Zatímco běžní civilisté v devadesátých letech prožívali porevoluční euforii, vy jste se jako kriminalista potkával spíš s odvrácenou stranou nově nabyté svobody. Cítíte ve vztahu k devadesátkám vůbec nějakou nostalgii?
Člověk vždycky vzpomíná na to lepší, takže ani já devadesátá léta nevnímám jen jako dobu temna. U policie jsme v těch časech samozřejmě měli práce až nad hlavu. Na druhou stranu jsem byl mladý, všechno mě bavilo a podílel jsem se na vyšetřování případů, ke kterým bych se normálně nedostal.
Když jste se k policii v roce 1990 hlásil, byl jste čerstvým absolventem kybernetiky a se strážci zákona jste jako účastník revolučních demonstrací neměl zrovna příjemné zkušenosti. Co vás tedy k policejní službě přilákalo?
Můj problém byl, že mě vždycky přitahovala práce kriminalisty, jenže jsem nechtěl být policajt. Tak jsem o tom ovšem přemýšlel v době totality. Když potom přišla revoluce, říkal jsem si, že teď už policie bude trochu jiná a že bych si mohl konečně splnit svůj sen. Obzvlášť když jsem po škole zjistil, že mě inženýrské profese moc nebaví. Už když jsem se k policii hlásil, ptal jsem se, jestli bych se někdy mohl dostat na vraždy. Tehdy se tomu smáli a slibovali, že pokud budu odvádět dobrou práci na obvodech, tak mě za deset let na vraždy vezmou. Byl jsem s tím smířený, ale nakonec jsem se na vraždy dostal už po třech letech.
V sérii Devadesátky se objevuje vyšetřovatel Tomáš Kozák, kterého diváci dobře znají už z oblíbených Případů 1. oddělení, na nichž jste spolupracoval. Tentokrát ho ale vidíme jako mladé ucho, které se u pražské mordparty teprve zaučuje. Nevycházel jste při psaní jeho postavy trochu z vlastní zkušenosti?
Pokud jde o to, jak Kozák v Devadesátkách při vyšetřování postupuje, co mu dělá v práci problém a jak se na něj dívají kolegové, tak je mému mladšímu já opravdu v něčem podobný. Sám jsem byl v době svého nástupu na oddělení vražd nejmladší věkově i služebně. Když jsem někomu říkal, že pracuju na vraždách a sloužím teprve tři roky, nikdo mi nevěřil. Taková ale byla doba.
Zkušený operativec Václav Plíšek, kterého ztvárnil herec Martin Finger, hned v prvním díle Devadesátek pronáší, že v roce 1989 klíči rozhodně nezvonil, aby dal mladším kolegům najevo, co si o nových poměrech myslí. Slýchal jste na začátku kariéry taky podobné poznámky od policistů, kteří sloužili už za totality?
Narážky na to, kdo během sametové revoluce zvonil klíči, občas skutečně zaznívaly. Všichni kolegové se v takových chvílích dívali na mě, protože věděli, že já jsem těmi klíči opravdu zvonil. Jinak se ke mně ale zkušenější policisté chovali hezky a málokdy jsem mezi nimi narazil na někoho, kdo by mi nepomohl. Když jsem nastupoval, tak jsem o práci u policie nic nevěděl. Všechno jsem se dozvídal za pochodu, a kdyby se na mě kolegové vykašlali a neukázali mi, jak pracují oni sami, nikdy bych si pak nenašel vlastní cestu a nic bych u policie nedokázal. Můj dlouholetý šéf a největší učitel Ivan Smékal vždycky říkal, že jsem na začátku sice nic neuměl, ale měl jsem snahu se všechno naučit a to bylo nejdůležitější.
Nebylo pro vás u policie nakonec výhodou vaše technické vzdělání, když vezmeme v úvahu, jak do vyšetřovacích metod v pozdějších letech stále více pronikala věda?
Když jsem se k policii hlásil, nebylo zvykem, že by tam pracoval nějaký inženýr. Většina kolegů měla vystudovaná práva. Pak nám ale (když už jsem dělal na vraždách) přišel na oddělení první biomechanický posudek a technické myšlení se pro mě najednou stalo plusem. Vzpomínám, jak nám znalec přednášel, ukazoval nám nějaké vzorečky, a zatímco všichni ostatní na něj nechápavě koukali, aniž by tušili, o co jde, já jsem ho naopak doplňoval a byl jsem v jeho výpočtech jako doma. Kdybych kolem sebe ale zároveň neměl právníky, kteří mi předávali zase svůj pohled na věc, byl bych všude druhý.
