Jedna nejmenovaná slečna nedávno na svém twitterovém účtu napsala: "Mikýř je jeden z mála existujících mužů, kterým bych chtěla sednout na obličej. Někdo tomu říká charisma." Dostáváte milostnou korespondenci od fanynek často?
Té slečně jsem dokonce odpovídal, zveřejnil jsem kvůli ní svůj druhý tweet v životě. Napsal jsem jí, že je jednou z mála žen, kterým bych rád sednul na obličej, a že někdo tomu říká Charizard. Bohužel na to už nereagovala. Jinak ale zamilované vzkazy od fanynek moc nedostávám. Nejbizarnější věc, co mi zatím přišla, byla zpráva od holky, která psala, že by mi chtěla cucat palce u nohou.
Ve svém pořadu Mikýřova úžasná pouť internetem se hodně strefujete do bizarních postav české on-line scény, od youtuberů, kteří se snaží děti nalákat na prvoplánově kontroverzní videa, po motivační řečníky nabízející návody, jak si snadno vydělat. Nedostáváte od fanoušků lidí, ze kterých si utahujete, výhrůžky, že si na vás někde v temné uličce počkají a pěkně si to s vámi vyřídí?
Zpětná vazba, která přichází přímo ke mně, bývá většinou pozitivní, což ale neznamená, že nikdo, kdo by mi rád napsal, ať chcípnu, neexistuje. Doslechl jsem se, že když internetová televize Mall.tv na můj pořad upozorňuje v rámci placené propagace na Facebooku, dostávám tam od lidí slušnou bídu. Píšou, že jsem namyšlený kretén, a podobně mi nakládají mladší děti na TikToku.
Na druhou stranu vaše show rezonuje i mezi lidmi, kteří nad českými youtubery a influencery ohrnují nos a nepatří mezi jejich pravidelné diváky. Myslíte, že kritický pohled na domácí internetovou scénu byl něčím, co publiku chybělo, a vám se tuhle díru na trhu podařilo zaplnit?
Na českém YouTube už dlouho funguje spousta reakčních kanálů, jejichž tvůrci v momentě, kdy se stane nějaká kauza nebo se někomu přihodí nějaký průšvih, natočí video, ve kterém na věc poskytnou svůj pohled. Autoři reakčních kanálů ale většinou řeší jenom témata, která jsou atraktivní pro pravidelné diváky youtuberů, tedy pro lidi, jimž je maximálně 18. Nikdo z nich tenhle žánr, pokud vím, nedělá příliš dospěle a propracovaně.
Určitě to bude i tím, že nikdo nechce obětovat tolik času takové p**ovině. Mně ale vadilo, že některým influencerům dlouhodobě prochází věci, které podle mě nejsou morálně v pohodě, a prochází jim to jenom proto, že jejich tvorbě nevěnuje pozornost skoro nikdo z dospělých. Přestože se třeba i mezi mladšími diváky a tvůrci občas najde někdo, kdo se snaží morálně pochybného youtubera usměrnit a namítnout, že to, co dělá, není ok, nedostane se to k širší veřejnosti. Neříkám, že moje videa vždycky mají přesah mimo YouTube komunitu, ale minimálně se o to snažím.
Přispívá k tomu dost možná i fakt, že si z lidí a trendů, o kterých točíte, neděláte jenom legraci, ale snažíte se divákům zábavnou formou předložit argumenty, co je na nich špatně.
Myslím, že aby můj pořad vedl k nějaké aspoň trochu hodnotné debatě, musím vědět, o čem mluvím. Při přípravě na jednotlivé epizody pak narážím na to, jak zábavu a snahu něco sdělit správně vyvážit. Když jsem například natáčel díl o lidech jako Marcus Revolta nebo Honza Kútnik, kteří z mého pohledu oklamávají mladé lidi v rámci multi-level marketingu, tak pokud bych tuhle problematiku divákům nevysvětlil, jen málokdo z nich by pochopil, na co svými vtipy narážím. Ve chvíli, kdy naopak přijde velká kauza jako vládní kampaň na TikToku a já paroduju něco, co už skoro všichni diváci znají, nemusím u toho tolik věcí vysvětlovat, což mi dovoluje soustředit se víc na samotnou komedii.
