reklama
 
 

Jsem novodobá emigrantka, současný stav v Česku mi nevyhovuje, říká žena, jež sama putuje světem

21. 9. 2017
Před osmi lety dostala kvůli ekonomické krizi výpověď z práce pro nadbytečnost. Kancelář a pevný domov vyměnila za krosnu a destinace po celém světě. Alexandra Kroppová od té doby navštívila zhruba 58 zemí, zažila zemětřesení i setkání s dalajlamou. Jako dobrovolnice působila v Indii či Indonésii. „Protože cestuji sama, mám skoro všude dveře otevřené. Lidé z odlehlých koutů planety mnohdy nechápou, že je žena sama, a tak jsou velice ochotní, nápomocní a přátelští. Nebo soucitní, kdo ví,“ říká se svým typickým úsměvem.

Svou cestu kolem světa začala v africké Tanzanii, kam vyrazila se svým tehdejším přítelem. Ten se ale musel po měsíci vrátit zpátky do České republiky kvůli své firmě. "Chtěl, abych se vrátila s ním, ale neměla jsem práci, byt, prostě nic. Plánovala jsem cestovat několik let," popsala v rozhovoru pro Aktuálně.cz s tím, že se rozhodla pokračovat sama do Ria de Janeira.

Její rozhodnutí tehdy vyvolalo mezi rodinou a přáteli poprask. Cestovatelka přiznává, že na osamocené bloudění brazilským velkoměstem nebyla připravená. "Byla to pro mě nová situace, takže jsem spíš řešila jiné věci, a nad tím, že je tam nebezpečno jsem zase tolik nepřemýšlela. Zvažovala jsem spíše, co budu dělat, kde se ubytuji" uvedla. Průvodce jí nakonec dělali známí přátel.

Rio jí učarovalo natolik, že by tam podle svých slov zůstala navždy. Nakonec ale raději odletěla na "konec světa" - do argentinského města Ushuaia. "Jeden den jsem se opalovala na Copacabaně v plavkách a druhý den jsem se proháněla na sjezdovce v Ushuai. Ale takové extrémy mám celý život," dodala.

Právě Patagonie, spolu s Himálajem, patří mezi její nejoblíbenější destinace. Japonsko obdivuje pro spořádaný způsob života místních, Tasmánii za zachovanou původní přírodu. Pobývala ale také na opuštěném ostrově San Blas Islands mezi Kolumbií a Panamou. A v současné době se nachází na indonéském ostrově Lombok.

Pozlátko cestování a volnosti je ale podle ní těžce vydřené. Kromě úspor si vydělává sezónní prací. Dříve například pracovala v horském středisku ve Švýcarsku jako servírka, a to přesto, že má inženýrský titul. "Vždycky mi osud nadělí nějakou šanci a přivydělám si, udržitelnost na cestě je pro cestovatele to nejdůležitější. Jinak bych musela sedět v kanceláři," řekla.

A tak to chodí den co den, v tom našem Bali Království, Za sedmi vulkány, devíti ostrovy a mořem tradicí🙏☀️🇮🇩

Zveřejnil(a) Sama na Cestách dne 14. Září 2017

Dlouhodobé cestování je podle ní "hodně o spotřebě, vědomém užívání věcí a hlídání si financí". A přiznala, že cestování bez doprovodu je dražší. "Když cestujete s někým, tak si dělíte náklady za taxi, pokoj, jídlo, vodu atd. Ale když je člověk sám, tak to táhne všechno. Cestovat sama je finančně docela náročné," poznamenala Kroppová.

Stejně jako ostatní čeští novodobí nomádi i ona musí myslet také například na pravidelné placení zdravotního pojištění. "Pokud je člověk více jak šest měsíců mimo republiku, tak má výjimku, ale po návratu stejně musí prokázat, že si zdravotní pojištění platil po celou dobu, buď formou odvodu z platu, pokud má pracovní smlouvu v zahraničí nebo musí mít zaplaceno cestovní zdravotní pojištění. V této oblasti neexistují žádné pardóny," popsala.

