Poslední Addict jste pořádal v Berlíně. Předčil ve vašich očích předchozí akce, které se většinou konaly v Česku?
Když pominu Slovensko, tak to bylo vůbec poprvé, co jsme s Addictem vyjeli do ciziny, což byl pro mě dlouhé roky velký sen. V tomto ohledu to bylo jedinečné, ale z hlediska návštěvnosti to tak velké nebylo. Dorazilo nějakých 250 lidí a v Česku už jsem hrál pro mnohem početnější publikum. Jinak jsme ale v Berlíně měli k dispozici krásný prostor, pop-up klub Night Embassy v prvním patře velkého továrního baráku poblíž Watergate.
Skrz okna jsme se mohli dívat na linku metra, která v té zastávce jezdí nad zemí a potom zas zahučí do podzemí, což je fakt nádherný pohled. Půlka lidí přijela z Česka, což už byli naši dlouhodobí fanoušci, kterých si moc vážím, a druhou polovinu publika tvořili místní. Sám do Berlína jezdím často, protože se jako DJ snažím mít přehled o tom, co se v tamní klubové scéně děje.
Navštívil jste už i kultovní berlínský klub Berghain, o kterém panuje legenda, že vás do něj místní vyhazovači nemusí pustit, pokud nezapadáte do jeho atmosféry?
Šel jsem tam už šestkrát a z toho mě třikrát pustili a třikrát vyhodili. Jednou jsem tam vyrazil s velkou skupinou, což vyhazovači nesnáší, a my jsme si to neuvědomili. Při jiném pokusu jsem si zase na sebe vzal takovou divnou barevnou péřovou bundu, což bylo pro ně taky jako pěst na oko. Spekulací o tom, jak se dostat do Berghainu, je milion a vždycky dost záleží, jakou mají vyhazovači zrovna náladu. Obecně nesmíte být tak blbí, abyste tam přišli třeba v bílém kožichu a tvářili se jako turisti.
Na těchhle přísných pravidlech se mi líbí, že už se z nich stala taková hra, na kterou lidi přistupují. V Česku by to ale nefungovalo. Do Berlína totiž na rozdíl od Prahy jezdí za techno scénou tolik turistů, že je kluby musí selektovat. Kdyby berlínské kluby tyhle turisty a lidi, co tam prostě nemají co dělat, nijak neomezovaly, tak by do nich už nechtěli chodit místní. Pražské kluby jsou oproti tomu většinou rády za co nejvíc lidí.
V čem je ještě vyhlášená berlínská klubová scéna tak unikátní?
Když jsem se v den, kdy jsme tam pořádali Addict, podíval, kolik dalších party a koncertů se ve městě koná, bylo jich přes dvě stovky. V Praze jich máte v pátek nebo v sobotu v lepším případě deset a v horším klidně jenom pět. Berlín se stal v 90. letech po všech těch hrozných věcech, které se tam děly, symbolem svobody a funguje to dodnes. Klubová scéna tam teď hodně žije například genderovými tématy, což v Praze moc není, protože skupinky, které by akce s takovou filozofií zajímaly, jsou tu příliš malé. Do Berlína se kvůli tomu sjíždí lidi z celé Evropy. Musím ale dodat, že i v Česku klubová scéna v posledních letech hodně roste a já mam obrovský respekt ke všem kolektivům a umělcům, kteří se na tom podílejí. Díky za to.
Když jste ale před čtyřmi lety přišel s nápadem pořádat vlastní party Addict, tak jste na české klubové scéně viděl mnoho nedostatků, že?
Tehdy v Praze všechny kluby s výjimkou Roxy, MeetFactory, Cross Clubu a pár dalších vypadaly jako vesnické diskotéky. I dnes pořád platí, že majiteli mnoha klubů jsou hospodští, kteří je většinou nezakládali s vidinou rozvoje kulturní scény, ale chtěli z nich jen vytřískat co nejvíc peněz. Když jsem před těmi čtyřmi roky hrál třeba v jednom z nejošklivějších pražských klubů Chapeau Rouge, tak na mě přišly stovky lidí, ale během setu třikrát vypadla elektřina a čtyřikrát světla. Říkal jsem si, jestli mi na takovém místě stojí za to hrát. Jezdil jsem totiž po Evropě a viděl, že tam party mají skvělý světelný design, výborný zvuk a už ve vchodu cítíte, že to bude zážitek. Chtěl jsem stejně komplexní zážitek vytvořit i v Česku, abych se nemusel trápit v zaplivaném klubu.
