Hana Teichmannová je stejně stará jako já - je jí 35 let. A stejně jako já má dvě děti, ačkoli to první neplánované. Druhou Štěpánku si už s partnerem zplodili záměrně, aby si Natálka měla s kým hrát. "Přál jsem si, aby druhá byla také holka, aby byly kámošky. A taky už jsem věděl, jak na to," směje se při přebalování Petr, který se o obě děti od narození stará se vším všudy.
Hanka se do výchovy zapojuje jinak. S dětmi si hlavně povídá, zpívá jim nebo vypráví pohádky. Pochovat a přivonět si k nim však může jen ve chvíli, kdy někdo z okolí má čas k ní děti položit, podržet u ní a obě navíc hlídat. Hanka s dětmi nikdy nemůže být o samotě, jelikož sama potřebuje nepřetržitou péči, kromě asi hodinky, kdy si chodí přes den odpočinout. Se starší Natálkou však už zvládnou třeba dvacet minut strávit společně bez pomoci a tento čas se do budoucna bude prodlužovat. A to i díky tomu, že Natálka už spoustu věcí zvládne sama, včetně drobné pomoci matce.
Chci, aby moje děti pomáhaly samy od sebe
"Nikdy bych nechtěla po holkách vyžadovat, aby mi povinně pomáhaly. Natálie sice nějakou pomoc už sama obstará, když ji poprosím, podá mi třeba pití nebo narovná ruku, ale vždy záleží na tom, jestli se jí zrovna chce. Chtěla bych děti vychovávat tak, aby se naučily pomáhat automaticky, když vidí, že to potřebuji. Spíš tomu ale necháváme volný průběh," upozorňuje Hanka s tím, že je to spíš Petr, kdo nechce holky do ničeho, co souvisí s asistencí mamince, nutit.
Jak pomoci Hance a Petrovi
Podpořit Hanku Teichmannovou s rodinou můžete například zakoupením jednoho z jejích obrázků na FB stránce Oslík Picasso nebo příspěvkem přímo na její čerstvě založený transparentní účet s číslem 2102702221/2010, který se rozhodli s Petrem zřídit, aby přispěvatelé přímo viděli, jak peníze využívají.
Když se Hanky v útulném obýváku, kde se na koberci batolí Štěpánka, ptám, co ji na mateřství baví nejvíc, její odpověď mě jako matku překvapuje. Kromě pokroků a úsměvů je to totiž vztekání: "Líbí se mi, jak vyjadřují emoce a na nic si nehrají," říká s úsměvem, ale také přiznává, že je někdy velmi vyčerpávající, že s dětmi nemůže trávit čas přesně tak, jak by chtěla. "Je to těžké, ale zvládnout se to dá," dodává Hanka s tím, že je nejdůležitější mít kolem sebe lidi, kteří pomohou. Ale těch zrovna teď Hančina rodina po ruce mnoho nemá.
Aktuálně se rodina nemůže spolehnout téměř na žádnou externí pomoct kromě asi tří kamarádů, kteří občas zajdou na chvíli povozit Štěpánku nebo odvést Natálku na kroužek. O víkendu Hance chodí pomáhat kamarádka malovat obrazy ústy, které pak prodává na facebookové stránce Oslík picasso new.
Zatímco Petr připravuje pečené kuře k obědu, vypráví, že za posledních 8 let se od rodiny vzdálil asi jen třikrát, a to vždy kvůli návštěvě lékaře. "Aktuálně mě bolí koleno, ale mladší dceru s sebou nemohu vzít na rentgen a nemám ji komu dát, i když je zrovna u Hanky asistentka," přiznává.
Lidé s rozhodnutím mít další dítě nesouhlasili
Ta z důvodu nedostatku financí i personálu může do rodiny docházet jen jednou týdně na čtyři hodiny, o miminko se ale starat nesmí. "Každá organizace to má nastaveno jinak. S prvním miminkem jsme měli k dispozici asistentku každý den na 5 hodin, měla dovoleno se starat i o dítě a byla vlastně mýma prodlouženýma rukama.
Díky ní jsem mohla Petrovi s péčí o děti hodně pomáhat a cítila jsem se víc cennou matkou," vypráví Hanka s tím, že tehdejší nezisková organizace však neschvalovala, že ve chvíli asistence Petr "jen" odpočívá a nepomáhá asistence s Hančinými požadavky a pomoc jim nadále odmítla poskytovat.
"Ve chvíli, kdy jsme si pořídili druhé dítě, jsme cítili, že už s naším rozhodnutím tolik lidí nesouhlasí, a vzdálili se nám i někteří přátelé," vyjadřuje zklamání Petr, ale Hanka jeho obavy trochu mírní s tím, že spřátelené rodiny také vychovávají malé děti a mají tak míň času.
A jak se vlastně seznámili?
Hanka se do Petra zamilovala na první pohled. Když kdysi přespávala na ubytovně u své kamarádky, uteklo jim na chodbu kotě zrovna ve chvíli, kdy ze svého bytu vykukoval Petr, kterému taky vyběhly kočky ven.