Péče o děti i pomoc Tibeťanům

Kromě spoření a příležitostného výdělku se snaží náklady na svůj dobrodružný život šetřit i prostřednictvím dobrovolnických aktivit v různých destinacích. Na indonéském Bali pečovala o děti ve škole Green School. V indickém regionu Dharamsala, v horském městečku McLeod Ganj, zase pomáhala Tibeťanům žijícím v exilu. Zde měla možnost setkat se také s dalajlamou. Na Bali se vrátila znovu letos a v části Ubud doučovala poloviční sirotky angličtinu.

Impulsem pro to, aby jako turistka místním také pomáhala, byla pro Kroppovou návštěva rozbombardované srílanské školy v Jaffně. "Podle mě dobrovolnické aktivity při cestování jsou skvělou příležitostí jak druhé obohatit a vlastně i sám sebe, že si jen neužíváme, ale něco ze sebe dáváme," sdělila.

Odříznutá v horách mezi lavinami a sesuvy půdy

Přestože cestování po celém světě přináší Alexandře Kroppové mnoho zajímavých zážitků a šťastných momentů, zažila i nepříjemné chvíle. Před dvěma lety v dubnu 2015 se totiž ocitla na nepálské straně Himálaje během zemětřesení. Ve tří tisících metrech nad mořem tehdy zůstala spolu s dalšími místními a cestovateli odříznutá týden mezi lavinami a sesuvy půdy. Nejhorší vzpomínku však má na to, jak se v místě při evakuaci chovali turisté.

"Prosazovali se a řešili své vysvobození a vůbec nehleděli na utrpení místních. Z toho mi bylo vážně smutno. Vidět ty, jež přišli o obydlí, bivakovali na zemi pod plachtami a oplakávali mrtvé v úctě a pokoře a na druhé straně nechutné chování těch, kteří si o sobě myslí, že jsou 'lidi', ale nemají v sobě ani špetku lidské důstojnosti a ohleduplnosti," popsala.

V Nepálu se přitom tehdy ocitla neplánovaně, původně totiž měla být na Fidži. Kvůli tomu, že si omylem koupila dvě letenky na Fidži, ale ani jednu zpáteční (což je podmínkou pro vstup na toto území, pozn.), neodbavili ji a musela odcestovat z tasmánského Hobartu do Asie.

Cestování nejsou jen krásné fotky a super zážitky

Po psychicky náročném prožitku založila blog Sama na Cestách, aby se o své zážitky a zkušenosti mohla podělit s dalšími dobrodruhy. "Cestování totiž nejsou jen krásné fotky, co ostatní obdivují a super zážitky. Je to především o odříkání, psychické stabilitě, přípravě, posunování vlastních možností a sebepoznávání, což mnohdy bolí a někdy jde jen se zatnutými zuby," uvedla.

