Podle agentury AFP byla jednou z největších kronikářek strastí i úspěchů potomků Afričanů, původně přivlečených do Karibiku jako otroci.
V knihách psaných francouzsky Maryse Condé zachytila atmosféru Afriky. Coby jedna z nejvýraznějších frankofonních autorek a držitelka Národního řádu za zásluhy, který jí v roce 2020 udělil prezident Emmanuel Macron, psala o otroctví i četných černošských identitách. Popisovala rozpor mezi zkušeností osobní a kolektivní. Vracela se k dějinám kolonizace i otázkám emancipace.
Proslavila se také ve Spojených státech, kde si vybudovala významnou akademickou kariéru jako literární vědkyně. Vypracovala se na profesorku frankofonní literatury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde založila centrum frankofonních studií.
V roce 2018 se stala laureátkou Literární ceny Nové akademie. Tu tehdy zřídila více než stovka švédských akademiků poté, co Švédská akademie kvůli sexuálnímu a korupčnímu skandálu na jeden rok zrušila vyhlášení Nobelovy ceny za literaturu. Nová akademie byla ve stejném roce rozpuštěna, Maryse Condé je tak jedinou nositelkou ocenění. V děkovné řeči mimo jiné zmínila, že svět se o karibský ostrov Guadeloupe "jinak zpravidla zajímá, jen když ho zpustoší hurikán nebo zemětřesení".
Loni byla autorka také nominovaná na Mezinárodní Bookerovu cenu, a to za román L'Evangile du nouveau monde, tedy Evangelium podle Nového světa. Do angličtiny jej přeložil její manžel, britský učitel Philcox, kterého poznala koncem 60. let v Senegalu.
V době psaní této poslední knihy už se její zrak natolik zhoršil, že slova musela diktovat, řekl agentuře AP její knižní redaktor Laurent Laffont.
"Pracoval jsem s ní v několika vydavatelstvích a hluboce jsem obdivoval její energii a odvahu. Mnoho spisovatelů povzbudila k tomu, aby začali psát," dodal Laffont.
Podle něj sice Maryse Condé poslední roky špatně viděla a byla upoutaná na invalidní vozík, ještě letos v únoru se ale zúčastnila oslavy svých devadesátin s přáteli a rodinou. "Usmívala se, byla šťastná. Bylo to hezké rozloučení," vzpomíná.
Žádná kreolština
Maryse Condé se narodila jako nejmladší z osmi dětí ve městě Pointe-à-Pitre, metropoli francouzského zámořského departementu Guadeloupe v Karibiku.
Rodina sice pocházela ze skromných poměrů, jako jedné z prvních mezi familiemi s africkými kořeny, přivezenými na ostrovy v rámci obchodu s otroky, se jí ale podařilo stát takzvanými selfmademany. "Když byla Condé, nejmladší dítě mezi početnými sourozenci, ještě školačka, rodina už patřila k neformální místní honoraci," napsala komparatistka Nina Hřídelová v časopisu A2.
Matka učitelka dětem zakazovala domorodou kreolštinu, kterou považovala za jazyk sluhů. V domácnosti se tedy hovořilo francouzsky.
Jako devatenáctiletá dívka odjela do Paříže, kde nastoupila na dívčí gymnázium Lycée Fénelon a posléze pokračovala na prestižní Sorbonnu, kde získala doktorát v oboru srovnávací literatury. Teprve ve francouzské metropoli, v 50. letech, kdy někdejší kolonie usilovaly o samostatnost, si poprvé uvědomila odlišnosti v barvě kůže, píše AFP.
V dokumentárním filmu z roku 2011 vzpomínala Maryse Condé, jak jí otevřel oči vlivný martinický básník a politik Aimé Césaire, dnes již nežijící představitel literárního a duchovního hnutí négritude. "Pochopila jsem, že nejsem ani Francouzka, ani Evropanka. Že patřím do jiného světa a nejprve musím prohlédnout všechny lži, abych se dozvěděla pravdu o sobě a společnosti," říkala.
Vzpomínala také, jak jí rodinná známá řekla, že "lidi jako my nepíšou", když se jí Maryse Condé svěřila, že hodlá být spisovatelkou.
Následující roky žila v Guineji, Senegalu, Londýně, na různých místech Francie nebo v USA. Pracovala i jako učitelka a novinářka, první prózu vydala až skoro jako čtyřicetiletá a hned z toho bylo pozdvižení. Titul nazvaný Hérémakhonon v roce 1976 předložil svébytný příběh o návratu emigrantky do rodné Afriky. Ve třech afrických zemích vlády nařídily, aby byl náklad zničen.
"V té době celý svět mluvil o úspěchu afrického socialismu. Já se odvážila říct, že ty země se staly oběťmi diktátorů odhodlaných nechat vlastní lidi vyhladovět," uvedla později.
Překlad do češtiny
"Historik je od toho, aby si nastudoval fakta a poté na základě toho psal. Já jsem snílek, akorát že mé sny mají historický základ," říkala Maryse Condé o svém způsobu psaní, v němž míchala skutečnost s fikcí.
Nejlépe je to vidět na její nejznámější knize Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu, kterou předloni v překladu Tomáše Havla vydalo nakladatelství Maraton. Tituba je z dobových pramenů dochované jméno černošské otrokyně z Barbadosu, jež se roku 1692 ocitla v americkém Salemu. V puritánském městě její barva kůže vyvolala hrůzu a davová hysterie vyvrcholila nechvalně známými procesy proti čarodějnicím, v nichž byla Tituba první obviněnou.
Maryse Condé v knize dotýkající se kolonialismu, lidské svobody i údělu žen nechává vyprávět Titubu svůj příběh, historickou látku však propojuje s fabulací. Hrdinka uniká před šibenicí a vrací se na rodný Barbados, kde právě propukají první vzpoury otroků.
"Tituba je šibalka pikareskního románu, která neochvějně putuje útrapami, je parodickým převrácením voltairovské postavy Candida, prosťáčka vláčeného osudem od jedné katastrofy ke druhé, přičemž stejně jako u Voltaira jsou extrémní situace, v nichž se hrdinka ocitá, podané blasfemicky, reversně oproti západnímu kánonu," napsala v časopisu A2 komparatistka Hřídelová, podle níž román láká čtenáře do pasti a nutí ho uvědomit si naučené postkoloniální interpretace.
K dalším, do češtiny zatím nepřeloženým prózám Maryse Condé patří tituly Přes mangrovníkový les, dvoudílný román Ségou nebo Stěhování srdce, což je interpretace klasiky Na Větrné hůrce od Emily Brontëové.