Na Addictu lidi paří hlavně na alternativní elektroniku, která se někdy míchá s rapem. To ale z mojí zkušenosti není hudba, kterou průměrný mladý Čech očekává, když si jde někam zatancovat. Musel jste návštěvníky Addictu naučit, aby se netěšili, že na vaší party uslyší rozjuchané hitovky z rádií?
Nemusel, protože jsem lidem hned na začátku řekl, že Addict bude moje klubová noc, kam si budu zvát své oblíbené DJ. Myslím, že v tom hraje roli i jiné prostředí, ve kterém se Addict odehrává. Když jdou mladí lidi do nějakého pajzlu, tak očekávají právě ty rádiové hity, ale mnoho z nich není tak zaslepených, aby v prostoru, který na první pohled vypadá jinak, chtěli to stejné.
Spousta návštěvníků navíc na Addicty začala chodit kvůli mně, už znala můj postoj k hudbě, takže ani neočekávala, že moje party bude fungovat jako jukebox. Přístup, o kterém mluvíte, se navíc týká mainstreamových posluchačů a já jsem se vždycky pohyboval v komunitě lidí, kteří si hudbu vyhledávají spíš sami a mají o ní přehled.
Jak vybíráte lokace, ve kterých Addict pořádáte?
Před čtyřmi lety jsme měli na výběr z asi 15 lokalit, ale dnes už takovou volnost nemáme. Pražský magistrát totiž pořádání podobných akcí dost omezil, protože v nich vidí jenom bordel, a ne rozvoj kultury. Dnes se tak Addicty točí jen kolem několika míst, která opakujeme. Patří mezi ně třeba holešovické Výstaviště, hezký prostor Fuchs2 na Štvanici nebo Radlická kulturní sportovna. Stage and light designér Lukáš Dřevjaný ze studia Lunchmeat, které mi s akcí výrazně pomáhá, si pak vybraný prostor překreslí do 3D animace a začne vymýšlet podobu světel a pódia. Ta se s každou akcí mění a vždycky se šije na míru danému prostoru.
Jakub Strach (25)
- První hiphopové beaty začal pod pseudonymem NobodyListen produkovat už jako teenager, kdy si vyzkoušel například spolupráci se slovenským raperem Delikem a skupinou Dramatikz. Dnes se jeho beaty objevují na deskách raperů jako Vladimir 518 nebo Pil C.
- V roce 2015 se od hiphopu odklonil k downtempové elektronice a alternativnímu R&B, když s projektem VR/Nobody vydal debutové album Yet. Za anglicky zpívanou desku, na které spojil síly s vokalistou Václavem Roučkem, získal i nominaci na Cenu Anděl a dvojice na ni v roce 2017 navázala česky zpívaným albem Proud.
- Od roku 2016 pořádá taneční party Addict, která se většinou odehrává v industriálních prostorách Prahy a vystupují na ní domácí i zahraniční hudebníci propojující elektroniku a rap. Akce si našla své věrné fanoušky a konala se už devatenáctkrát.
Prostory typu Malé sportovní haly, kde se konala vaše dosud největší party, jsou na podobné akce připravené, protože se za těmito účely využívají často. U jiných míst ale realizace bývá obtížnější, nebo ne?
Jasně, kolikrát jsme si zažili peklo na místech, kde nebyla voda, elektřina ani příjezdová cesta. To potom vyžadovalo třeba týdenní přípravu přímo na místě. Na několika místech jsme museli odklidit suť, objednat stroje, které všechno vyčistily, aby to tam nesmrdělo, nebo dovézt agregáty elektřiny velké jako dodávka. Vedle magistrátu jsou teď hlavní překážkou někteří soukromí majitelé, kteří své prostory nechtějí pronajímat za účelem kulturních akcí. Radši je poskytnou nějaké firmě, aby si tam udělala sklady. Je to pro ně nevýhodné kvůli hluku, velkému počtu lidí a policajtům, kteří tam pak jezdí, a hlavně pro ně krátkodobé pronájmy nemají moc velký smysl z ekonomického hlediska.