KDE NA TO BEREŠ??!! Než mě opět Bali vystřelí do spirituálních dimenzí, dovolte mi malé intermezzo v podobě vysvětlení financí. Kdo mě sleduje, jistě toho brouka má dlouho v hlavě, tak abyste všichni věděli, jak se činím, abych si už více jak sedm let mohla plnit vlastní sny;-) A abyste pochopili, že když jsem to dokázala od píky já, tak vy na stopéro taky😁😁😁 Úryvek z kapitoly eKnihy SAMA NA CESTÁCH - MOJE CESTA: www.samanacestach.cz/eknihy Takže znova: „KDE NA TO BEREŠ??!!" Garantuji Vám, že tuto otázku mají cestovatelé i nomádi nejradši! Málokdo si uvědomí, že je to jejich soukromí, do kterého cizímu nic není. Nebudu vás omračovat závratnými ciframi výplaty zvučných názvů korporací či nebetyčnými obnosy tučného odstupného. Nemám ani bohatého přítele, jenž mi mé potěchy financuje. Zatím ani sponzory, kteří by mě na cesty náležitě vybavili. Vždy jsem pracovala ve státní sféře nebo neziskovém sektoru a na všechno jsem si vydělala sama. (A vidíte, už jsme zase u toho: SAMA! To slovo je pro mne asi osudové, hahaha:-)). Kde mám začít? Začnu od roku 2001, kdy jsem ukončila univerzitu. V té době biologický „otec” měl podle pravomocného rozsudku soudu České republiky vyměřené alimenty ve výši 500,- Kč. Neupsala jsem se o nuly, přísahám, doslova a do písmene, slovy: pět set korun českých měsíčně pro studentku vysoké školy ekonomie! Ironie, výsměch? Kdepak, moje celoživotní realita. Stejně ani tuto směšně nízkou částku neplatil a já byla celý život odkázána na sporadické sociální dávky, o které jsem bojovala ve frontách mezi Romy. Zavzpomínám-li s vděčností na časy minulé, nebyly vždy hojné. Po revoluci jsme si s maminkou samoživitelkou zažily krušné časy, neměly jsme jednu dobu skoro co jíst, doma byly jen rohlíky, mléko a máslo. To bylo všechno. Plat prodavačky nebyl tenkrát ani dva tisíce korun. Nebýt jejich rodičů, tak jsme možná umřely hlady, a tak už od raného pubertálního věku jsem si přidělávala, různé brigády byly nutností. Byla jsem zblblá reklamami, vždyť jsem chtěla značkové džíny Levisky i módní boty a chodit do hospody… Prázdniny skoro neexistovaly, polovinu studia na vysoké jsem si odmakala v restauraci, a proto mé počítačové znalosti jsou mnohdy rovny negramotnosti:-). Práce sice šlechtí, ale odvádí taky někdy od učení… Pak přišla první oficiální práce na Krajském úřadě Moravskoslezského kraje, kde podle tabulkového platu mi na výplatní pásce zářila částka 11 180,- Kč, samozřejmě hrubého. Poté jsem si „polepšila” a nastoupila na Ministerstvo životního prostředí v Praze, kde výplata „razantně stoupla“ na 14 800,- Kč, přičemž životní náklady v Praze byly mnohonásobně vyšší než v Ostravě, takže nezbývalo nic jiného než si najít druhou práci a po večerech jsem pracovala ve VIP baru v tehdy ještě Sazka aréně do té doby, než mi někdo ze spolupracovníků ukradl kabelku i s klíči a peněženkou. Ve dvě ráno v noci jsem byla v pražských ulicích naprosto bezprizorní, beze všeho a v mínusu, protože za ten večer jsem si nevydělala ani tolik, o kolik jsem krádeží přišla. Paní inženýrka... Teda zatím jen slečna, ale kam jsem to dopracovala? Ale ani nezáviděníhodné situace mě od mé houževnatosti žít na plný plyn neodradily. Aktivně a soustavně jsem se snažila, abych se měla dobře a mohla si dovolit, co se mi zachce. Sny a cestování byly v té době ještě nerozeznatelné obrysy v dálce na horizontu budoucích plánů. Nemohla jsem lelkovat a oddávat se snění, musela jsem se akutně zabývat existenčními problémy. Přežívat a vydělávat, to byla prioritní strategie. Snažila jsem se všemožně přivydělávat, navštěvovala skupinové diskuse, kde se dělají marketingové výzkumy anebo castingy a příležitostné reklamy (Actimel, Sapelli, Debenhams, Česká pošta, Smíchov). Jako agentka CIA jsem se mihla na obrazovce s Ashley Judd v seriálu Missing a v korejském Snowpierceru jsem byla skoro nerozeznatelnou postavou v bazénu, která svým tělem chránila dítě od střílecí razie. Bizarní je, že jsem se pak osobně starala o syna režiséra v Green School na Bali, což byla ovšem pikantní náhoda, kterou jsem posléze zjistila:-). Podobných brigádiček jsem měla nespočet, touha dovolit si co hrdlo ráčí, byla nezlomná. Šancí, jak si vydělat je