Kampani na sociální síti TikTok, do které se vláda rozhodla investovat půl milionu korun, aby vyvracela dezinformace o očkování proti koronaviru, jste se věnoval hned ve dvou epizodách svého pořadu. Co se vám honilo hlavou ve chvíli, kdy jste se o ní doslechl?
Přišlo mi to fakt smutné. Neštěstí bylo, že lidé jako první objevili informaci na serveru Hlídací pes o tom, že vláda uvolnila půl milionu na zakázku, kterou dostala na starost firma influencera Jakuba Gulaba založená teprve před třemi měsíci. I když se později objasnilo, že tu částku nedostanou samotní tvůrci kampaně, ale bude sloužit na propagované příspěvky na sociální síti, pořád tam zůstává několik věcí, které mě na tom zaráží.
Za prvé si kladu otázku, co si Jakub Gulab a Anička Šulcová mysleli o tom, co tvoří. Fakt, že si do poslední chvíle stáli za tím, že jejich videa mají potenciál veřejné mínění ohledně očkování nějak změnit, že natočili přesně to, co vláda v rámci komunikace s mladou generací potřebuje, podle mě svědčí o naprostém nedostatku soudnosti. Úvodní video, ve kterém Šulcová s Gulabem diváky prováděli po Strakovce, podle mě jednou bude v učebnicích.
Ani jednoho z nich neznám osobně, ale zdá se mi, že pokus o edukativní kampaň, který jsme od nich viděli, je výsledkem toho, že od svých dětských diváků dlouhodobě dostávají jen pozitivní zpětnou vazbu, a ztrácí tak střízlivou představu o svých skutečných schopnostech. Jejich cílovka, která je výrazně mladší než oni sami, je nosí na ramenou za cokoli, co zrovna vytvoří, takže mohou mít pocit, že už se nemají co učit.
O odtrženosti od reálného světa ale svědčí tvorba mnoha dalších youtuberů a influencerů. Jen malá část z nich se ve videích věnuje složitějším společenským problémům, většina se zaměřuje na zábavu a životní styl, takže není divu, když pokus bojovat proti dezinformacím skončí fiaskem.
Ano, velkou roli v tom hraje fakt, že tvorba na YouTube a TikToku bývá většinou hrozně rychlá a líná. Influenceři jsou zvyklí produkovat obsah, se kterým není tolik práce, a dostávat za něj instantní odměnu. Často nemají zkušenost s tvorbou, která vyžaduje poctivou přípravu, což jim pak znemožňuje objektivně uvažovat nad tím, jestli sedm patnáctivteřinových videí může stačit na to, abychom vyhráli zápas proti hoaxům, a jestli má smysl propagaci takových videí financovat z veřejného rozpočtu.
Další věcí, která mě na mnoha mladých influencerech štve, je, že velmi zřídka projevují názory s nějakou výpovědní hodnotou. Snaží se nikomu nezprotivit, nevyjadřovat se k jakékoli problematice, která by mohla vyvolat diskuzi, a ideálně jenom ukazovat, jak hezký život vedou. Když se ještě naposledy vrátím k Jakubu Gulabovi, tak u něj to přesně vidíte. Ve chvíli, kdy se začalo mluvit o kampani na TikToku, radši smazal svoje starší kritické tweety o Babišovi, aby mohl tvrdit, jak je apolitický.
Asi už sám patřím do starého železa, ale přiznám se, že TikTok je pro mě úplně cizí svět. Jaká videa na téhle sociální síti sklízí největší úspěch a v čem z vaší zkušenosti spočívá její kouzlo?
