Mladá Češka u domorodců v Africe: Chtěli se pořád ženit

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
18. 6. 2014 10:00
Rozhovor se začínající spisovatelkou, která žila mezi domorodými africkými kmeny.
"Pokud někoho vyfotografuje bez toho, že se předem nedomluvíte na ceně, zažijete peklo na zemi," říká Radka Lindourková.
"Pokud někoho vyfotografuje bez toho, že se předem nedomluvíte na ceně, zažijete peklo na zemi," říká Radka Lindourková. | Foto: Radka Lindourková

Třeboň - Cestovatelka a vystudovaná speciální pedagožka Radka Lindourková jezdí zkoumat domorodé kmeny do Afriky a nyní o nich vydává knihu Cesta za domorodými kmeny.

Každou cestu do Afriky zaznamenala do deníku, a aniž by to sama tušila, pomalu tak začala vznikat její první kniha.

Když zrovna nepobývá v Africe, bydlí v Třeboni a pracuje v neziskové organizaci, kde pomáhá dětem s postižením.

Na masovou humanitární pomoc v Africe má však kritický názor. "Některé projekty měly sice snahu pomoci rozvíjejícím se zemím, ale spíše řešily problémy Afriky za Afriku a to dost dlouho na to, že dnes se Afričané nedokážou postarat sami o sebe. Výsledkem takové pomoci je národ závislý na pomoci jiných států a národů," říká Radka Lindourková.

Aktuálně.cz: V Africe jste byla již počtvrté. Co vás tam vedlo poprvé a kvůli čemu jste se vracela?

Vizitka Radky Lindourkové
Autor fotografie: Radka Lindourková

Vizitka Radky Lindourkové

Cestovatelka a vystudovaná speciální pedagožka, narozená roku 1974 v Dačicích, má syna Tomáše, kterému bude 18 let. Žije v Třeboni. Pracuje v neziskové organizaci, kde pomáhá dětem s postižením a nyní publikuje svoji prvotinu Cesta za domorodými kmeny.

Záliby: Fotografování (příroda, detaily přírody, lidé), cestování – Afrika a s tím spojený zájem o africkou kulturu, čtení knih, cyklistika, tanec a malba obrazů.

Životní motto: "Jít za svým snem."

Radka Lindourková: Černý kontinent mě vždy z neznámých důvodů přitahoval. Hodně jsem se zajímala o africkou kulturu, hltala jsem cestopisné dokumenty a přečetla spoustu knih. Před šesti lety jsem byla na jedné přednášce o Ugandě. Byl to tehdy pro mě rozhodující okamžik, ta přednáška byla prezentována s takovým optimistickým zaujetím, že já se pro tu zemi okamžitě nadchla - chtěla jsem ji navštívit, a to stůj co stůj. Ještě ten rok jsem do Ugandy letěla.

Když jsem se po třech týdnech vrátila domů, cosi mě magickou silou přitahovalo zpátky. Ale proč to tak bylo, nevím. Každopádně to "něco" mě na africký kontinent přitahuje stále.

A.cz: Nyní jste byla v Etiopii. Jaké země jste navštívila při svých předešlých cestách a v čem je Etiopie jiná?

Kromě Ugandy jsem se svým kamarádem procestovala Tunisko – od severu na jih. Tunisko je velmi zajímavá a krásná země. Několikrát jsem navštívila Egypt, především kvůli historii, Beduínům a potápění v Rudém moři. Moje poslední cesta vedla do Etiopie, na jih k řece Omo, kde žijí unikátní divoké kmeny vyznávající tradiční způsob života stejný jako před několika tisíci lety - národy s vlastními zvyky a starobylými řemesly.

A.cz: Již řadu let je velmi "moderní" jezdit do Afriky pomáhat. Je to samé: peníze pro Afriku, školy pro Afriku, vodu pro Afriku, kola pro Afriku, adoptuj Afričana… Co říkáte těmto projektům a účastnila jste se také nějakého při některé z vašich cest?

Osobně souhlasím s projekty, které se zaměřují na oblast vzdělávání a souhlasím s projekty podporujícími drobné živnosti například formou mikropůjček.

Afrika potřebuje vzdělané lidi a řemesla. Děti i dospělí by se měli naučit pracovat. A my bychom jim měli pomáhat, ale v takové míře, aby se naučili řešit svoje problémy sami, ze své vlastní iniciativy.

Afričany bychom měli naučit soběstačnosti, říká cestovatelka.
Afričany bychom měli naučit soběstačnosti, říká cestovatelka. | Foto: Radka Lindourková

A.cz: Kde vidíte hlavní problém Afriky, že se nemůže vymanit z bídy a zaostalosti, navzdory dlouhým rokům pomoci či různým startovacím projektům? A touží vlastně Afrika po našich projektech?

