Po premiéře svého snímku Věra 68 jste říkala, že když vás paní Čáslavská v roce 2009 kontaktovala, chtěla, abyste o ní natočila krátký souhrnný film, v podstatě rekviem, které by se pak vysílalo v televizi místo jejího pohřbu. Tehdy jste se tomu společně smály, jak se na to díváte dnes?
Ona byla vždycky taková vtipná. Řekla to napůl vážně, napůl v legraci. V roce 1996 jsem o ní natočila GEN a pak jsme se třináct let neviděly, protože byla různě v nemocnicích. Říkala jsem jí, že rekviem možná taky někdy natočíme, ale že potřebuji záběry. Takže z jejího nápadu na rekviem vznikl film Věra 68.
Jste ráda, že film vznikl a že tak zůstane odkaz paní Čáslavské zachován pro další generace?
Jsem moc ráda, že film vznikl, ale jsem moc nešťastná, že Věra umřela. My jsme se na tom filmu tak sblížily a spřátelily, že jsme byly jako jedna rodina. Takováto osobnost se rodí v naší zemi málokdy a je strašně smutné, že tito hrdinové už umírají. Tihle hrdinové se totiž rodili v době totality a museli někomu vzdorovat, stejně tak Věra. Vydržela, odolala všem nátlakům, i když to znamenalo, že po svém skvělém úspěchu na olympiádě v Mexiku nemohla dělat svou práci a místo toho myla schody.
Paní Čáslavská se vždy dokázala ze všech ran osudu nakonec sebrat a znovu vystoupat ze dna na vrchol. Věřila jste, že to se svojí enormní vůlí zvládne i tentokrát?
Věděli jsme, že ta nemoc je krutá a zlá a často nevyléčitelná, ale vždycky člověk doufá. A ona do posledního dne statečně bojovala. Nikdy si nestěžovala. Jako statečně bojovala o své zlaté olympijské medaile, tak bojovala o svůj život. A také o to, aby nezarmucovala lidi kolem sebe.
Takže i přes vážnou chorobu zůstávala dál nezlomná a aktivní?
Pořád se hrozně snažila všem pomáhat. To byla Věra – hodná, angažovaná, aktivní. Jakmile někdo měl nějaký problém, okamžitě byla připravená pomoci. Byla to taková typická žena – starala se o ostatní a málo myslela na sebe.
Co podle vás spíše zůstane ve vzpomínkách Čechů – její jedinečné sportovní výkony a zlaté medaile, nebo spíše její občanské postoje a statečnost?
Ve vzpomínce Čechů zůstanou spíše medaile, kterých bylo asi 140. Budou navěky zapsané zlatým písmem do historie tohoto národa. Nejde totiž jen o sport, ale i o její způsob reprezentace. Na olympiádě v roce 1968 v Mexiku bojovala s ruskými soupeřkami i kvůli okupaci Československa. Předsevzala si, že je prostě musí porazit, když nás Rusové okupují. Takže on je sport u Věry Čáslavské s občanskými postoji propojen.
Když jste film Věra 68 natáčela, jak se ve vás lámaly pocity dokumentaristky, pro níž musí být úžasné točit o člověku s tolika životními zvraty, ale zároveň kamarádky paní Čáslavské, která jí přeje pokud možno klidný a spokojený život?
Pro dokumentaristu nebo životopisce je to úžasný materiál, její životní příběh, slavné vrcholy a nejrůznější strmé pády. Pro film to bylo dobré, ale pro ni smrtící. To vše znamenalo stres a z toho stresu se vyvinula její zákeřná choroba, která ji nyní porazila. Její odchod je velmi předčasný, byla to žena plná energie, radostná a optimistická.
Jaký odkaz paní Čáslavské by si měl český národ nést ve své paměti a řídit se jím?
Její statečnost odolat ďáblovi, který nabízí prebendy a lepší život, a raději si zachovat svoji čest a čisté svědomí. A také to, že když člověk něco chce a jde za tím, jako Věra chtěla vyhrávat, tak že může uspět. To vše jsou věci, které ztělesňovala. Je to nesmírně příkladné a také velmi smutné a dojemné, že právě ji musela potkat taková zlá choroba. Nesmíme zapomínat na své hrdiny, nemáme jich mnoho.
