Netradiční zážitek nejen sobě, ale také mnoha polským řidičům přichystal český nadšenec z Vysočiny. V sedle historického traktoru Zetor 25 se vydal do 800 kilometrů vzdáleného přímořského města Łazy, kde se každoročně koná sraz historických traktorů.
"Původně jsem chtěl převézt traktor na valníku, ale organizátor akce mi navrhl, jestli nechci na místo přejet po vlastních kolech. Bral jsem to jako srandu, ale když jsem zjistil, že tam rok předtím dorazil jeden z účastníků ze vzdálenosti zhruba 750 kilometrů v traktoru Ursus C-45, začal jsem přemýšlet. Po chvilce váhání jsem se i tak trochu z hecu rozhodl výzvu přijmout,” popisuje Martin Havelka.
Nasedl tak na svůj zrenovovaný stroj a vydal se na cestu. Z jeho domovských Škrdlovic u Žďáru nad Sázavou je to k Baltskému moři necelých 800 kilometrů, přitom vůz se i na sebelepším povrchu nepřehoupne přes rychlost 36 kilometrů za hodinu. Cesta mu tak zabrala čtyři dny.
Zetor 25, ve kterém se na svou cestu Havelka vydal, je prvním poválečným českým traktorem. Poprvé spatřil světlo světa v roce 1946 a v různých úpravách se vyráběl až do roku 1962. V továrních halách Zbrojovky Brno ho vzniklo zhruba 160 tisíc kusů. "Shodou náhod to vychází tak, že je to letos zrovna 70 let od doby, kdy vyjel první model," říká Havelka.
Symbolická je nejen doba, ale také místo, kam Havelka jel. Právě Polsko je totiž největším odběratelem Zetorů v Evropě. "Nebyl to účel, jako spíše shoda náhod, ale ve výsledku to nedopadlo vůbec špatně," objasňuje.
"Pětadvacítka" je kultovní stroj
A proč si on sám oblíbil zrovna tzv. pětadvacítku? "To je něco nepopsatelného, sám to neumím vysvětlit. Je to podobné jako s Broukem (Volkswagen Typ 1, pozn. redakce), u kterého také nikdo neví, proč je tak oblíbený. Nejsem ale rozhodně jediný, kdo ho má rád. Zetor 25 je kultovní stroj," popisuje s nadšením v hlase.
Podle jeho vlastních slov ale není vlastnictví podobného stroje nic unikátního. Mezi sběrateli je často označován za plevelný traktor. "Tím, že jich bylo vyrobeno tolik, tak není jeho vlastnictví unikátní, ani není nějak cenově na výši. Navíc má hromadu neduhů, blbě se řídí, špatně se s ním řadí, všechno jde ztěžka, což je vlastně možná jeho kouzlo," dodává s úsměvem.
On sám je majitelem tří takových strojů, ne všechny jsou ale pojízdné. Opravit takový vůz totiž není jen tak. "Historický traktor má úplně stejné podmínky jako jiný veterán. Potřebujete veteránská čísla a přibližně 80 procent součástek musí být odpovídajících době. Samozřejmě musíte přidat i nějaké moderní prvky, které souvisejí s bezpečností, jako třeba kompletní osvětlení nebo blinkry," popisuje.
Cestu si zkrátil i přes dálnici
Zajímavá cesta byla určitě nejen pro samotného traktoristu, ale také pro všechny řidiče, které potkal. A že jich bylo. Na cestu se nevydal po okrskových cestách, ale po hlavních tazích Polska.
"Měl jsem trochu obavy jak ze silnic, tak z divokého provozu. Při plánování trasy jsem navíc musel vyloučit některé cesty, protože traktor je moc pomalý na rychlostní úseky. Provoz přes den je docela silný, ale ze strany řidičů jsem nikdy nezaznamenal žádný problém, ačkoliv jsem určitě dělal brzdu provozu. Člověk by čekal, že ho auta vytroubí, ale nic takového nebylo. Tedy když mě předjížděli, tak zatroubili, ale většinou se zdviženým palcem,” popisuje svou 800kilometrovou cestu Havelka.
Přestože se vyhýbal rychlostním silnicím, na chvilku se podíval i na dálnici. “Bylo to kousek před Poznaní. Není tam dopravní značka, takže se tam legálně vjet dá,” říká s tím, že problémy s policií kvůli tomu ale neměl. Možná i díky tomu, že se pořadatel srazu historických strojů domluvil s českou ambasádou v Polsku, která nad jeho cestou převzala patronát. Když pak projížděl okolo větších měst, místní policie o tom vždy věděla.
Rodina v závěsu jako podpůrný tým
Na cestu s ním vyrazila i jeho žena s šestiletým synem, kteří za ním jeli v dodávce a dělali mu podpůrný tým. Právě dodávka pro něj měla fungovat jako druhý domov. Spaní v ní přichystané ale nakonec nemusel využít. “Jednotlivé traktoristické kluby si nás po celém Polsku navzájem předávaly. Zajistily pro nás vždy přespání, místo na zaparkování stroje, vše bylo skvěle zorganizováno,” pochvaluje si s odstupem Havelka.
I díky aktivitě organizátora srazu se stal pan Havelka za svou relativně krátkou cestu místní "celebritou". Stihl natočit čtyři rozhovory do televize, zajímala se o něj i další média.
I přes skvělou organizaci a pozitivní přístup polských řidičů nebyla cesta úplně bezproblémová. “Co padesát kilometrů pršelo, takže jsem musel každou chvíli sušit oblečení. Podle mě jsem po cestě poznal snad všechny druhy deště. Navíc když kolem vás po dešti projede kamión, tak jste jak v pračce,” tvrdí Havelka. S tím samozřejmě dopředu počítal, na dobrodružství má takřka cestovatelský pohled.
“V podstatě všude na světě už někdo byl. Dnes není důležité, kam se dostanete, ale jak se tam dostanete. Říká se, že i cesta může být cíl, což podle mě platí. Protože cílem mé cesty byl do určité míry zážitek z té cesty,” říká
A ve svých výletech na traktoru chce pokračovat. “Když už jsem dojel k moři, tak to chci tentokrát zkusit opačně a chtěl bych vyrazit na nejvyšší místo v Evropě, kam se legálně můžu s traktorem dostat,” popisuje.
V Evropě by ale jeho výpravy končit nemusely. Na srazu traktoristů totiž potkal Marcina Obaleka, což je cestovatel, který byl například součástí poslední expedice Dana Přibáně do Austrálie a Tichomoří. Ten se v minulosti pokoušel objet svět na traktoru, což se mu nakonec z technických důvodů sice nepodařilo, ale procestoval na něm velkou část Jižní Ameriky.
“Lanařil mě, abych s ním v lednu vyrazil na cestu do jižní Evropy a dále do Afriky a Etiopie. Povím vám na rovinu, že mám rodinu a malé dítě a upřímně se mi do Afriky opravdu nechce,” uzavírá s úsměvem na rtech.