Některé projekty měly sice snahu pomoci rozvíjejícím se zemím, ale spíše řešily problémy Afriky za Afriku, a to dost dlouho na to, že dnes se Afričané nedokážou postarat sami o sebe. Výsledkem takové pomoci je národ závislý na pomoci jiných států a národů.

A.cz: V praxi to pak vypadá jak?

Výstižně o startovacím projektu vypovídá dokument Martina Marečka Pod sluncem tma. Dva Češi jsou vysláni do jedné vesnice v Zambii, aby zde pomohli s elektrifikací. Nainstalují solární systém, před odjezdem zadají instrukce a zanechají je místním k užívání. Když se po letech vrátí, najdou veškeré vybavení kvůli nešetrnému a neúčelnému zacházení v tristním stavu. Většina věcí je buď rozkradená, nefunkční nebo v případě akumulátorů těsně před výbuchem.

Dokument ukazuje na úskalí rozvojové pomoci, kde není neochota západní civilizace investovat, ale odlišná mentalita Afričanů, kteří nechápou, že jim bílí cizinci znovu nezajistí ony ztracené a zničené věci a že je již dál nehodlají podporovat.

My máme dvě stě dvacet voltů k dispozici na každém kroku a je to pro nás všední samozřejmost. V zambijské vesnici však nikdy žádná elektřina nebyla. České nainstalované solární panely byly pro místní absolutně nepochopitelný technologický skok. Realizace projektu působí ve finále absurdně a místy nabývá dojmu, že je jim elektřina z naší strany vnucována.

A.cz: Lákají vás domorodé kmeny,  jim také "vyspělá civilizace" nabízí pomoc? Také čelí nabídkám na zbudování školy, studny či na dodávku kol? Nebo se to vše týká jen těch vesnic, které o to přímo žádají?

Pokud vím, vyspělá civilizace pomoc domorodým kmenům nenabízí. Nemyslíte, že by takový zásah jejich kulturu výrazně poškodil? Ti lidé jsou nedílnou a naprosto nenahraditelnou součástí světového kulturního dědictví. Nebylo by správné jakkoliv zasahovat a měnit jejich hodnoty.

V Africe se platí i za účast na místním rituálu.
V Africe se platí i za účast na místním rituálu. | Foto: Radka Lindourková

A.cz: Jak jste pronikla až k domorodým kmenům?

Měla jsem místního průvodce. Nebylo to obtížné.

A.cz: Jak kmeny, žijící si samy pro sebe, vnímají bílého turistu? Jako zdroj obživy, vítané zpestření či jako vetřelce?

Jak který kmen. Někde jste vítaným zpestřením - dokonce vás pohostí, jinde po vás házejí kameny. Bílého turistu vnímají především jako zdroj peněz, za které si pak na trhu kupují alkohol. V Etiopii platíte za všechno. Za vstup do vesnice, za účast na některém z domorodých rituálů, za fotografování. Pokud někoho vyfotografuje bez toho, že se předem domluvíte na ceně, zažijete peklo na zemi. Pokud budete platit, budete tolerován.

A.cz: Jak nebezpečné je pro mladou, nedávno ještě blonďatou, Češku protloukat se divokými africkými končinami? A cestujete na vlastní pěst, či ve skupině?

Cestuji ve skupině, nebo ve dvojici. Neumím si představit, že bych některou z cest podnikla sama. Když Afričan vidí blondýnu, hned se chce ženit. Pro samotnou ženu by takové cestování Afrikou mohlo být nebezpečné.

A.cz: Čím vás Afrika fascinuje a čím naopak odrazuje a děsí?

Fascinuje mě africká kultura. Děsí mě primitivní pohled Afričana na život, na život jednotlivce.

A.cz: Když jste byla v Africe poprvé, prožila jste tzv. "kulturní šok"? A jak případně probíhal?

Když jsem byla v Africe poprvé, ovládla mě euforie. Tolik neznámých vůní, zvuků, tolik barev. Čas tam utíkal pomaleji a já měla před sebou dostatečně dlouhou dobu si vše užít… Kulturní šok jsem zažila až doma. Možná to bude znít zvláštně, ale trvalo několik měsíců, než jsem byla schopná strávit změny, než jsem si to v sobě zpracovala. Byla jsem absolutně "vykolejená", neschopná se soustředit a splynout s davem.

A.cz: K čemu jste dospěla coby Evropanka z vyspělé civilizace při pozorování "primitivního" způsobu života afrických domorodců?

Myslím, že jsem objevila kořeny a podstatu lidství.

A.cz: Jak těžký je návrat zpátky do civilizace? Jaké jsou největší překážky?

Návrat do civilizace není těžký, pokud máte kolem sebe lidi, kteří jsou naladění na stejnou vlnu jako vy. V opačném případě se můžete cítit velmi, velmi osamělý.

 

Právě se děje

Další zprávy