Jak se vám vlastně podařilo tak rychle postoupit na vysněné oddělení vražd, a ještě k tomu se podílet na vyšetřování mediálně známých případů, jako byly orlické vraždy nebo vražda manželky podnikatele Ivana Jonáka?
Za totality byli na vraždách hlavně zkušenější lidé, kteří u policie sloužili déle. Většina z nich navíc musela být ve straně, jinak by se tam zpravidla nedostala. Když pak ale po roce 1989 potřebovali doplnit stavy, rozhodli se, že tam vezmou někoho, kdo před revolucí nebyl ani policajt, ani člen strany. Neměl jsem takovou konkurenci, jakou mají začínající kriminalisté dnes, a zároveň jsem byl dost snaživý. Pořád jsem nadřízené otravoval, jestli by se místo na vraždách nenašlo, a tak mi nakonec umožnili, abych tam šel, asi i proto, že se mě konečně chtěli zbavit.
V 90. letech se navíc případů objevovalo tolik, že se jich na vraždách ujímal každý, kdo měl ruce, nohy a volno. Tak jsem se připletl právě i k vyšetřování těch velkých případů, které jste zmiňoval. Měl jsem velkou výhodu, že jsem začínal zrovna po revoluci, protože kolegové, kteří na vraždy nastoupili až v novém tisíciletí, se s takovými případy setkávají jednou za pět, za deset let a my jsme je měli na stole jednou za měsíc, někdy i jednou za týden. Tolik pitev, ohledání místa činu a rekonstrukcí, kolik jsme s kolegy absolvovali v 90. letech, už dneska kriminalisté nedělají. Když jsme pak kolegům, kteří k prvnímu oddělení přišli po roce 2000, vyprávěli, co všechno jsme v první porevoluční dekádě zažili, tak nám záviděli.
V 90. letech jste s kolegy na prvním oddělení ročně řešili až 65 vražd. Vaše nová detektivka ale zároveň ukazuje, že se vyšetřovatelé kvůli obrovskému množství případů museli některých na čas vzdát, aniž by pátrání dokončili, protože se mezitím vynořily jiné. Nebylo to pro kriminalisty frustrující?
Ze začátku určitě ano. Zejména pro kolegy, kteří u policie pracovali už za totality a z předlistopadových časů byli zvyklí na stoprocentní objasněnost. Najednou se museli smířit s tím, že vyšetřování dospělo do zdárného konce jen u nějakých šedesáti až sedmdesáti procent případů ročně a kolem patnácti vražd za rok zůstalo neobjasněných. Pokud jsme případ vyšetřovali už třeba měsíc a pachatel stále nebyl na dohled, přistál nám na stole jiný a ten první jsme museli odložit.
Když si dnes čtu rozhovory s kriminalisty, kteří v 90. letech vyšetřovali vraždy a říkají, že nikdy neměli neobjasněný případ, musím se tomu smát. Nejspíš si tu dobu už jen špatně pamatují. S kolegy na prvním oddělení jsme tehdy ani nevěřili, že bychom se ke stoprocentní objasněnosti z dřívějších časů ještě někdy mohli dopracovat. S příchodem nového tisíciletí ale skutečně nastal zlom. Počet vražd začal postupně klesat a teď už jsme, co se týče poměru objasněných případů, zase na stejných číslech jako před listopadem 1989.
Co podle vás přispělo k tomu, že se Česko v 90. letech z tuhé totality tak rychle proměnilo na Divoký západ, kde se dařilo lidem z podsvětí a spravedlnost prohrávala boj se zločinem?
Spouštěcím mechanismem byla určitě amnestie prezidenta Havla, kterého jsem měl jinak moc rád. Z basy se tehdy dostaly tisíce lidí a mnozí z nich měli najednou pocit, že si mohou dovolit všechno, protože je demokracie. Zároveň vyšla na odiv spousta veksláků, kteří se do té doby někde schovávali. Po revoluci si oblékli fialová saka, nakoupili drahá auta, najali si bodyguardy a taky si mysleli, že můžou všechno. Policie dělala všechno proto, aby si tolik dovolovat nemohli, ale často neměla prostředky, aby jim jejich trestnou činnost dokázala.
