma dcerami, které mají čínského tatínka, nyní žije v Praze. Nevylučuje, že dívky jednou odjedou žít do Číny: "Přestože je to komunistická země, je tam mnohem více pracovních příležitostí a možností osobního rozvoje."

Protože ne každý může do Číny odjet na dostatečně dlouhou dobu, aby ji důkladně poznal, rozhodla se Zuzana Li založit knižní edici Xin, v níž překládá a vydává moderní čínskou literaturu. Přitažlivým způsobem tak přibližuje tamní společnost, kulturu, zvyky i tradiční příběhy.

Zatím posledním dílem, které v edici vyšlo, jsou Manželky a konkubíny, tedy tři novely jednoho z nejznámějších čínských autorů Su Tchunga.

Aktuálně.cz: Proč jste si vybrala zrovna Čínu? Čím vás její kultura tak lákala?

Zuzana Li: Na prvním místě byl u mě zájem o jazyk, který má nejdéle používané písmo na světě, prostupuje tisíciletími a rozšířil se z Číny i do okolních zemí východní Asie. Je v něm zapsána klasická vzdělanost a kultura velké části světa. Studium mě pak odvedlo k moderní a současné Číně.

A.cz: Pokud byl na prvním místě jazyk, zamilovala jste si pak tu zemi?

Určitě. Když jsme tam jeli poprvé, byli jsme nadšení a říkali jsme si, že je to pro Evropana tak intenzivní země, že to tam buď musíte milovat, nebo nenávidět. Člověk k té velké zemi plné velkých krás a zároveň hrůz nemůže zůstat lhostejný, zamává to s ním. 

Foto: Archiv Zuzany Li

A.cz: Jak vás tam přijali?

V Číně mám spoustu známých a rodinu, která mě přijala vlídně a přátelsky. Většina mých zážitků s Číňany je pozitivní. I na ulici jsou tam lidé hodně bezprostřední. Druhý rok, kdy jsme žili s jednoroční dcerou v centru Pekingu a já s ní chodívala ven na procházky starým Pekingem, stávalo se mi, že mě lidé zastavovali a ptali se mě, jestli jsem v Číně adoptovala dítě. Smála jsem se a říkala, že dcera je moje, a oni se divili, nevěřili, že plavovlasá cizinka může mít černovlasé děvčátko, které vypadá jako Číňanka. 

A.cz: Jaká je tedy Čína vašima očima?

Velmi lidská, v dobrém i špatném. Potkala jsem tam krásné lidi, skvosty čisté tak, až vás to překvapí, ale je tam i spousta špíny a smetí. Celkově je tam všeho hodně, nůžky jsou do široka otevřené, škála všeho je široká. Je to také velmi houževnatá země. Vydrží téměř cokoli. Když potom slyšíte některé osobní příběhy a vidíte, čím vším si ti lidé museli projít, udiví vás, že je to nezlomilo, že pokračují dál. Oproti tomu jsme my někdy ufňukaní a moc si nevážíme toho, co máme. Mezi vrstvou intelektuálů mám také ráda čínskou zdvořilost a vzdělanost, také otevřenost a vstřícnost. Hodně si tu také potrpí na spřízněnost a věrnost a nemusí to vůbec být jen v intimní rovině. Pokud vás někdo začne považovat za přítele, můžete se na něj pak kdykoli spolehnout.

A.cz: Byla jste patnáct let vdaná za Číňana. V čem je vztah s čínským mužem jiný než s českým?

Pokud budeme mluvit o společenských normách, pak bych řekla, že od čínských mužů se obecně předpokládá přirozená povinnost postarat se o ženu a rodinu, finančně a materiálně ji zajišťovat, za svou rodinu cítí velkou zodpovědnost. To ale neznamená, že žena nevydělává nebo je odsouzena zůstat u plotny. Přesto jsem cítila jistý rozdíl, tradiční rozdělení rodinných úloh jsem vnímala jako přirozenější a všudypřítomné, rodiny drží více pohromadě, vzájemně si pomáhají a podporují se za všech okolností. Berte to ale jako pouhou osobní zkušenost.

A.cz: Přestože ekonomicky je Čína někde úplně jinde, dá se v něčem přirovnat k někdejšímu komunistickému Československu?

