Bylo odpoledne 22. října 1895 a expres společnosti Compagnie de l'Ouest z Normandie do Paříže měl pětiminutové zpoždění. Na horním nástupišti stanice Montparnasse čekali nosiči, uklízečky a prodavači knih, sladkostí i bretaňských palačinek. Když však očekávaný vlak konečně dorazil, vřítil se na nástupiště plnou rychlostí.
Lokomotiva číslo 721 prorazila dubové nárazníky, vyjela na peron a proletěla celou mramorovou nádražní halou. Pak se doslova vynořila z obrovského okna a zůstala viset čumákem dolů do ulice. Uhelný vůz za ní visel kolmo, první poštovní vagon se zaklínil v troskách balkonu. Zbytek soupravy se s rachotem zastavil uvnitř nádraží.
Záchranáři dorazili během několika minut. Nikdo z cestujících ani zaměstnanců stanice nezemřel. Mezi cestujícími a posádkou vlaku bylo pět vážně zraněných osob. Dva cestující, topič a další dva zaměstnanci železnice. Strojvůdce Guillaume Pellerin i topič Victor Garnier měli z vlaku vyskočit těsně před nárazem. Průvodčí Albert Mariette si zranil nohu a pár lidí utrpělo drobné pohmožděniny.
Jediná oběť neštěstí
Tam dole, na Place de Rennes, zachránily životy lidí dvě splašené tramvajové klisny, které se včas rozběhly pryč. Jenže Marie Haguillardová, sedmatřicetiletá prodavačka novin, už takové štěstí neměla - rozdrtily ji kusy zdiva poničené nádražní budovy.
Zvuk nárazu přilákal na místo stovky Pařížanů. Někteří si dokonce koupili jízdenku, jen aby se mohli dostat blíž. Do večera se na místo tlačil dav odhadovaný na sto tisíc lidí. Fotografové dorazili okamžitě. První snímek pořídil asistent ze studia Lévy Fils et Cie. Na zrnité fotografii je vidět lokomotiva visící z okna a dva muži na střeše stanice, jak zírají na spoušť pod sebou.
Francouzský tisk se do senzace vrhl s vášní sobě vlastní - rytiny a ilustrace ukazovaly vyděšené kolemjdoucí a dramatické scény. Fakta se ale často ztrácela: jméno jediné oběti se v novinách objevovalo nejméně v šesti různých podobách. Jediným pasažérem, který poskytl podrobnější svědectví, byl Jules-Félix Gévelot, průmyslník a výrobce munice. "Viděl jsem, že se řítíme do neštěstí, a řekl jsem manželce, ať si stoupne na sedadlo, kdyby se vagony srazily," vzpomínal. Jiný cestující, jistý pan Dois, kopl do dveří svého kupé a křičel na ostatní, aby utekli. Když spatřili, že lokomotiva čouhá z okna, všichni se údajně začali smát.
Strojvůdce Pellerin později tvrdil, že selhal americký vzduchový brzdový systém Westinghouse. Jenže experti tomu příliš nevěřili. Osudného dne totiž jeli ve vlaku tři poslanci francouzského Národního shromáždění, z nichž jeden - Albert Christophle, bývalý ministr - si vynutil mimořádnou zastávku pro připojení svého soukromého vagonu. Vlak se tím o deset minut zpozdil a Pellerin tak chtěl ztrátu dohnat. Rychlost znamenala bonus a bonus znamenal peníze. Když se k tomu přidal unavený průvodčí a tlak vedení na výkon, tragédie byla nevyhnutelně na světě.
Když se později novináři ptali svědků, co se jim v momentu hlasitého nárazu honilo hlavou, mnozí odpovídali: "Mysleli jsme, že to byl další teroristický útok." Paříž tehdy totiž žila ve stínu anarchistických atentátů. Lokomotivu číslo 721 nakonec z trosek vytáhli koně. Stačily jen drobné opravy a zůstala v provozu až do roku 1929. Budova nádraží přežila v téměř nezměněné podobě až do 60. let, kdy ji nahradil moderní komplex.
Vyšetřování v roce 1896 skončilo mírnými tresty - Pellerin musel zaplatit pokutu 50 franků a odpykat si dva měsíce vězení za zabití a těžká zranění. Mariette zaplatil pokutu 25 franků. Změny v bezpečnostních předpisech? Žádné. "Cena za rychlost a pohodlí," hlásaly tehdy novinové titulky. Průvodčí Mariette zemřel tři týdny po rozsudku, možná na komplikace ze zranění, možná na výčitky svědomí.
Katastrofa se nakonec stala ikonou moderní doby. Z fotografie lokomotivy visící z okna se stal vizuální symbol, který přežil celé století - objevuje se na plakátech, obalech alb, v komiksech i ve filmu Martina Scorseseho Hugo. I po 130 letech připomíná chvíle, kdy se svět řítí bezhlavě vpřed bez brzd a s vidinou toho, že nakonec přijde tvrdý náraz.