Protože kontinuální péči vyžaduje Hanka, která má asistenci jen 4 hodiny týdně, i Štěpánka, musí být Petr neustále doma a je tak pro něj zcela nemožné najít si práci. "Já bych pracovat chtěl, ale není to v tuto chvíli možné, protože na tak krátký čas, i kdybychom měli hlídání pro Štěpánku a Natálku ve školce, mi nikdo práci nedá," odkrývá Petr logistickou náročnost.
"Až půjde do školky i Štěpánka, mohu si najít práci na několik hodin denně, ale jen pokud bude zajištěna asistence pro Hanku. A také to musí být taková práce, která měsíční náklad na péči vykompenzuje. Při sedmi hodinách denně to dělá asi 40 000 korun. Abych měl pocit, že vůbec něco vydělám," vysvětluje Petr.
Pár už na péči pro Hanku uspořádal několik veřejných sbírek. Tu potřebují právě proto, aby si Petr mohl odpočinout nebo jít do práce, až Štěpánka povyroste. "Skoro žádné peníze jsme ale nevybrali a akorát jsme si vyslechli, že žebráme," říká Hanka s tím, že lidem se nelíbí, že berou dávky a zároveň nepracují. "Myslí si, že potřebujeme peníze na základní potřeby dětí, že je nedokážeme uživit, ale to není pravda. Naše děti jsou zcela zabezpečené. A to díky dávkám, ale také finanční pomoci našich rodičů. My potřebujeme peníze na pečovatelku a případně ještě na chůvu, abych do práce mohl jít," shrnuje problém Petr.
Vypráví ještě, že když byla miminko Natálka, stávalo se, že asistentka naplánovanou návštěvu Hanky rušila. "Mohla si to dovolit, protože věděla, že Petr je doma s dítětem a může se o mě také postarat. Přijde mi to diskriminační, vždyť Petr si také potřebuje odpočinout anebo jít právě do práce," říká Hanka a Petr ji doplňuje, že pokud by se rušení asistence stávalo často, je pro něj nemožné setrvat v kvalitním zaměstnání, když by se na něj zaměstnavatel nemohl spolehnout.
Plány? Tancovat na diskotéce
Při rozhovoru s oběma rodiči na mě padá tíha situace, a tak chci stočit téma na něco veselejšího. V chodbě prostorného městského bytu na brněnských Vinohradech jsem si všimla boxovacího pytle. Ptám se tedy, jak Petr i Hana upouštějí páru, jak odpočívají a vyrovnávají se s těžkostmi každodenního života.
"Je pravda, že jsme teď trochu frustrovaní, máme ponorku, protože trávíme většinu času jen spolu, a jsme unavení z toho neustálého ospravedlňování se před okolím. Ale naučili jsme se to trochu potlačovat," říká Hanka a těší se, že až budou dcery starší, začnou zase více cestovat, což ji moc baví. Až bude Štěpánka sama sedět, bude ji vozit na klíně ve svém vozíčku a budou také mobilnější. S Natálkou zase plánuje chodit nakupovat a směje se, že také tancovat na diskotéky. Už teď si ale dělají malé výlety do města nebo na kroužky dětí nebo k Petrově matce. Ta si bere děti jednou měsíčně k sobě a Petr si tak může trochu oddychnout.
Neměnili bychom, děti jsem vždycky chtěli
Ačkoli se prý Hanka s Petrem někdy hádají kvůli malichernostem, říká Hanka, že se má moc dobře. "Určitě lépe než třeba před 10 lety, a to díky Petrovi. Ten už ví přesně, co kdy potřebuji, nemusím mu nic vysvětlovat nebo opakovat." Podle jejích slov by rodině moc pomohlo, kdyby měla Hanka víc asistence a byla tak samostatnější. "Bylo by nám o něco lépe, kdybychom se víc stýkali s přáteli nebo se mohli víc realizovat. Kdyby třeba bylo víc akcí pro vozíčkáře," doplňuje Hanka, ale nestěžuje si.
"Vždycky jsme děti chtěli a neměnili bychom," říká ještě Petr. Hanka souhlasí a uzavírá mou návštěvu radou pro lidi ve stejné situaci: "Jděte do toho, ale musíte mít podporu v okolí a partnerovi. Záleží také na povaze. Já jsem psychicky i fyzicky docela odolná, ale pro někoho zranitelnějšího by to mohlo být těžké. Jsem taková Xena bojovnice a hodně toho taky odevzdávám pánu Bohu nahoru."
Pohledem autorky
Při přípravě článku jsem se setkala s úvahou, zda je vhodné či zodpovědné mít v případě tělesného postižení děti. To jestli mohou mít handicapovaní lidé děti, pro mě není otázka etiky nebo morálky. Pro mě je to základní lidské právo a v naší společnosti jsme již otázku, zda takovým rodičům pomáhat, nebo nikoli, dávno vyřešili. Odpovědí na ni je jednoznačné ano. Naše společnost je nastavena solidárně a tvrdit, že kvůli pomoci handicapovaným přicházíme o svoje zdroje, je velmi krátkozraké. Nikdy nevíme, co za náročné situace, které sami nezvládneme, přinese život do cesty nám.