Tohle téma by zasloužilo hloubkovou studii. Já vám můžu sice říct, že stejně jako jsem jako malá slyšela dospělé nadávat na komunisty u nás, slyšela jsem i Číňany nadávat na komunisty v Pekingu, to ale jistě nedělá z těch dvou světů to samé. Vláda shora je samozřejmě vždycky jiná než demokracie, nepřítomnost svobodných voleb staví občany země do jiného postavení, než když mají vládu, kterou si sami a svobodně zvolili. V Číně se občas setkáte s pozůstatky ideologie, kterou jsme my u nás odmítli, takže vám to může připadat jako návrat v čase do dob před rokem 1989 u nás, ale to je jen povrchní dojem.

Stejně jako tomu bylo dříve u nás, nemusí být ideologie nutně součástí každodenního života dospělého jedince, jehož život se odehrává na trase práce - rodina. Vidíte je v oblastech řízených státem, třeba ve školství, zvlášť na hodinách dějepisu, jsou věci, o kterých se nemluví nebo se jejich výklad šikovně upraví. Na druhou stranu jsem se v Číně setkávala na straně státu s vysokou profesionalitou i odborností, vybraným vystupováním a znalostí etiky, což bohužel ne vždy platilo a platí v českých poměrech.

A.cz: Autoři, které překládáte do češtiny, jsou v Číně populární, nebo je to spíš čínský underground?

V edici Xin jsme si dali za cíl vybírat autory a díla, která tvoří pomyslnou moderní čínskou klasiku. První dva autoři, Eileen Chang a Šen Cchung-wen, jsou mezi čínskými čtenáři velmi populární, přestože v době, kdy Čína kráčela velkými skoky ke komunismu, nesměli v Číně vycházet, oba byli považováni za buržoazní spisovatele a jedovaté býlí. Když pak Čína opustila cestu nekonečné ideologické revoluce a vydala se směrem hospodářské prosperity, staly se knihy těchto dvou autorů bestsellery, neboť poskytují neideologický a apolitický pohled na čínskou společnost.

Další autoři patří ke generaci, která začala vydávat v osmdesátých letech, byla to doba literární renesance, uvolnění, experimentu, nových příběhů, literárního hledání, návratu ke kořenům a podobně. Přestože ne všechna díla těchto spisovatelů byla státní garniturou pozitivně přijata, jedná se o zkušené, uznávané a populární autory. 

A.cz: Román Čtyři knihy, který jste v edici přeložili a vydali, ale v Číně vůbec nevyšel.

Ano, to je pravda, román Čtyři knihy spisovatele Jen Lien-kcheho vydavatelství v ČLR odmítla, tak jej autor nakonec vydal v Hongkongu a na Tchaj-wanu. To ale neznamená, že by se jednalo o literární underground nebo disent, jak jej známe my. Jen Lien-kche se za čtyřicet let své spisovatelské kariéry stal velmi čteným a uznávaným autorem, přesto jej dnes označují za kontroverzního, protože píše o kontroverzních tématech kontroverzním způsobem, třeba propojením ideologie a sexu si rozhněval nadřízené a vyloučili jej z armády, toto téma najdeme v novele Služ lidu!, která vyšla i česky. Situace na literární scéně není úplně přehledná, záleží hodně na okolnostech, zákulisí a kdo má kde jaké známé. Vím o knihách, o kterých si říkám: Jak je možné, že tohle nikdo nezakázal? A o jiných, o kterých si říkám: Proč tohle zrovna zakázali?

Autor fotografie: Archiv Zuzany Li

Zuzana Li

• Narodila se v roce 1975.
• Moderní čínskou literaturu studovala v doktorském programu na Pekingské univerzitě.
• Působí jako překladatelka a tlumočnice.
• V roce 2012 založila v nakladatelství Verzone ediční řadu Xin, jejímž cílem je představovat českému čtenáři díla významných čínských autorů.
• Její překlad románu Čtyři knihy byl nominován na cenu Magnesia Litera 2014, autor románu Jen Lien-kche za své dílo letos v říjnu obdrží v Praze Cenu Franze Kafky.
• Zuzana Li nyní žije v Praze a se svým bývalým manželem má dvě dospívající dcery.

A.cz: Čím může čínská literatura oslovit českého čtenáře?