milion, jen musíme vylovit v moři možností tu správnou, navíc nyní v 21. století jsou bezbřehé a díky internetu je najdeme hravě všude. Po vstupu naší země do Evropské unie jsem pět let pracovala pro neziskovku, kde jsme zpracovávali projekty Evropského sociálního fondu. Zde jsem se toho dost naučila, začala přednášet a koučovat žadatele o dotace. Konec prvního rozpočtového období přinesl i výpověď z renesanční kanceláře, která byla od Václavského náměstí co by kamenem dohodil a stability pravidelného příjmu i fajn týmu. Během těchto výdělečných let se mé priority měnily a usedavě jsem přemítala, jak z toho zacykleného běhu „práce (15 hodin/5dní) - domov“ ven. Byla to jako hra na schovávanou, schovávala jsem se sama před sebou. Ale hlavně jsem ještě vůbec netušila, co přesně chci, jaké mám osobní cíle, jaké jsou mé životní priority, kam směřuji. Tápala jsem a na žádnou z existenčních otázek z jsem si nebyla schopna zodpovědět. Ten bělostný papír s výpovědí z práce pro nadbytečnost byl jako rána z čistého nebe, přišla nečekaně, uhodila rychlostí hromu, bum bác, ale o to lépe jsem ji pravděpodobně spolkla. Místo, abych se opila a brečela, tak jsem se rozhodla přijmout teorii, že je to zásah „shora”. Kulový blesk přinesl radikální řez do mé polomrtvé, neduživě nespokojené osoby. A co mě postavilo na nohy? Dětský sen, upomněla jsem se, co jsem si celoživotně přála, jako bývalá závodní sjezdařka jsem vždy toužila strávit celou sezónu někde vysoko v horách a lyžovat každý den. Moje ambice dosahovaly nejdále k rakouským Alpám, ale osudově si mě přitahuje vždy to nejlepší, a proto bezmezně věřím tvrzení z knihy Alchymista, že „když si opravdu něco přejeme, celý vesmír se spojí, abychom to dostali!“ A tak jsem dvě zimní sezóny strávila v Davosu ve Švýcarsku, v jednom z nejvyhlášenějších lyžařských rájů světa. Vůbec mi nevadilo, že jsem vstávala před šestou hodinou ranní za tmy, otročila za barem, neměla žádné spropitné, protože se číšníci s námi o ně nedělili, ale zato jsem každý den vklouzla do lyžáků a od jedné hodiny odpolední jsem do zavření sjezdovek brousila skvostně upravené svahy. Kochala se panoramaty, dýchala průzračně čerstvý horský vzduch a nastavovala tvář slunci. Tyto zdánlivé maličkosti proměnily mé pocity opět v úsměvy na tváři. To bylo nejvíc, byla jsem jak u vydržení, robota mi nevadila, byla jsem naprosto naplněná. Plnila jsem si konečně doslova a do písmene, co jsem si celý život přála. Potila jsem krev a dřela jako mezek, ale měla jsem to, co jsem chtěla. Davos je vyhlášené slunečné území, za celou zimu je zde jen pár dní zakaboněných, slunce extrémně svítí po celou zimní sezónu a život v zimě změní na pohádku. Aby taky ne, na venkovních lehátkách mají pravé hřejivé kožešiny, v nadmořských výškách jacuzzi s famózními výhledy. Kompenzace za otročení byla na místě, pochutnávala jsem si na grandiózní švýcarské čokoládě, ládovala se fondue, na svahu do sebe obracela kafe sex a stále jsem nemohla pochopit, proč jsem si takový styl života nedovolila už dřív. Uvědomění si vlastní síly je prioritní. Pachtění se změní v prožívání, prožívání se změní v chtění. Ne mít více, ale posunovat své hranice… Díky této skvostné přírodní scenérii a úchvatné životní úrovni se mi otevřely oči, zařekla jsem se, ve městě už žít nechci a odhodím zábrany a směle nahodím udičku k dalšímu snu. Bylo to lehké jako facka, vidět svět, rok či dva putovat bez zábran kde se dá. Jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam:-). Nebojte se, nebudu vás vodit za nos, nebyl to jen pohádkový příběh se šťastným koncem, ale o lapáliích a životních utrpeních se rozepíšu někdy jindy. Faktem je, že pár měsíců nepředstavitelné dřiny a příkoří zabezpečí, abyste přežili zbytek roku někde v zahraničí, kde jsou přijatelné životní náklady (např. Asie, jižní Amerika). Všem, co mi závidí a nechápou, jak si neustále udržuji svobodu a finanční nezávislost bych doporučovala, aby si někdy na vlastní kůži vyzkoušeli zamakat v hlavní sezóně někde v zahraničí v pohostinství. Předpokládám, že závist by je přešla hned po prvním dni, kdy by dobrovolně prchli nebo zkolabovali. Pozlátko cestování a volnosti je opravdu těžce vydřené, ale