O úmrtí informoval Jakub Hlaváček, majitel nakladatelství Malvern. Před několika dny vydal devátý z jejích vzájemně provázaných románů nazvaný Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch. "Připlatili jsme expresní tisk, aby se paní Hodrová, která byla v paliativní péči, vydání románu dočkala," uvedl Hlaváček.
Držitelka Státní ceny za literaturu, Magnesie Litery i Ceny Franze Kafky beletrii Daniela Hodrová nejenže psala, také se jí věnovala z pozice literární teoretičky a redaktorky nakladatelství. Svou vědeckou a uměleckou práci striktně neoddělovala. "Její studie se mohou stát klíčem k románům a její romány nesou zřetelné stopy autorčina teoretického bádání," konstatoval v roce 1995 týdeník Respekt.
Podobně jako Jiří Kratochvil či Michal Ajvaz, k nimž bývala někdy přirovnávána, oslovovala spíše náročnější čtenáře. K jejím nejznámějším dílům patřily romány Podobojí, Kukly a Théta, vydané začátkem 90. let minulého století a společně tvořící trilogii Trýznivé město. Její protagonistky se jmény evangelistů Matoušková, Marková, Lukášová a Janů spojuje, že všechny chodily do školy na pražských Vinohradech. "Hodrová dokázala do románového tvaru zaklít zběsilý úprk polistopadové situace, zmatené a vskutku plné očekávání," seznal kritik Milan Jungmann, který trilogii v časopisu Týden označil za "fascinující četbu".
Sama autorka čtenářům doporučovala, aby začali její prózou Město vidím z roku 1992. "Do světa mých románů může čtenář vstoupit kterýmkoli z nich, ale problém je, že srozumitelné budou jen pro toho, kdo jejich způsob vnímání světa přijme, kdo v tomto světě svým způsobem setrvá," varovala.
Město jako text
Hodrová bývala označována za postmoderní autorku, jejíž knihy stojí spíše na struktuře než příběhu. Ten častěji dekonstruují, než že by jej vyprávěly. Všechny jsou těsně spjaty s Prahou, respektive územím na hranici Vinohrad a Žižkova.
"O Hodrové daleko více než o komkoli jiném z české literatury platí, že stále píše jeden a tentýž text, jen vnějškově rozčleněný do jednotlivých románů," poznamenal v časopisu Tvar literární kritik Pavel Janoušek.
Pro její romány je typická obraznost a využití osobních prožitků, často zakomponovaných do lyrických proudů slov. Složitě si hrají s realitou, vyprávějí pomocí střípků obrazů, vzpomínek či metafor, které se stejně jako motivy, postavy a místa cyklicky vrací, vždy trochu pozměněné.
"Můj románový svět se román od románu rozrůstá, je v něm stále víc postav, jiné v něm však žijí od počátku, od románu Podobojí," řekla autorka v interview pro Mladou frontu Dnes. "Za zdánlivou nepřehledností, svým způsobem záměrnou nebo vědomou, stojí vnitřní provázanost všech těchto příběhů, vědomí vnitřní jednoty příběhů, které jsou vyjádřením jediného příběhu - mého, nás všech," dodala.
V jejích prózách se lidé přeneseně mění ve znaky a text, až výsledek někdy připomíná vzorec nebo šifru, poznamenaly Hospodářské noviny. Například v románu Citlivé město pojala Hodrová metropoli jako svébytný druh textu, který je neustále čten, ale zároveň i psán svými obyvateli.
Zásadním tématem pro ni bylo umírání. V jejích textech se živí potkávali s mrtvými, stejně jako skutečné s možným, zatímco minulost se neodbytně držela osob i míst v současnosti.
Hodrová psala o svých přátelích, malířce Adrieně Šimotové a básnících Josefu Hiršalovi či Bohumile Grögerové, zároveň ale jako by vždy vedla rozhovor sama se sebou a zachycovala rozpoložení vlastní mysli.
Výrazně se inspirovala mýty, přesněji jejich vztahem ke způsobu lidského myšlení a konání. "Zdá se mi, že v životě procházím v různých fázích různými mýty a také různými pohádkami. Ale to asi platí o všech lidech," prohlásila v interview.
Její dílo pomyslně uzavírá poslední, v pořadí devátý román Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch. Několik dnů před autorčinou smrtí jej vydalo nakladatelství Malvern. "Vypravěčka není rozhorlená, ale smířlivá a odevzdaná jako snad nikdy dřív," stojí v anotaci. Podle ní Hodrová upřímně sleduje osudy, které dotvářejí ten její. Nezapomíná však reflektovat ani dění ze světa, jemuž se postupně vzdaluje, od pandemie koronaviru po válku na Ukrajině.
Bez křivdy
Daniela Hodrová se narodila v Praze do rodiny Zdeňka Hodra, herce z Divadla na Vinohradech. V mládí uvažovala, že by šla v jeho šlépějích. "Divadlo do mých próz spolu s otcem vstoupilo jako jeden z nejdůležitějších motivů," komentovala to.
Stejně tak ale psala o matce. "Někdy skrytě. V Podobojí je Norou Kožíškovou, v Kuklách Helenou Syslovou, tam je popsáno martyrium jejího umírání. V Komedii je dokonce na fotografii jako malá holčička. Ve Vyvolávání o ní a její nemoci píšu hned v druhém úseku textu," pomáhala Hodrová rozšifrovat své postavy.
Po maturitě v roce 1963 se budoucí spisovatelka chvíli živila jako asistentka režie a dramaturgie v Divadle Jiřího Wolkera. Poté vystudovala rusistiku, bohemistiku, romanistiku a srovnávací literaturu na Univerzitě Karlově, načež začala pracovat coby redaktorka nakladatelství Odeon.
Od poloviny 70. let pak působila v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Byla autorkou několika monografií, studií i překladů.
Psala od mládí, její prvotina, básnická próza Pravonín z roku 1971, však tehdy nevyšla. Za normalizace její díla kolovala mezi lidmi ve formě samizdatu. Trvalo dvě dekády, než se dostala ke čtenářům oficiální cestou. "Byl to prostě fakt, jako křivdu jsem to necítila. Tenhle pocit mi není vlastní. Psaní bylo podstatné a životodárné samo o sobě," říkala Hodrová.
Časopis A2 v roce 2020 zařadil její knihy Vyvolávání a Chvála schoulení do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období 30 let od sametové revoluce. Spolu s Milanem Kunderou a Václavem Jamkem je jedinou, kdo má v tomto seznamu dvě knihy. "Hodrová nepatří k pisálkům, již každý rok chrlí několik titulů. Dlouhé časové intervaly mezi jejími knihami svědčí o její estetické odpovědnosti," prohlásil jednou literární historik Vladimír Novotný.
