(3. díl seriálu) První štěně bylo na světě sotva měsíc, když si našlo svoji budoucí majitelku. Paní Irena, která tehdy žila už rok bez psího parťáka, si hnědou kuličku s bílou náprsenkou vyhlédla na internetu. Její okouzlení bylo natolik silné, že za štěnětem na Rakovnicko přijela až z Prostějova. "Já už jsem vymyslela i jméno," svěřila se paničce, která z paní Ireny měla upřímnou radost nejen proto, že měla zahradu a za domem les, ale také že jí absolutně nevadilo klečet v dobře padnoucím oblečení v oploceném výběhu mezi psími bobky. "Když půjdeme na procházku, bude to Eliot, protože to zní vznešeně, ale doma mu budu říkat Otík," plánovala zapálená pozdní padesátnice, která se za "Oťasem" - jak štěněti rodina přezdívala - ještě dvakrát vrátila.
Potomci, kteří vznikli spojením maďarského a auvergneského ohaře, se v té době měli čile k světu. Štěňata pobíhala od rána do večera ve výběhu s venkovní boudou a jak začala padat tma, po jednom se stěhovala zpět do vyhřáté předsíně v domě, což se časem, jak rostla, ukázalo jako neudržitelný stav. Jednak z čistě hygienických důvodů, ale zároveň i proto, že k ránu se urputně drápala do nitra domu, kde kousala vše, co jim stálo v cestě.
"Dáme je do zahradního domku," navrhla babička, která se s paničkou v péči o chlupaté děti pravidelně střídala. "No to ne," vyhrkl dědeček, který malou dřevostavbu vlastnoručně postavil, a byl tak na ni náležitě hrdý. "Dyť to tam všechno ze*erou," dodal a rodina uznala, že má sice pravdu, ale protože hlavní slovo měla babička, nadcházející den už z domku všichni stěhovali nářadí a děda stavěl ohrádku.
Vizsla z Wishe i maďarský Francouz
Panička rozhodla, že štěňata vyrazí do nových domovů v polovině června, což se ukázalo jako zodpovědné a neúnosné zároveň. Měla čím dál víc energie, ke kousání rukou a vzájemným bitkám se časem přidaly i nekontrolovatelné útěky z ohrádky, skákání do jezírka a ničení zahradního domku. Aktivní však byli malí zlobiči i v noci. "Prosím tě, tak dnes si přes noc malovali," líčila panička babičce, která jí každé ráno, nebyla-li přítomná, morálně podporovala po telefonu. "Strhali hrazení a našli si tam barvy. Vypadají, jako by se chystali na Prague Pride," popisovala ono osudové ráno, kdy se na štěňata měli přijet podívat další zájemci.
Noví majitelé se na chalupě objevovali postupně a ještě začátkem června se zdálo, že rodině zůstanou tři štěňata. Všichni byli rádi, když nakonec udali i poslední zlobivou holku, která ostatní naváděla k tomu, aby překonali oplocenou ohrádku. Její noví majitelé ji pojmenovali Meruňka a pro světlejší barvu kožichu jí dnes přezdívají vizsla z Wishe. Paní Irena zase myslivcům na Prostějovsku vysvětluje, že hnědý Otík není typická vizsla, ale maďarský Francouz.
Každý ze zájemců si svého nového parťáka vybral už z fotky na internetu a většina si za tím trvala i po setkání naživo. Až na rodinu z Chomutovska, která přijela pro jednoho, odvezla si dva a toho, co si z fotky vybrala jako svého favorita, ještě ten den vrátila. Světlý psík dostal jméno Ben a dnes, ač to není "papírák", jak si hlava rodiny původně přála, usínají bok po boku společně na pohovce v obýváku.
I ostatní štěňata do nových rodin zapadla velmi rychle, a jelikož panička vytvořila na WhatsAppu skupinu, dodnes má přehled o tom, jak chlupaté děti rostou i co všechno doma natropí. Těší ji, že rozkousané boty a roztahaný toaletní papír po bytě už není její starost i že co se vytoužené dovolené týká, jsou na tom chlupáči lépe než ona sama. Někteří už totiž navštívili rakouská jezera nebo italské Benátky, a ani co se týče výletů po Česku, si na své životy zkrátka nemohou stěžovat. Většina majitelů už předem věděla, do čeho při výběru ohaře jdou. Nepřekvapuje je tak, že ztratili jakékoli soukromí, právo na hygienu za zavřenými dveřmi, svoji postel i židli u jídelního stolu. Z rovnováhy je nevyvede ani fakt, že se z malých roztomilých kuliček vyvinuli energičtí raptoři, dinosauři a psí herečky. Přes to všechno se z nich však stali i nepostradatelní členové rodiny.
První a také poslední štěňata
Přestože dnes rodina při pohledu na skoro dospělé psy nechápe, jak všech devět dokázala odchovat bez větších komplikací, zkrátka tak, že to všichni ve zdraví přežili, neobešlo se to zcela bez problémů. Malý černý pes, který si získal srdce rodiny, protože byl ve svém vývinu ze všech nejpomalejší, zůstal u paničky déle, než všichni čekali. Při veterinární prohlídce totiž padlo podezření, že trpí dysplazií kyčelního kloubu, která se u větších plemen občas objevuje.
Max, jak rodina štěně pojmenovala, tak vyrůstal dál ve společnosti své matky Báry. S paničkou jezdil dělat reportáže a byl i na dovolené v Mariánských Lázních. Když dovršil tří měsíců věku, vzala ho rodina na návštěvu psího ortopeda. Osmitisícový účet za prohlídku byly nakonec dobře utracené peníze, neboť se ukázalo, že Max nemá dysplazii, ale zánět okostnice. Nemoc, která se vyvinula tím, že jedl víc, než jeho tělo dokázalo pro svůj růst zužitkovat, zažehnala dvoutýdenní dieta a léky proti bolesti. Maxovi tak už nic nebránilo v cestě do nového domova, a ačkoliv to panička oplakala, na žádost babičky našla i jemu milující rodinu.
Odchov chlupatých dětí není levná záležitost a panička dnes obdivuje všechny, kteří se celý proces rozhodnou dobrovolně absolvovat znovu. Ji samotnou vyšla celá psí legrace asi na 40 až 50 tisíc korun - včetně žrádla, odčervení, hraček, očkování, čipování a následné péče o Maxe. Čistý zisk z prodeje štěňat, byla-li by to její jediná tříměsíční obživa, by za ty starosti a množství péče snad ani nestál. Fenka Bára dostala za utrženou částku nový pelíšek a lepší stravu. Rodina zase vzpomínky, na které jen tak nezapomene. Inu, bylo to krásné a bylo toho dost, jak panička s oblibou říkává a babička jí neustále připomíná, že další zvířata už v rodině rozhodně NECHCEME.