Jednou jsme dostali povolení uspořádat Addict v zásobovacích garážích přímo pod obchodním domem Kotva. Když jsme měli odpoledne zvukovou zkoušku, vyšel jsem ven a zamířil ke klubu Roxy v Dlouhé. Prošel jsem jednu ulici, druhou, třetí a pořád jsem tu hudbu slyšel. Garáže totiž byly ze železobetonu, nejvíc vodivého materiálu, jaký si můžete představit. I ve chvíli, kdy jsem konečně stál v Dlouhé, mi zvuk pořád brněl v nohách.
Party jsme ale přesto dotáhli do cíle. Několikrát sice dorazila dodávka, ze které vyskákali těžkooděnci, ale my jsme profesionální produkční tým, žádní pankáči, takže jsme jim ukázali povolení a řekli zvukařovi do vysílačky, ať hlasitost na chvíli stáhne. Chvíli bylo venku docela ticho, takže těžkooděnci zase naskákali zpátky do auta, my jsme to po jejich odjezdu znovu zesílili a takhle se to několikrát opakovalo až do pěti ráno bez jakékoli pokuty.
Na Addict chodí poměrně velký počet nezletilých. Jak si hlídáte, aby se na vaší party mladiství nedostali do průšvihu s návykovými látkami?
Všichni návštěvníci procházejí přes sekuriťáky a kontrolu občanky. Podle toho, jestli jim bylo 18, nebo ne, pak dostanou pásku s konkrétní barvou. Lidi pod 15 vůbec nepouštíme dovnitř. Na místě míváme záchranáře a sanitku, ale to je asi všechno, co můžeme dělat. To, jestli si holky schovají drogy do kalhotek a potom se tím chlubí na sociálních sítích, což se mimochodem opravdu děje, ohlídat nedokážeme. Dnes je to bohužel běžné ve všech klubech, protože jsou drogy mezi mladými čím dál víc rozšířené. Sám s tím každopádně nesouhlasím a rozhodně je v tom nechci podporovat.
Vraťme se teď zpátky v čase do doby, kdy vám bylo 14 let a vaše hudební kariéra teprve startovala. Pokud vím, tak jste začínal tvorbou hiphopových beatů pro rapery, kteří byli o generaci starší než vy. Jak se vám mezi ně podařilo proniknout a jak vás coby mladé ucho přijímali?
Žádné zázračné dítě jsem nebyl, a jak už to tak v životě bývá, velkou roli hrály náhoda a štěstí. Ve 14 jsem na web Bandzone přidal svoje první beaty, a protože jsem na Facebooku sledoval rapera Indyho, všiml jsem si, že tam napsal, že by si chtěl vyzkoušet profesionální letecký simulátor. Moje máma v té době pracovala jako letuška, tak jsem za ní přišel a zeptal se, jak těžké je někoho dostat na simulátor. Říkala, že to je docela obtížné, ale druhý den se vrátila s tím, že mají na letišti za dva týdny jeden volný termín a že si ho může vzít na sebe.
Tak jsem napsal Indymu, že jsem jeho fanoušek a že ho moje máma může dostat na ten simulátor. Jako velký nadšenec do letadel to ocenil a za odměnu mě začal brát s sebou do studia. Tam jsem se potkával s Wichem nebo s Vladimirem 518 a Indy jim říkal: "Hele, to je ten malej, co chce dělat beaty." Trochu k světu ty beaty ale začaly znít třeba až po pěti letech.
Měl jste v rodině nějaké umělecké kořeny?
K zájmu o hudbu mě asi nejvíc přivedl děda, což je jazzman, který pořádá jazzové a swingové festivaly v pražském Národním domě a podařilo se mu do Česka dostat třeba slavnou skupinu The Manhattan Transfer. Odmala mi pouštěl desky, bral mě na koncerty a jednu svou desku jsem skládal u něj na chatě. Sbalil jsem si pár čudlíků a odjel do lesa. Děda ve svých 80 letech moc nechápe, jak může hudba vzniknout jenom na počítači. Starého jazzmana už podobné věci nenaučíte.
Neflákal jste jako puberťák kvůli hudbě školu?
Nechci teď kazit děti, ale byl jsem hrozný záškolák, protože jsem hudbě obětoval všechen svůj čas. Jeden svůj beat, který se pak objevil v jednom snowboardovém filmu, jsem složil během vyučování v zadní lavici. Sluchátka jsem měl pod kapucí, aby nebyla vidět, od tabule to vypadalo, že si dělám zápisky, ale ve skutečnosti jsem skládal beat.