Dařilo se nám to až postupně, nešlo to ze dne na den. S kolegy z prvního oddělení jsme se snažili dokazovat, že se vražda nevyplácí. Podnikatelé si to postupně začali uvědomovat taky. Zatímco v 90. letech si ještě najímali drahé pistolníky, v novém tisíciletí už chápali, že je lepší si zaplatit dobrého advokáta, který jim ve finále dokáže vytěžit víc peněz a zajistit větší pocit bezpečí.
V sérii Devadesátky vidíme, jak se známé postavy pražského podsvětí jako Ivan Jonák nebo František Mrázek snaží kriminalisty ohromit luxusem, ve kterém si žijí, a koupit si je, přetáhnout je na svou stranu. Zažil jste podobné situace i vy sám?
S kolegy jsme se s tím setkávali dost často. Naše platy na vraždách byly v 90. letech opravdu nízké. Sám jsem si někdy vedle práce u policie přivydělával různými fuškami. Vysekal jsem třeba nějaký šlic v koupelně a dostal jsem za to peníze na pivo. Porevoluční podnikatelé nám naši finanční situaci rádi předhazovali. Když za nimi kriminálka přijela ve Favoritu a oni pak nasedali do nejnovějšího Mercedesu, tak se nám smáli. Žili ale v oparu. Mysleli si, že si mohou všechno koupit, a policie jim postupně dokázala, že všechno se koupit nedá. Tedy alespoň některým z nich.
S psaním scénářů jste začal před deseti lety, když vás novinář Jan Malinda oslovil ke spolupráci na Případech 1. oddělení. Jako kriminalista jste chtěl, aby seriál vyobrazoval policejní vyšetřování co nejrealističtěji. Není pak ale složité docílit toho, aby byl věrný skutečnosti a zároveň divácky atraktivní?
Ano, to mi na psaní scénářů podle skutečných událostí přijde asi nejtěžší. Když jsme s Honzou Malindou na Případech 1. oddělení začali pracovat, postupovali jsme tak, že jsem Honzovi příběhy, které mi připadaly zajímavé, vyprávěl a on se stavěl do role diváka. Protože o nich nic nevěděl, musel jsem mu je popisovat trochu jednodušeji, než kdybych se o nich bavil s kolegy od policie. Někdy jsem mu vylíčil případ, který se mi zdál důležitý, protože jsme s ním na prvním oddělení měli spoustu práce, a Honza mi řekl, že takový příběh běžného diváka neosloví.
Stal se prvním cenzorem, který rozhodoval o tom, co pustíme dál a co ne, a jeho zpětná vazba pro mě byla velkou výhodou. Zároveň nastávaly situace, kdy Honza u případu něčemu nerozuměl a chtěl to ve scénáři dovysvětlit. To ale někdy nešlo, protože bychom pak divákům museli dopodrobna ukázat policejní postupy, které jsme odhalit nechtěli, a tak jsme to ve scénáři museli nějak obejít.
Detektivních seriálů založených na skutečných událostech bychom našli víc, není ale úplně běžné, aby kriminalisté sami zasahovali do jejich scénářů. Co vás přimělo, abyste se na psaní začal takovou měrou podílet?
Potřeboval jsem mít jistotu, že scénář ve finále nebude vypadat jinak, než jsem chtěl. V tom jsem měl výhodu, že jsem na Případech 1. oddělení spolupracoval právě s Honzou, který sice v té době už napsal dva scénáře pro Kriminálku Anděl, ale taky s televizními seriály víceméně začínal. Co si budeme povídat, kdyby za mnou přišel nějaký zkušenější scenárista, tak by ze mě vysál náměty, slíbil by mi spoluúčast na scénáři, ale reálně by mě do něj nepustil. S Honzou jsem se naopak už na začátku dohodl, že mu příběhy dám jen pod podmínkou, že je napíšeme společně. Když se mě zeptal, jestli jsem už někdy něco psal, odpověděl jsem mu: "Ne, ale z češtiny si pamatuju, že nalevo se píše, co herci dělají, a napravo, co říkají. Tak snad to nebude takový problém."
Pak jsem zjistil, že to je docela velký problém. Honza ale naštěstí o scenáristice přece jenom věděl o dost víc než já, takže jsem se učil za pochodu a nějak to dopadlo. Nejdřív jsme byli domluvení, že mu budu o jednotlivých případech jen vyprávět a on podle nich scénáře napíše sám. Pak jsme ale přišli na to, že dialogy mezi policajty i výslechy podezřelých dokážu lépe napsat já, protože vím, jak to u kriminalistů chodí. Později jsme si začali rozdělovat obrazy, které napíšu já a které Honza, a teď už na scénářích spolupracujeme padesát na padesát. Momentálně u Případů 1. oddělení připravujeme novou sérii. Osm dílů máme natočených, tři jsou rozdělané a dva se teprve začnou natáčet. Pokud nás covid nezastaví, měla by se třetí řada v televizi objevit letos v září.