když člověk ví, proč to dělá, tak ho to ani moc nebolí:-). Což ostatní samozřejmě nevidí. A tak to neustále točím, sezónní práce a pak opět hurá tam, kde mě to láká. Po úraze a operaci ramene jsem si vytvořila vlastní misi, která je v intencích dobrovolnické pomoci a když se zadaří, tak mám ubytování a jídlo zdarma, takže náklady na pobyt v cizích zemích se minimalizují. A tak jednoduše žiji. Skromně ale svoucně. Podle mne je spotřeba to, co dělá z života hojnost bytí!!! Na základě vlastních zkušeností jsem dospěla k závěru, že nejde ani tak o to, kolik člověk vydělává, ale spíš o to, jaká je jeho spotřeba. Jak umí hospodařit a vědomě nakládat se svými zdroji příjmů. Ani když jsem pracovala v Praze, tak jsem nechodila na kosmetiku, nekupovala si drahé časopisy, neměla gelové nehty, ke kadeřníkovi si zašla jednou za uherský rok, atd. Babiččina výchova mi dala do vínku skvělý předpoklad, dodnes jsem hospodyňka, která si vaří a pro pírko i přes plot skočí:-). Umím si spočítat, co kolik stojí, kde mohu ušetřit a co ke svému životu nezbytně nepotřebuji. Vybavuje se mi konverzace s kamarádkou na vysoké, když jsem se jí svěřila, že nemám ani na to, abych si zašla do kina, odvětila:„No, ale aspoň si všeho více vážíš.” Byla to pravda. Když jsem něco chtěla, vždy jsem si počkala na slevy a spořádaně ukládala korunku ke korunce. Nevědomě jsem si tak střádala na to, co mě v budoucnu čeká. Svoboda:-). A ta je opravdu k nezaplacení! Nejeden cestovatel vám potvrdí, že utratí méně, než když žije „normálně“ v domovině. Při cestování je to velmi jednoduché, stačí vám kupecké počty, potřebujete zaplatit ubytování, přejezdy a něco k pití a snědku. Když člověk cestuje, žije většinou skromně, není na dovolené, nerozhazuje neuváženě za to, co nepotřebuje. A když člověk žije vědomě a nepije alkohol, tak vyžije za pár dolarů týdně. Dokonce jsem žila tak asketicky, že mi stačila hrstka rýže denně a pitná voda a byla jsem absolutně šťastná, ale k takovému stavu je velmi dlouuuuuuháááááá cesta:-). A není ani tajemstvím, že částky, které někteří utratí rozšafným rozhazováním za dvoutýdenní dovolenou by mi vystačily bohatě na rok! Z pětihvězdičkových resortů s all inclusive už jsem dávno vyrostla a hlavně mě nebaví:-). To jenom běžný život a nudná práce nás nutí k rozhazování, plýtvání a neuváženému konzumu. Nakupování je kompenzace vlastních komplexů či obšťastňování neukojených srdcí. Paradoxně to, co vydřeme za dlouhé přesčasy v práci, pak odevzdáváme zpět do systému, utrácíme-li za nepotřebnosti, jež nás uspokojí na pár vteřin či okamžiků. Ale tak je normální člověk automaticky nastavený, kompenzuje si to, že nežije naplno a kojí své touhy materiálními statky. Autopilot spotřeby je zautomatizovaný na základě pracovního vytížení a psychické újmy. Na cestování mě baví, že nemám účty za telefon, spotřebu vody, elektřinu, mizí výdaje za MHD, Wi-Fi mám všude free a s Viberem a Skypem volám zadarmo s celým světem. Jsem prostě takový globální Spořínek, který vystačí s málem. A vůbec si nemyslím, že nemůžeme mít za málo peněz hodně muziky, opak je pravdou. Můžeme a sami sebe mnohdy šokujeme, jak je toto pořekadlo příznačné, žijeme-li s limitovaným rozpočtem:-). Možná, že vaše sociální zázemí bylo ještě krušnější a nemilosrdnější, ale nevadí, ubezpečuji vás, že máte v sobě moc, kterou když náležitě zakceleruje, tak dokáže nemožné! Je třeba věřit v zázraky a hlavně v sama sebe! A pokud se fakt snažíte, vědomě usilujete a důvěřujete neomylně, že si zasloužíte hojnost, bohatství, ať už v jakékoli podobě, spadne vám jednou zaručeně do klína. Takže ano, měla jsem počáteční úspory, stavební spoření a malé, ze zákona povinné odstupné, ale pokud vám to stále nevychází a hlava nebere, myslete si třeba, že jsem vyhrála v loterii nebo dostala dědictví po tetičce z Ameriky:-). Budete-li stále řešit životy cizích a ne ten vlastní, nikdy nebudete šťastní a nepohnete se z místa a to by byla vážně velká škoda! Ale pravdu už znáte, na zámožné milence a „Sugar Daddy”(kteří své milenky vydržují) jsem prostě neměla štěstí nebo žaludek, a nebo obojí (chicht.-). Každopádně dennodenně s vděčností děkuji za všechny dary i možnosti a své schopnosti.