Může mu zprostředkovat náhled do světa geograficky a kulturně vzdáleného a exotického, přitom velmi zajímavého a fascinujícího. My víme, že u nás jsou poměrně vydávaní třeba Cha Ťin, populární byly Divoké labutě Jung Changové, to jsou autoři žijící v zahraničí a píšící v podstatě pro zahraniční publikum, své čínské příběhy vyprávějí pro cizince, a velmi dobře. My chceme přinášet českému čtenáři ještě o něco autentičtější pohled do čínského světa skrze příběhy, které si vyprávějí Číňani mezi sebou a pro sebe. Číňané si prošli ve 20. století velmi tvrdou dějinnou zkušeností a myslím, že mají o čem vyprávět. 

A.cz: Jaký vztah mají k Číně vaše dcery?

Když jsme žili tam, stýskalo se jim po Čechách, po zahradě a lese za domem. Čínu mají ale moc rády. Dokonce se někdy pasují do rolí obránkyň, když slyší někoho mluvit o Číně nehezky, nelíbí se jim to, mají k té zemi osobní vztah, prožily tam hezké roky. Uvidíme, jak se bude jejich vztah k Číně vyvíjet dál. Je možné, že tam v dospělosti odjedou žít, Čína přeci jen nabízí víc možností práce a osobního rozvoje. 

A.cz: Říkala jste, že na dcerách je vidět, že mají čínského tatínka. Setkaly se kvůli tomu s nějakými negativními reakcemi?

Naštěstí ne, nebo nijak zásadně. Přiznám se, že jsem se toho obávala. Nevím, jestli je to tím, že jsme měli štěstí na sousedy a lidi kolem, anebo třeba tím, že holky nemají úplně tmavou pleť a jsou hezké a milé. Manžel tu útoky na svou osobu zažil. V tomhle ohledu je to u nás horší než v Číně. Tam s rasismem vůči bělochům problémy nemají. 

A.cz: Pokud se člověk poprvé vydává do Číny, s čím by měl počítat?

Je to už jisté klišé, ale měl by počítat se vším. A hlavně s tím, že i tak ho jistě něčím překvapí. Pokud mám soudit podle sebe, měl by se připravit na nevšední a silné zážitky. Měl by se vybavit jistou dávkou otrlosti, protože ne vždy jde všechno tak, jak si člověk naplánuje. My máme jiný způsob uvažování. Myslíme si, že přijdeme na nádraží, koupíme si jízdenku nebo si ji předem zabookujeme a prostě odjedeme, kam chceme.

Jenomže tam se klidně dozvíte, že jízdenky došly, jsou vyprodané. Nebo vám systém řekne, že jízdenka bude, ale u okýnka pak prostě není. Přijďte zase zítra. Je to vždycky velké dobrodružství, zvlášť když se vydáváte mimo hlavní turistické stezky. Slabší povahy si musí dávat pozor na srdce, aby se tam příliš nerozčilovaly. Na druhou stranu když máte peníze, koupíte si tam v podstatě cokoli. A služby jsou na výborné úrovni a neustále se zlepšují. Konkurence je obrovská, ve službách se musíte hodně snažit. V restauraci neexistuje, že by k vám někdo pět minut nepřišel.

A.cz: Přitom v čínských restauracích v Česku bývá obsluha až legračně špatná.

Také jsme si toho všimli. Je opravdu markantní rozdíl, když provozují restauraci tady a tam. Vypadá to, že v cizí zemi člověk jako první pochytí její nešvary. 

A.cz: Domluví se tam člověk anglicky?

Nevím, jak dnes, přeci jen to je už téměř dvacet let, kdy jsem tam jela poprvé a čínsky tak dobře neuměla. Jistě bude taky záležet na konkrétním místě. Obecně bych na to ale nespoléhala. Jednou se mi v hotelu stalo, že na mě v recepci čekal policista, protože jsem neměla v pořádku jeden z několika dokladů, odvedl mě na stanici a dvě hodiny vyslýchal. Dodnes nevím, co po mně přesně chtěli. Bylo to ve vnitrozemí, mluvili se silným přízvukem, takže jsem mu čínsky moc nerozuměla, spíš jsem hádala, ale anglicky na stanici nikdo neuměl. Předpokládám ale, že dobrodruzi si vždy poradí, na ulici se vás třeba zhostí nějaký šikovný mladík, a co je potřeba, vám do angličtiny přeloží. Anebo musíte bojovat rukama nohama.