Ostrava - Jako první Čech v historii stanul horolezec Leopold Sulovský na nejvyšší hoře světa Mount Everestu, přičemž ještě pomáhal zachraňovat italského kolegu. Byl vedoucím několika úspěšných himálajských expedic.
Zatímco on zajišťuje hladký průběh expedice, na vrchol se často dostávají jiní, což ho ale nemrzí.
"Nejsem žádný sběratel osmitisícovek. Nedělám to kvůli výsledku, ale kvůli průběhu, ten je pro mě důležitý," říká.
Nyní oslavil šedesáté narozeniny, do horolezeckého důchodu se však nechystá. Není to prý o věku, ale o zdraví. Krom toho od října 2012 vykonává funkci senátora.
A.cz: V roce 1991 jste se stal prvním Čechem, jenž vystoupil na Mount Everest. Váš výstup byl o to obtížnější, že jste při něm pomáhal zachraňovat italského horolezce. Jak dramatické ty chvíle byly a co si z nich dodnes vybavujete?
Vizitka Ing. Leopolda Sulovského
- Narodil se 1. května 1954 v Novém Jičíně.
- Vystudoval Vysoké učení technické.
- V letech 1979-1993 pracoval jako technik, později hlavní technolog u Vítkovických staveb Ostrava.
- Od roku 1997 je majitelem a manažerem dvou obchodů s outdoorovým oblečením.
- V roce 1991 vystoupil jako první Čech na Mount Everest.
- Z dalších horolezeckých úspěchů: Pik Lenina (7 134 m), Pik Komunizma (7 495 m), Dhaulágirí (8 167 m), Makalu (8 481 m), Pumori (7 145 m).
- V roce 2007 vedl úspěšnou expedice na K2 a Broad Peak.
- V letech 2006-2010 byl členem zastupitelstva obce Moravská Ostrava a Přívoz jako nezávislý kandidát. Od roku 2010 se aktivně angažuje v politickém hnutí Ostravak a působí jako zastupitel města Ostravy.
- V říjnu 2012 zvolen senátorem za hnutí Ostravak v obvodu č. 71 - Ostrava-město.
- Mezi jeho zájmy patří horolezectví, divoká voda, sjezdové lyžování, tenis, architektura, umění, horská fotografie.
Dramaticky se to teprve vyvinulo. Měli jsme za úkol vystřídat tu dvojici, která se o vrchol pokoušela před námi. Když jsme k nim došli, zjistili jsme, že jeden z nich není schopen pohybu. Čtyři dny jsme ho postupně pouštěli dolů do základního tábora.
A.cz: Kolik vás tato neplánovaná akce stála sil a jak moc pak chyběly při cestě na vrchol?
Sil nám to moc neubralo, záchranná akce byla směrem dolů a to není tak náročné. I když pohybovali jsme se v tu dobu kolem osmi tisíc metrů. Znamenalo to ale hlavně časové zdržení. Když jsme Itala dostali do základního tábora, vydali jsme se na vrchol znovu a povedlo se.
A.cz: Vaše cesta navíc byla prvovýstup – přes Velký (Nortonův) kuloár v severní stěně. Proč se tudy ještě nikdo předtím nevydal?
Tři roky před námi to zkoušeli Američani a nepovedlo se jim to. Američané natahovali po celé trase fixní lana, což je ohromně fyzicky náročné, ubírá to síly i čas. My jsme to pojali jako "odvážnému štěstí přeje" a lezli jsme to bez fixních lan, měli jsme je pouze asi padesát metrů ve výšce 8400 m. n. m. Tam je totiž takový náročný skalní práh.
A.cz: Jak běžná je cesta přes tento kuloár dnes?
Náš výstup už byl samozřejmě párkrát zopakován, ale běžná trasa to rozhodně není. Na to je příliš náročná.
A.cz: V té době už jste měl za sebou úspěšný výstup na osmitisícovku Dhaulágirí. Jakou máte vzpomínku na tuto monumentální horu a na tehdejší vrcholový den?
Mám na to krásné vzpomínky, ta expedice měla pěkný průběh a byla výborně organizačně zvládnutá. Navíc byla to moje první osma, takže jsem čuměl na vrcholu asi tři čtvrtě hodiny.
A.cz: V horolezectví jste v mládí reprezentoval Československo. Co to přesně obnášelo? Soutěže na umělé stěně?
Ne ne, umělé stěny ještě nebyly, být v repre znamenalo hlavně mít jízdenku do Alp, což bylo v době výjezdních doložek docela dobré.
A.cz: Jak vzpomínáte na dramatické okolnosti vaší výpravy na K2 v roce 2007? Návrat z Česenova pilíře byl náročný, návrat Libora Uhera s cizí výpravou hotové drama…
K2 je technicky náročná, ale hlavní problém představuje počasí. Když je na ní čtyři dny hezky, tak je to skoro zázrak. To z ní dělá značně nedostupnou horu.