Zveřejnil(a) Sama na Cestách dne 03. Září 2017

Bourá také staromódní konvence o tom, že ženy samy necestují, třeba ze strachu. "Prostě se nebojím, věřím, že mám dobrou intuici a nebezpečí vycítím. Moc se s muži jiných národností nedružím, nelaškuji, mají často jiné zvyky a chápání opačného pohlaví a mnohdy, i když se s nimi normálně bavíte nebo usmějete, oni si už myslí, že je ruka v rukávě a že se budete brát," popsala.

A jaký má na otravné společníky recept? "Raději volím střízlivost v chování, to mě ochrání," sdělila Kroppová.

"Většina žen nechce nebo si nemůže dovolit takto žít"

Alexandra Kroppová (39)

Alexandra Kroppová (39)

  • Sólo cestovatelka, světoběžnice, influencerka, bloggerka a dobrovolnice. 
  • Pochází z Ostravy, kde vystudovala Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské - Technické Univerzitě Ostrava.
  • Pracovala jako auditorka na Krajském úřadě Moravskoslezského kraje a na ministerstvu životního prostředí.
  • Mezi její oblíbené činnosti patří kromě objevování nových koutů světa a lidí, také jóga a psaní. 

Přestože žen-cestovatelek přibývá, u některých nakladatelství stále převládá názor, že ženy cestopisy moc nečtou a takovýto životní styl je jim vzdálený. Takovou odpověď alespoň dostala Kroppová od jednoho českého nakladatelství. "Můj příběh je sice zajímavý, ale proč by si o tom vlastně měly číst, je to něco, co se jich skoro netýká, protože většina žen nechce nebo si nemůže dovolit takto žít," citovala odmítavý komentář.

Zdůvodnění ji zamrzelo: "Vím, že mám obrovské štěstí a můžu si dovolit, co hrdlo ráčí, ale to si může dovolit každý, pokud cíleně na sobě pracuje a ví, co chce. Nejen já, hodně žen a dívek se vydává vstříc svému osudu, má vlastní ambice a dokáže uchopit šance," konstatuje cestovatelka.

Ačkoliv její motivační knížka tak stále v papírové podobě nevyšla, sní o tom, že se jednou na pulty knihkupectví dostane a z cestovatelky se stane spisovatelka. "Dalo by se říct, že se mi už splnily do puntíku všechny původní sny, teď si přeji, aby to tak měli i ostatní," nechala se slyšet.

Jezdit dokud budou peníze

Ačkoliv ji v dubnu bude čtyřicet let, do Česka se alespoň prozatím natrvalo vracet nehodlá. "Česká republika je pro mne domovina a já ji miluji. Miluji svou rodnou zemi a lidi, ale bohužel společenské zřízení a soudobé politikaření je mi proti srsti, a proto na něm neparticipuji a v ČR se nezdržuji. Považuji se za novodobého emigranta," říká.

A druhým dechem dodává, že po loňském krátkodobém návratu do Česka pochopila, že nezáleží na tom, kde se člověk nachází, ani exotika člověka totiž šťastného neudělá. Podle ní záleží především na vlastním rozpoložení a smyslech, jež pomáhají na cestě k uvědomění si sebe sama.

Jezdit po světě chce, dokud bude mít finance. "A nevím, jak to dělám, ale zatím to pořád vychází a pouští mě to dál," uzavřela se smíchem.

Video: Alexandra Kroppová o zážitcích z nepálského zemětřesení

Snažili jsme se o dobrou atmosféru, lidé začínali mít průjmy, horečky, někteří měli deprese, popisuje první dny po zemětřesení ve vesnici Lho cestovatelka a dobrovolnice Alexandra Kroppová. | Video: Martin Veselovský |  15:20

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama