Říkal jste, že to máte teď hodně rozlítané. V jakém období jsem vás zastihla?
Vrátil jsem se z festivalu v Cannes, kde jsem byl s filmem Aldabra: Byl jednou jeden život. Před tím jsem byl na Seychelách, kde jsme měli světovou premiéru Aldabry. Teď jsem přijel do Pardubic, kde chystám režii multimediální show Hlasy světla 4D pro předvečer Velké pardubické.
Jak jste se k projektu Hlasy světla 4D dostal? Co vás na něm zaujalo?
Je to monstrózní lego, které musí být dokonale složené, aby fungovalo. Jde o ambiciózní projekt, což je pro mě obrovská výzva, člověk bude mít pocit, že něco udělal, že za ním bude nějaké dílo. S projektem mě oslovil hudební skladatel Robert Jíša, jenž mi dělal hudbu k několika filmům, včetně toho největšího – k Aldabře.
Není vám líto, že tolik práce a energie bude soustředěno do jediného večera?
Určitě nepůjde o jeden večer, to by pro mě bylo zklamání. Zkrátka jde o mezinárodní projekt, který má premiéru v Pardubicích, ale pak bude žít dál. Myslím, že je to prodejné do celého světa.
Budete režírovat filharmonii, pěvecké sbory, sólisty a k tomu celou multimediální show s 3D a 4D efekty. Dovedete si to představit? A co bude podle vás nejtěžší?
Vizitka Steva Lichtaga
Steve Lichtag (62) absolvoval Konzervatoř v Brně. Působil jako divadelní herec, účinkoval v televizních seriálech a v českých filmech. Jeho původní jméno je Zdeněk Loveček. Jméno si nechal změnit za svého života v USA, kam odešel v roce 1979. Zde se postupně začal věnovat filmu, nejdříve jako producent, později i jako režisér. Je prezidentem nadace Crystal Planet, zaměřené na ochranu podvodní flory a fauny. Je autorem mnoha environmentálních projektů a přírodovědných filmů. Vzhledem k vysoké divácké sledovanosti a vypovídající hodnotě mají projekty Steva Lichtaga široký dopad na veřejné mínění po celém světě. Je ředitelem produkční společnosti Twin Star Film, kde produkuje vlastní i cizí filmy, ať již dokumenty či hran
Zdroj: lichtag.com
Netroufám si říct, že si to úplně dovedu představit. Bude to blázinec, záleží na každém jednotlivém hudebníkovi, všechno musí klapnout, do všech těch 3D a 4D efektů, včetně větru a deště budeme ještě mít živého koně. Člověk si teď myslí, že problém bude ten kůň, ale pak třeba zjistí, že větším problémem bude druhý houslista (smích). Ale já jsem gambler a rád hraju na riziko a jsem známý tím, že chodím do projektů, které jsou trochu nestandardní.
Máte již zkušenost s podobným multižánrovým představením?
Lidi mě znají hlavně přes oceány a žraloky. Ale není to o tom, že by Steve dělal jen rybičky. Loni jsme v naší produkční firmě udělali dva válečné celovečerní filmy, před rybičkami jsem deset let dělal „special events“, které byly založené právě na podobné multimediální show. Akorát pak jsem z toho na čas utekl a šel se čvachtat do oceánů.
Pojďme se podívat na tu etapu, kdy jste tedy dělal „oceány a rybičky“. Patrně největším filmem je zmíněná Aldabra. Vykreslujete v něm člověkem nedotčený atol a jeho přírodu. Neřešil jste dilema, že když příběh tohoto atolu natočíte, narušíte tak třeba jeho nedotčenost?
To si nemyslím. U Aldabry nic takového nehrozí, ta je totiž pod UNESCO, jsou tam strážci, kteří atol hlídají, nikdo tam nesmí, kromě devíti vědců. Aldabra není žádný neznámý ostrov, ví se o ní a stejně tak se ví o tom, že se tam nesmí. Nejde tam ani přistát, musí se tam v podstatě doplavat. A je to šíleně daleko.
Co na váš film říkají samotní Seychelané?
Před dvěma týdny jsem byl na večeři u seychelského prezidenta a ten si pochvaloval, že konečně Seychelané ten opěvovaný atol uvidí, protože o něm zatím jen slyšeli. A také jsou prý nadšení, že konečně je nějaký film přímo o nich a o Seychelách.
Jak se vám podařilo získat povolení k natáčení na takto přísně střeženém ostrově?
No, bylo to složité, trvalo to asi dva roky. Nakonec jsem musel projekt odprezentovat před Seychel Island Foundation, byli to suší pánové s bločky a tužtičkami. A těm jsem vysvětlil, že nechci dělat všeobjímající čistý dokument a trávit na atolu dlouhé měsíce a roky, spíše vyzobat „bonbónky“ ostrova a udělat z toho hraný příběh, s pohledem na nejvzácnější tvory, kteří zde žijí.
Jste znám svým ekologickým smýšlením a silným environmentálním akcentem. Jak určitou ekologickou osvětu do svých filmů dávkujete?