Největším hitem jsou na TikToku videa, která se snaží zábavně kombinovat hudbu a tanečky, nebo reakce na trendy, kdy si lidi řeknou, že jim nějaké video přijde vtipné, a sami zkouší, jestli by ho dokázali natočit. Popularita TikToku podle mě vychází z toho, že je uživatelsky příjemný a snadno vás dokáže na delší dobu zabavit. Je jednoduché ho používat na displeji telefonu, při vytváření videí máte k dispozici spoustu filtrů a k tomu, abyste na TikTok sami něco přidali nebo se na něco podívali, nepotřebujete žádné závratné množství času. Nechci TikTok jenom kritizovat, protože i tam můžete najít spoustu kvalitní tvorby. Jen je těžké ji objevit, protože když sociální síť otevřete, vyvalí se na vás nejdřív ten hlavní proud.
Což je, pokud to správně chápu, třeba video Richarda Krajča, který prdí do hrnce. Jeho tvorbě na TikToku jste ostatně zasvětil hned první epizodu svojí show. Co podle vás zpěváka momentálně nejpopulárnější české kapely vůbec přimělo "dělat legraci" na téhle sociální síti a co je na tom vlastně špatně?
I v případě Richarda Krajča za tím vidím nedostatek soudnosti. Jasně, blbnul doma během karantény, natáčel při tom videa na TikTok, možná si neuvědomoval, kolik lidí to ve finále uvidí. Na tom přece není nic zas tak špatného. Na druhou stranu nám to odhalilo něco o tom, jaký má Richard Krajčo smysl pro humor a na jaké frekvenci se pohybuje. V momentě, kdy za svá videa ještě dostane cenu Czech Social Awards, se nabízí otázka, co svým TikTokem vlastně světu přinesl. Mně osobně na jeho videích zahřál u srdíčka snad jen fakt, že na nich trávil čas se svými dětmi.
Myslím, že Richard Krajčo ve svých 43 letech už dospěl do věku, kdy by měl dělat věci, které mají nějakou hodnotu. Ve chvíli, kdy se místo toho pustí do bezmyšlenkovité komedie, u které se většina lidí shodne, že nemá vkus, podle mě diskutujícím na sociálních sítích nejde zazlívat, když ho zavalí hromadou kritických reakcí. Jeho videa na TikToku navíc máte na očích častěji, protože jde o muzikanta, který už je slavný za něco jiného, a o to otravněji pak na lidi působí.
Jasně, komedie je extrémně subjektivní, což ale neznamená, že každý může být bez tréningu komik. To je stejné, jako kdybych já teď začal dělat neironicky muziku, i když nemám hudební talent a oddřené hodiny ve zkušebně. Nemělo by to patřičnou řemeslnou kvalitu a taky bych za to nejspíš oprávněně sklidil hate.
Než jste loni v červnu začal Mikýřovu úžasnou pouť internetem dělat, tak jste podle svých slov domácí influencery skoro neznal a sledoval jste hlavně ty zahraniční. Je česká scéna oproti světové výrazně jiná?
Myslím, že v zahraničí ten ekosystém funguje úplně stejně jako v Česku, jen je to mnohem větší rybníček. Věci, které ve svém pořadu kritizuju na domácí scéně, by šly stejně dobře najít na té zahraniční, jenom tam ti tvůrci vydělávají mnohem víc peněz, takže mohou produkovat nákladnější a velkolepější videa.
Vezměte si třeba bratry Logana a Jakea Paulovy nebo instagramové komiky, jako jsou Lele Pons a King Bach. Jejich úspěch taky stojí na povrchním, přehnaném nebo sexualizovaném humoru pro nenáročné diváky. V zahraničí samozřejmě snadněji najdete i autory, kteří oslovují užší skupinu diváků, ale mohou si to dovolit, protože točí v angličtině. Kdyby chtěl nějaký tvůrce s méně mainstreamovým obsahem uspět v Česku, jen těžko najde natolik početné publikum, aby se tím uživil.
Přestože by váš pořad nejspíš dobře fungoval i na YouTube, rozhodl jste se ho natáčet pro internetovou televizi Mall.tv. Nechává vám její vedení při tvorbě volné ruce?
V Mall.tv mi dopřávají naprostou svobodu a kolikrát mi posvětí i věci, které mně samotnému přijdou už trochu na hraně. Když jsem teď třeba váhal, jestli je v pohodě, abych v pořadu řekl, že poslanec Volný je demagogická p**a, podpořili mě, ať se toho vůbec nebojím.
To mi připomíná, že jsme se ještě nebavili o tom, co na sociálních sítích předvádí čeští politici. Nedávno na mě na Facebooku vyskočil příspěvek ministryně financí Aleny Schillerové, která se s lidmi pro odlehčení současné situace podělila o žebříček 20 svých nejposlouchanějších písniček. Co vy na to?
Přijde mi šílené, že mezi tím, co na sociálních sítích sdílí 14letá holka, a tím, jak se tam prezentuje ministryně financí, není ve finále žádný rozdíl. Otázkou je, do jaké míry Aleně Schillerové nějaký marketingový specialista našeptává, jak se má chovat, aby na občany působila lidsky, a jak moc za tím stojí její vlastní touha, aby ji voliči milovali. Nejhorší na tom je, že tenhle způsob sebeprezentace na někoho opravdu funguje. Stejně jako děti díky úzkému kontaktu přirůstají k influencerům, mohou dospělí přilnout k paní ministryni, která jim nasdílí svůj playlist. V obou případech jde ale podle mě o využívání biologických predispozic člověka.
Vraťme se ještě k vašemu pořadu. S novým dílem se snažíte přicházet každý týden, což musí být dost náročné vzhledem k tomu, že natáčíte před green screenem a všechny detaily, které pak ve videích vidíme, doděláváte v postprodukci. Jak vypadá váš běžný pracovní týden?
Každý týden spolu se svým týmem přijdu s nějakým revolučním produkčním plánem, jak tvorbu videí stabilizovat, aby vycházela pravidelně v neděli. A vždycky to na něčem ztroskotá. V ideálním případě bych měl v neděli večer hotový scénář, který bychom během pondělka natočili. V pondělí večer bychom měli připravený hrubý střih a jedno nebo dvě prostředí, do nichž pak zasazujeme jednotlivé scény. Ve čtvrtek bychom ideálně dokončili animace, abychom v pátek všechno zasadili do sebe, připravili sound design a v sobotu případně něco ohledně hudby a zvuku ještě dodělali.
Většinou to ale dopadne tak, že v polovině týdne zjistím, že nejsem spokojený s tím, jak jsem napsal scénář, nebo najdu nové informace, které mi zpochybní to, co ve videu říkám. To znamená, že ve čtvrtek musíme část materiálu přetočit, pak na něm sedíme v kanclu až do noci a další dny někdy bývají tak divoké, že video vydáme až další týden ve středu.
Kolik lidí se na pořadu podílí?
Prvních deset dílů jsem dělal z hlediska střihu i scénáře úplně sám. Potom mi se střihem začali vypomáhat dva kluci, z nichž jeden, Ondra Veselý, tu práci nakonec vzal na full time a práci na střihu si teď mezi sebou dělíme zhruba na půl. Teď se snažíme na střih přibrat ještě jednoho člověka, abych měl ještě víc prostoru na samotný scénář, na kterém momentálně spolupracuju s Dominikem Dabrowskim, a abychom mohli jednou za čas točit delší, dvacetiminutová videa. A rešerše témat pro mě zpracovává František Hájek.
Dáváte si vůbec někdy digitální detox?
Je pravda, že ta práce je dost pohlcující. V intenzivním tempu, které jsem popisoval, jedu už od září a někdy se v tom internetovém světě člověk doslova topí. Proto se snažím hledat chvíle úniku, občas si zasportovat, vyrazit na běžky a podobně.
Vyhoření zatím necítíte?
Myslím, že úspěšně balancuju na hraně.
