Úmrtí potvrdil mluvčí první scény Tomáš Staněk. "Jana Hlaváčová byla v Národním divadle první herečkou a rozhodující osobností inscenací několika generací vynikajících tvůrců. Je nezapomenutelnou součástí dějin českého divadla i statečným člověkem naší společnosti," říká ředitel Národního divadla Jan Burian.
Hlaváčová, která se poslední roky potýkala s Parkinsonovou chorobou, patřila k nejvýznamnějším českým herečkám poválečné éry. Zvládala komedie i dramata a díky zajímavému, kultivovanému hlasu se výrazně prosadila také v dabingu a rozhlasu. Herecké zkušenosti předávala studentům jako pedagožka DAMU.
Držitelka řady cen a manželka již zesnulého herce Luďka Munzara poprvé stanula před kamerou ještě za studií jako tajemná Mefistofela v komedii s faustovskou tematikou Kam čert nemůže režiséra Zdeňka Podskalského z roku 1959. "Podskalský si postěžoval kamarádce, že má začít s filmem a chybí mu hlavní představitelka. No a kamarádka řekla: tady je taková trhlá holka jedna bláznivá, třeba by se ti hodila. A tak jsem díky jejímu doporučení dostala pozvání na zkoušky a vzali mne," vzpomínala v rozhovoru pro Deník.
Rok nato nastoupila do prvního angažmá po absolvování DAMU, konkrétně do plzeňského Divadla J. K. Tyla, kde strávila pět sezon a také se tam provdala za kolegu Jiřího Michného. Roku 1963 se jim narodila dcera Tereza. V roce 1971 však Michný zemřel ve věku pouhých 36 let a Hlaváčová se vrátila do Prahy, kde jí již dříve nabídlo angažmá Národní divadlo.
V něm debutovala coby Maggie v inscenaci Po pádu od Arthura Millera, následovaly desítky dalších postav: Naděžda ve hře Poslední od Maxima Gorkého, Raněvská v Čechovově Višňovém sadu, Hippodamie ve Vrchlického trilogii, Magdalena Marie ve Vévodkyni valdštejnských vojsk od Oldřicha Daňka či Emilie Marty v Čapkově hře Věc Makropulos. Za ni dostala tehdejší národní cenu. "Herec má buď málo rolí, nebo se na něj naopak hrnou," říkala na to konto.
Právě v Národním divadle se Hlaváčová seznámila se svým druhým mužem, hercem Luďkem Munzarem. Vyprávěla, že poprvé se setkali v Letenských sadech, kde ho ještě jako studentka DAMU pozdravila se slovy "Dobrý den, mistře". Munzar tvrdil, že od té doby už ho tak nikdy neoslovila. "Je to správný chlap pro hezké chvíle i pro ty špatné," říkala Hlaváčová o manželovi, s nímž měla dceru Barboru, rovněž úspěšnou herečku.
Nejspokojenější dle svých slov byla, když se jí narodily děti. "Když jsem začala žít s Luďkem, všechno to klapalo, měla jsem krásnou práci," vyprávěla v interview pro server iDnes.cz. "Zpočátku mi v Národním divadle hodně pomáhal radami. Pro mladou holku nebylo lehké přijít z Plzně do Národního divadla a přitom mít malou dceru. Luděk mi opravdu velmi pomohl. Snad proto nám to vydrželo. Nebyla to láska na první pohled, ale setkání dvou lidí, kteří už měli něco za sebou," uvedla.
Pochvalovala si také, že když večer přijde z divadla utahaná a není schopná ani slova, muž do ní nestrká a nechce po ní, aby mu uvařila večeři. "Ví, co herecké řemeslo obnáší a že je to nesmírně tvrdá práce. Když jsem nemohla, tak on nakupoval, vařil, staral se o děti, a když zase točil on, role se obrátily. Jenom uklízet jsem ho nenutila. Nějak k tomu neměl talent," vyprávěla.
S manželem si Jana Hlaváčová zahrála na jevišti, třeba v Našich furiantech, i ve filmech, jako byly Klobouk plný deště, Královský omyl či Lev s bílou hřívou o skladateli Leoši Janáčkovi.
Krátce po sametové revoluci oba podali výpověď z Národního divadla, když prý ani jeden z populárního páru nemohl snášet intriky a podrazy, které se tam děly. "Cítila jsem, že v novém souboru vadím. Nedostávala jsem práci. Když už, tak poté, co čtyři kolegyně odmítly jednu malou roli, nabídli ji mně," vzpomínala po letech Hlaváčová.
Munzar se tehdy zřekl divadla nadobro, ona zakotvila v Divadle na Vinohradech, kam ji pozvala Jiřina Jirásková. "Dostala jsem krásnou roli v Gazdině robě. A bylo mi mezi nimi moc dobře. Když mi dali klíč od šatny a klíče od stolku, nejdřív se se mnou totiž dělila o svůj stůl Jirásková, tak jsem se rozplakala. Nabídli mi nový divadelní domov," říkala Hlaváčová.
Na Vinohradech vytvořila od roku 1994 řadu postav, například v inscenacích Smutek sluší Elektře, Kráska z Leenane nebo Jeannete Burmeisterovou ve hře Donaha, přičemž za roli Agnes v Křehké rovnováze od Edwarda Albeeho dostala divadelní Cenu Thálie za rok 1996.
Diváci znali Janu Hlaváčovou také z televize - viz drama Ikarův pád, adaptace povídky Boženy Němcové V zámku a podzámčí, komediální fantasy film Ohnivé ženy či seriály Dnes v jednom domě, Hraběnky a Dokonalý svět. Účinkovala v pohádkách jako Třetí princ nebo Anděl Páně, ztvárnila i řadu historických postav, třeba Elišku Přemyslovnu v dramatu Královský omyl či Boženu Němcovou ve filmu Veronika. Zvlášť oblíbená byla její zdravotní sestra Tonička ze série Dušana Kleina o básnících.
Před kamerou se Hlaváčová naposledy objevila roku 2011 v psychologickém dramatu Petera Krištúfka nazvaném Viditelný svět. Dva roky nato převzala Thálii za celoživotní mistrovství. V roce 2012 získala ještě Cenu Františka Filipovského za nejlepší ženský výkon v dabingu, o tři roky později obdržela stejnou cenu za celoživotní herecké mistrovství v dabingu. S Luďkem Munzarem, jenž zemřel v roce 2019, spolu nakonec byli 54 let.
Video: Jana Hlaváčová vzpomíná na film Kam čert nemůže