Snažím se moc nementorovat, nepoučovat. Pak se film míjí účinkem. Mládež obecně nesnáší, když ji někdo poučuje. Snažím se mladé vždy trochu oblafnout, něco jim podsunout naučně-populární formou, aby nebyli prvoplánově poučování. Děti milují dobrodružství, napětí. Když je něco baví, dokážete je snáze získat pro nějakou myšlenku. Absolvoval jsem snad tisícovku přednášek po školách. Děti sedí jako přibité, ani nedutají, a když odcházím a jen tak jako nadhodím „Tak co s těmi oceány?“, náruživě volají: „Budeme je chránit!“
Opakovaně jste se vracel k natáčení o bílých žralocích. Nešel jste až za hranu rizika? Není to v podstatě zahrávání si s ohněm?
Každý si volí nejen míru rizika, ale i způsob života, každého něco naplňuje. Mě naplňují oceány. A že tam jsou žraloci? No tak tam prostě jsou. Stejně největšími predátory na planetě jsme my lidé. Není podstatné, jak dlouho budu žít, ale jak kvalitně budu žít. To, co se eventuálně může stát, je věcí osudu, a ten já neřeším.
Mezi žraloky se pohybujete intuitivně?
Ano. Nejsem úplný hazardér, nestrkám jim hlavu do tlamy. Když vidím, že jim nevoním, tak se omluvím, ukloním a jdu zase pryč. Když vidím, že je nám spolu dobře, tak setrvám a užívám si společnosti žraloků. Můžu se mýlit, ale zatím se mi to nestalo. Je krásné být aspoň na chvilku součástí této podmořské komunity.
Jak coby režisér řešíte dilema, kam až můžete pro dobrý záměr riskovat zdraví či životy svého štábu, zejména třeba potápěčů?
Je důležité spolupracovat s těmi správnými lidmi. Trvalo mi několik let, než jsem si ideální štáb sestavil. Protože kameraman, který piští „jéminkote, oni tam jsou žraloci!“, to není můj člověk. A potřebuju profíky, kteří to umějí pod vodou. Musím vědět, že ho nebudu muset zachraňovat, protože si třeba zapomněl otevřít vzduch. Zatím jsme neměli žádného smrťáka ani vážné zranění.
Téma bílého žraloka jste přetavil i do knihy Čekání na bílou smrt. Co jste říkal tomu, že se hned váš první literární pokus stal bestselerem?
Bral jsem to jako fór od nakladatele, jenž mě oslovil. Bylo to v rámci mé show a on přišel na jeviště a dal mi podepsat smlouvu na knížku. A já jsem to bral jako hru, jako vtip, tak jsem řekl: „No jistě!“ a podepsal. Jenže on vše myslel vážně a řekl, že to potřebuje do půl roku. Vůbec jsem neměl čas, nestíhal, ale šlo o atraktivní téma a materiálu jsem měl dost a dost, takže to pak mělo takovýto úspěch.
Jak se stalo, že jste se z oceánů na čas přesunul k česko-slovenskému potůčku pro natáčení Prapodivného světa?
Prapodivný svět je opravdu prapodivný příběh. Přišla za mnou skupinka ochranářů z Bílých Karpat, protože marně bojovali proti elektroodchytu. Rybáři tak podivně přemisťují pstruhy. Vezmou si agregát a vidle napuštěné elektrickým proudem, které strkají do potoka. Pstruzi jdou břichem nahoru, nahází je do kýblů a přemístí někam jinam. Navíc ti rybáři v potoce rozšlapou všechen vzácný mikrosvět, který tam žije. Přijel jsem, kouknul jsem do potoka a nic jsem tam neviděl.
Čili musel jste natočit něco, co ani není vidět…
Najednou místo oceánu jsem měl filmovat o mělkém úzkém potůčku, to byla výzva. Tak jsem se vybavil mikrotechnikou a podvodními kamerami a nafilmoval ten úchvatný mikrosvět. Třeba larva vážky, to je takový strašák, že kdybyste ji potkala na ulici ve zvětšeném formátu, tak zahodíte kabelku a utíkáte pryč. Tento „filmeček“ jsem točil tři roky a bylo to velmi náročné. Paradoxně Prapodivný svět kam přijel, tam zvítězil, byl úspěšnější než jakýkoliv můj film o žralocích. Mám ho moc rád, je to film s duší.
Na přelomu 80. a 90. let jste natáčel v Sovětském svazu o sibiřských gulazích. To si moc nedovedu představit, jak se vám jako občanovi Spojených států mohlo podařit sehnat povolení k natáčení a proniknout do těch míst…
Pro mě nepřipadalo v úvahu s americkým pasem odjet do SSSR, ale domluvil jsem se s pražskými kolegy z Krátkého filmu, kteří tam oficiálně jeli udělat akci „setkání československých a sovětských novinářů v Magadanu“ na ruském Dálném východě. Sověti to dovolili, tak jsem pronajal expediční vozidlo a jeli jsme celou severskou magistrálu, takzvanou Cestu kostí, kterou vystavěli vězňové z gulagů a tisíce a tisíce jich při tom zahynulo. Dneska už je ta cesta úplně k ničemu. Magadan se stal městem vězňů, kteří se z gulagů již nevraceli domů, ale zakotvili zde.
Jak se vám filmový materiál podařilo vyvézt ze SSSR?
Točil jsem to jako americko-český koprodukční projekt. Sověti o tom nevěděli, jinak by materiál nedovolili vyvézt. Celý projekt byl utajený, filmaři oficiálně jeli točit pouze setkání novinářů, jen tu družbu. Nakonec se nám film podařilo dostat ven a udělat z něj šestidílný dokument Sibiř - země žalu, země naděje. Ale to už je dávná historie.