Pak přišla doba, kdy mi bylo 17, chodil jsem do třeťáku na střední, začal jsem dost často hrát jako DJ a dostal jsem nabídku vyjet na tour. Jednou jsem měl hrát ve středu ve Zlíně, kde se v ten den obvykle konají studentské party. Ve čtvrtek ráno mi volala máma a ptala se, kde sakra jsem, protože jí ze školy telefonovali, že jsem vůbec nepřišel. Tak jsem jí řekl: "Mami, jsem ve Zlíně."
Když jste už jako teenager koncertoval a scházel se ve studiu s rapery, nezačal jste díky tomu i víc pařit?
Sice jsem jako DJ po nocích lítal v klubech nebo jsem byl do rána ve studiu, ale v té době se mezi mladými lidmi nepařilo ani zdaleka tolik jako teď. Jasně, kupovali jsme si ochucené vodky a chodili po Praze s flaškou v ruce. Žádné chlastání až do kómatu nebo celý týden v kuse pro nás ale neexistovalo. Drogy byly pro nás sprosté slovo a každého, kdo je bral, jsme vnímali jako smažku.
Za těch pět šest let, co už nejsem teenager, nastala ve vnímání mladých lidí hrozná změna. Děti, kterým je dnes 15 nebo 16, zkouší drogy, protože jim to přijde cool. Tahle glorifikace drog mě děsí a vychází i z hudby, kterou mladší generace poslouchá. Rap v roce 2019 je z velké části o tom, jak je někdo sjetý a má spoustu peněz, a to nejen ten americký, ale i český.
Vy ale na svých akcích tenhle druh rapu hrajete, takže vás taky baví, nebo ne?
Baví. Rap se jako všechny žánry vyvíjí, jde s dobou a ta je teď taková, že čím stupidnější věci děláte, tím líp. Hudebně proti tomu nic nemám a myslím, že jsem dostatečně inteligentní na to, abych se tím nenechal ovlivnit. Sám poslech takové hudby beru jako zábavu, ale jako problém to vidím u lidí, kteří jsou o deset let mladší než já. Když je vám 15, tak totiž rapery berete jako své vzory, stejně jako jsem já kdysi považoval za svůj vzor Eminema.
Jasně že Eminem rapoval o drogách a alkoholu taky, ale podle mě je neoslavoval s tím, že je to hrozně super a všichni to musí zkusit. Polovině zahraničních textů jsem navíc nerozuměl a v českém rapu tohle neexistovalo vůbec. Nechci si teď hrát na někoho, kdo chce mládež zachránit před zkázou. Z mého subjektivního pohledu ale není úplně v pohodě, když si umělci neuvědomují zodpovědnost za lidi, kteří je poslouchají a dělají to, co slyší v jejich textech.
Kromě drog se v současném rapu, ale i v jiných žánrech projevuje taky určitá temnota. Ta ostatně prosakuje i do vašeho projektu VR/Nobody, že?
Ano, za mých časů letěla kapela Tokio Hotel a teď se emo vrátilo zpátky v úplně jiné podobě. To je ale taky dané tou dnešní dobou, ve které má každé druhé dítě diagnostikované ADHD nebo předepsaný Xanax. Hudba, kterou s Vaškem Roučkem tvoříme jako VR/Nobody, ale rozhodně nemá podněcovat depresi ani není vykalkulovaná tak, aby zapadla do ducha doby.
Mě tahle zasněná hudba baví už hodně dlouho, v zahraničí ji dělají třeba The Weeknd a Frank Ocean, ale v Česku nic podobného nebylo a kromě nás asi ani nebude. Samozřejmě se s projektem VR/Nobody i s akcí Addict setkávám s názory, že ta hudba působí strašně depresivně, ale sám ji vnímám spíš jako uměleckou expresi, která vás nemusí nutně podporovat v tom, abyste se utápěli ve špatných psychických stavech.
Nad rozhovorem jsme se setkali ve vašem novém studiu v pražském Karlíně. Na čem tu v blízké době budete pracovat?
To ještě nevím, ale v poslední době jsem se věnoval hlavně Addictu, takže se teď těším, že se tu zavřu a budu zase konečně něco skládat.
