"Začaly mě napadat věci jako: 'Můj bože, musím skončit s prací, potřebuju prodat dům a odstěhovat se. Způsobuje to zmatek'," řekla magazínu The Hollywood Reporter nedávno herečka Gwyneth Paltrowová o odchodu jejího nejmladšího 18letého syna Mosese na vysokou školu.
"Mojí identitou byla matka. Celý svůj život jsem soustředila kolem dětí, jejich rozvrhu a kdy jim začíná škola," popsala a dodala také, že se kvůli představě prázdného hnízda nervově hroutí. V dřívějším rozhovoru nicméně uvedla, že si je vědoma, že je to přirozená část života, které se nelze vyhnout
Je zřejmé, že hollywoodská herečka prožívá takzvaný syndrom prázdného hnízda. Označují se tak pocity ztráty, které zažívají rodiče v období, kdy jejich dospělé děti opouští domov. Paltrowová přitom není jediná celebrita, která se s obtížnými emocemi svěřila.
O odchodu potomků promluvila v minulosti také herečka Elizabeth Hurleyová, modelka Heidi Klumová nebo šéfkuchař Gordon Ramsay. V pořadu James Corden’s Late Late Show se svěřil, že když se měl se synem rozloučit, cítil se "jako vykuchaný" a po jeho odjezdu odešel do synova pokoje, z šuplíku vytáhl jeho kalhoty a oblékl si je.
"Když už nejsem rodičem, kdo teď jsem?"
Podle novinářky Charlotte Crippsové je syndrom prázdného hnízda jedna z pastí žalu, do které rodiče padají. "A já do ní spadnout odmítám," píše v článku pro magazín Independent máma dvou dcer. "Jsem odhodlaná udržet si svou identitu, jak jen to jde, takže když děti opustí dům, budu mít vzrušující život plný obohacujících vztahů, o které se můžu opřít - a aktivit, které nezahrnují jen organizaci dalších aktivit pro děti," píše a dodává, že si samozřejmě uvědomuje, že pocity ztráty jsou do určité míry nevyhnutelné.
Podle terapeutky Ivy Kyselé se způsob, jakým bude rodič prožívat odchod dítěte, formuje už před jeho narozením. "Úplně na začátku stojí důvody, kvůli nimž jsme se rozhodli dítě počít. Příběhy a očekávání rodičů jsou různé. Někdo touží po lásce a potomek má být tím, kdo jej bude mít konečně doopravdy rád. Jiný rodič se bojí samoty ve stáří, a dítě má proto, aby nezůstal sám. Další člověk si uvědomuje, že je pro svého syna nebo dceru spíše životním průvodcem k dospělosti a chce primárně přispět k jejich nezávislosti a spokojenému životu," vyjmenovává možné příklady terapeutka.
Stejně jako každá životní změna, i tato změna podle ní přirozeně odráží změnu identity. Zatímco tak může být pro některé tento bod pozitivní a představovat start do nového života, ti, kteří si mezi identitu a rodičovskou roli postavili rovnítko, se můžou až depresivně ptát: "Když už nejsem rodičem, kdo teď jsem?"
Prázdné hnízdo vyvolává stará zranění
Anglická novinářka Celia Doddová byla po odchodu svých dětí natolik na dně, že o své zkušenosti napsala knihu The Empty Nest: How to Survive and Stay Close to Your Adult Child (v překladu: Prázdné hnízdo: Jak přežít a zůstat si se svým dospělým dítětem blízký). Matka tří dětí popisuje, že i když věděla, že je to "normální" a že svým potomkům "nový život" přála, cítila se zničená. "Bylo to, jako bych ztratila část sebe sama. A s každým dalším dítětem to bylo těžší. Nezvyknete si na to," řekla v rozhovoru pro BBC.
K napsání knihy ji motivovalo také to, že většina matek o svých emocích nemluví - a otcové už vůbec ne. "Přitom ze svého okolí vím, že muži toto období prožívají stejně obtížně jako ženy," podotýká Doddová. Aby pocity samoty zmírnila, ve svém domě ubytovala studenty z Číny, začala pracovat jako dobrovolnice v útulku pro bezdomovce a pěstovat rajčata. "To mi pomohlo. Potřebovala jsem tu péči, kterou jsem v sobě měla, někam dát," popisuje Doddová a ukazuje způsoby, jak se s pocitem prázdnoty vypořádat.
Holistický psycholog a autor knihy Nekončící drama Scott Lyons říká, že rodiče přirozeně procházejí mnoha fázemi, během kterých dochází k postupném odstupu mezi nimi a dětmi. "Například při trénování chození na nočník, když jdou potomci do školy nebo poprvé přespí u kamaráda," říká pro Independent.
Zatímco někteří rodiče si podle něj oddechnou a budou rádi, že mají zase více energie a času sami na sebe, jiní budou zažívat bolest, pocity prázdnoty a ztráty dřívější blízkosti. "V některých případech odchod dítěte v rodičích vyvolává zranění z nenaplněné blízkosti. To může způsobovat pocity opuštění, závislosti a dokonce i frustrace," vysvětluje.
Fáze osamostatňování není třeba vytrpět
Podle psycholožky Lenky Kolajové toto období náročněji prožívají především rodiče, kteří svůj pocit spokojenosti a štěstí odvozovali od péče o své děti a naplňování jejich potřeb. Tento závislý přístup si často neuvědomují a vnímají ho s pocitem, že pro své dítě dělají to nejlepší. Rodina a děti se staly nejvyšší prioritou. Obětovali své zájmy, pracovní ambice i přátele, často i partnerský vztah. S odchodem dětí mají pocit, že ztrácí smysl svého života.
Řešením je podle odbornic přijmout odstěhování potomků jako zákonitost, která k životu nezbytně patří. Nebránit se pocitům smutku s finální myšlenkou toho, že je dobře, že se jim daří žít vlastní život. Důležité je také neuzavřít se do pocitů lítosti z toho, že nás už syn nebo dcera nepotřebuje. Syndrom opuštěného hnízda totiž naznačuje jiný syndrom, a to syndrom bumerangu. "Když vyšleme do světa samostatné a zodpovědné dítě, vrátí se nám dospělý člověk, partner a kamarád, který s námi bude chtít občas pobýt a sdílet svůj život," vysvětluje Kyselá.
A jak uzavírá Charlotte Cripsová: "Je načase, aby si rodiče přestali myslet, že každá fáze jejich dítěte k dospělosti je něčím, co je třeba vytrpět. Doufám, že se může jednat o organičtější proces. Nepřipravuji se na žal z prázdného hnízda, budu čekat zase na plný dům."