Josef Mareš (57)
- Vystudoval kybernetiku na Českém vysokém učení technickém, po sametové revoluci ale nastoupil k policii. Začínal na Obvodním úřadě vyšetřování v Praze 4, než se v roce 1993 stal jedním z vyšetřovatelů prvního oddělení pražského krajského policejního ředitelství.
- U pražské mordparty strávil bezmála 30 let. Mezi roky 2001 až 2004 a 2011 až 2019 první oddělení vedl. Podílel se na vyšetřování řady mediálně známých případů, mimo jiné vraždy manželky podnikatele Ivana Jonáka, zmizení devítileté Aničky Janatkové či rozřezaného těla v pražských kontejnerech.
- Od roku 2020 pracuje na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Zároveň se podílí na tvorbě televizních detektivek. Společně s novinářem Janem Malindou píše scénáře k diváckému hitu Případy 1. oddělení, se scenáristou Matějem Podzimkem zase spolupracoval na nové minisérii Devadesátky.
V době, kdy se vysílaly první dvě řady, jste ještě skutečnému prvnímu oddělení šéfoval. Byli kolegové rádi, že práci kriminalistů zviditelňujete, nebo u nich převládal názor, že by se policista měl držet svého kopyta?
Od kamarádů z mordpart v krajích, hlavně na severní a jižní Moravě, mi chodily esemesky o tom, jak je seriál super a jak se na něj všichni dívají. V Praze se naopak většina kolegů tvářila, že si v pondělí večer ČT1 nepustila a Případy 1. oddělení neviděla.
Jsou to dva roky, co jste z postu šéfa pražského oddělení vražd odešel. Přicházejí přesto chvíle, kdy se vám po práci u policie stýská?
Chybí mi lidi, se kterými jsem se denně potkával, které jsem měl rád a kteří měli rádi mě. Práce jako taková mi teď už tolik neschází. Když pracujete třicet let v jednom oboru, je jasné, že se vám po vaší profesi bude stýskat. Každý ale jednou musí skončit a momentálně už jsem se přes svůj odchod přenesl.
Může v sobě člověk vůbec po tolika letech u policie uvažování kriminalisty zapudit?
Samozřejmě se nevyhnete tomu, že pořád sledujete krimi zprávy, přemýšlíte o tom, kdo z vašich bývalých kolegů bude případ vyšetřovat a jak byste na něj šel vy. Musíte se od toho ale snažit oprostit. Sám jsem nesnášel bývalé elitní vyšetřovatele, kteří se do novin vyjadřují k případům, o kterých nic netuší, ale přesně vědí, jak se to má dělat. Tak doufám, že do tohohle ranku nespadnu.
V současnosti pracujete na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Čemu se tam konkrétně věnujete?
V tabulce jsem vedený jako knihovník a momentálně se nejvíc zaobírám zločiny, které se staly v 50. letech. Přestože jsem předlistopadový režim nikdy neměl v lásce a myslel jsem si, že vím, co se za totality dělo, když si teď pročítám spisy o starých případech, zjišťuju, že jsem o době komunismu zdaleka nevěděl všechno. Bohužel o ní málo ví i velká část společnosti. Spousta lidí dnes říká, že na úřadě už nemáme co dělat. Já si naopak myslím, že je třeba co nejvíc zločinů z dob komunismu ještě zdokumentovat, aby nastupující generace věděly, že předlistopadový režim byl opravdu zlý.
Lidé tu byli kolikrát stíhaní úplně bez příčiny, ve vězení skončila spousta těch, co si to vůbec nezasloužili. V současnosti například připravuju podklady k výstavě Hokej versus StB. Měli jsme jedno z nejlepších hokejových mužstev na světě, které nám všichni záviděli, a místo toho, abychom se s ním pyšnili, komunisté rozhodli, že ho zavřou. Poslali mistry světa na deset, čtrnáct, patnáct let do uranových dolů. Celkově manšaft dostal sedmdesát sedm let. Po pěti letech sice komunisté sportovce pustili, ale kariéra už pochopitelně byla někde jinde. Zničili jim život jenom proto, že hráli dobře hokej. O takových příbězích by se lidé měli dozvídat, aby pak volby dopadaly aspoň tak, jak dopadly ty minulé.