Osadili jsme tam fixní lana odzdola až po rameno, což bylo hrozně moc práce. Když se chcete pohybovat ve výšce 8600, tak to chce čtyři až pět dnů odpočinku v základním táboře, takže pak záleží, na koho zrovna při střídání těch skupinek vyjde ideální počasí na summit day. Vyšlo to na skupinku Libora Uhera. Někteří se různě vraceli, Libor nakonec dorazil z Čechů na vrchol sám, dolů sestupoval jinudy a s jinou výpravou. Expedice dopadla dobře a byli jsme velmi rádi, že se nikomu nic nestalo.
A.cz: Další dramatický návrat jste zažil v roce 2012 z Lhotse. Jak těžké je včas otočit, byť třeba kousek pod vrcholem? Co se v člověku děje? Milan Sedláček za touhu dostat se na vrchol zaplatil životem.
Byla to těžká situace. Milan Sedláček udělal tragickou chybu. Byl se mnou dvakrát na expedici na K2. Lhotse byla už jeho čtvrtá expedice, kdy už měl takzvané ostruhy. To už člověku nemůžete přikázat, jestli má jít na vrchol, nebo nemá, bere se to tak, že už to pozná sám. Bohužel, i když jsem mu doporučoval, aby se toho vrcholového útoku neúčastnil, tak za každou cenu trval na tom, že tam půjde.
A.cz: Jak těžko se to otáčelo vám?
Já jsem se otočil proto, že se mi převrátil celý žaludek. Přemýšlel jsem ještě, že bych nahoru vyrazil, ale měl jsem coby vedoucí i nějaké organizační povinnosti, zajistit třetí výškový tábor a kdesi cosi, takže jsem se vrátil. Otočil jsem to v 8200 metrech s tím, že bude lepší nezariskovat. Je potřeba to dobře zvážit a mít také velkou úctu k horám.
A.cz: Jaké je to, být vedoucím výpravy a mít vše na starosti? Není to pak na úkor větších šancí dostat se na vrchol? A nemrzí vás to vlastně?
Kdepak, nemrzí. Nejsem žádný sběratel osmitisícovek. Nedělám to kvůli výsledku, ale kvůli průběhu, ten je pro mě důležitý. Aby byl co nejvíc bezproblémový, abych působil dobře na psychiku lidí. Spíš by mě mrzelo, kdybych si nezkusil nějakou složitou cestu, kterou tam děláme, ale to, že zrovna já nestanu na vrcholu, to mě až tak nemrzí.
A.cz: Takže jaké máte na expedicích priority?
Úplně nejdůležitější je, aby se nikomu nic nestalo. A když už se nikomu nic nestane, tak samozřejmě jsou dobré i ty úspěchy.
A.cz: Být horolezcem v Himálajích je velice akční a dobrodružná věc. Jak zvládáte práci zastupitele či senátora? Není to nuda a nečinnost k uzoufání?
Tak říkal jsem si, že nadávat u piva je blbost a bez podkladů něco kritizovat a říkat, že všechno vím nejlíp. Ono když na to přijde, člověk zjistí, že to tak lehké není. Vím, že se tady toho během pár let moc nezmění, ale to neznamená, abychom nedělali něco pro to, aby slovo "politik" bylo to nejmíň neslušné slovo. Myslím, že je dobré pro to něco dělat.
A.cz: Zažijete i v politice někdy adrenalin?
No, leda když se vám někdo soustavně snaží vysvětlit, že jste... magor. Ale snažíme se, aby ta rozhodnutí byla co nejlepší. I když někdy je to dost absurdní a úsměvné, jako když se řešila Šumava a mně někdo pořád volal, jaký mám názor na Šumavu. Ale proč zrovna Ostravák má řešit Šumavu, když tam nebydlí, a Pražáci naopak řeší v ovzduší v Ostravě?
A.cz: V červnu vás čeká horolezecká expedice do Grónska. Jak vás napadla tato originální destinace a co máte přesně za cíl?
Když jsem byl zvolen do Senátu, tak mi bylo jasný, že s Himálajemi je na nějaký čas konec, protože tam potřebujete na expedici dva měsíce. Ale Grónsko bude zajímavé, protože na jihu jsou fjordy, ze kterých rostou do nebe kilometrové zdi, neuvěřitelné skalní stěny, myslím, že to může mít dobrý výkonnostní charakter.
A.cz: Jak se udržujete ve fyzické kondici?
Snažím se být dvakrát až třikrát týdně na skalách. Lezu přes rok pořád, ale už ne tak dramaticky jako dřív. Horolezec v člověku zůstane, horší to bude pak s tou silou. Na fyzičku mám hlavně horské kolo, to je časově málo náročné.
A.cz: Je vám 60 let. Znamená to pro vás nějaký zlom? A jak dlouho chcete ještě být aktivním horolezcem?
Oslava šedesátých narozenin mi žádnou představu či rozhodnutí, jak to mám ještě dlouho dělat, nevnukla. Všechno je o zdraví. Víte, jak to je, když to jde, tak to jde, ať je to cokoliv, a když to nejde, tak to prostě nejde, ať je to cokoliv.
