Pražský rodák Černý byl roku 2020 jako první nehudebník uveden do Síně slávy hudebních cen Anděl. Vloni pak vydání šestého dílu završilo edici jeho spisů vydávaných nakladatelstvím Galén. Dohromady čítají přes 7000 normostran. "Jde u něj skutečně o 60 let soustavného psaní o hudbě - a skrze ně pak často o tázání po smyslu kultury v Československu a Česku," napsal o nich kritik Pavel Klusák.
V listopadu 1989 se Jiří Černý účastnil založení Občanského fóra, v prosinci 2011 v Lucerně uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi. Postupně spolupracoval s měsíčníkem Melodie, byl šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, vydal několik knih o hudbě, uváděl rozhlasové pořady nebo psal texty na obaly gramodesek. V poslední dekádě přispíval mimo jiné na server Aktuálně.cz, kam psal nejen kritiky přenosů z newyorské Metropolitní opery. Naposledy předloni zveřejnil obsáhlý nekrolog zpěvačky Hany Hegerové.
Jiří Černý patřil od 60. let minulého století k největším českým znalcům populární hudby, měl záběr od popu, rocku a folku po operu. Jeho články v týdenících Mladý svět a Melodie lidé svého času dychtivě očekávali, jeho první československá rozhlasová hitparáda Dvanáct na houpačce se těšila nevídané popularitě. Poté, co ji komunisté z politických důvodů zastavili, Černý objížděl republiku se svými Antidiskotékami, na nichž pouštěl i zakázané autory žijící v zahraničí.
Formoval hudební vkus svých posluchačů i čtenářů. "Chci lidem zprostředkovávat muziku, ke které by se jinak nedostali," říkal kritik s nezaměnitelným hlasem.
Antidiskotéky pořádal od roku 1971. Desky do pořadu získával mimo jiné od známých v cizině. "Zajímavá alba mně ale přivezl i Karel Gott - například vynikající černošskou muziku," uvedl jednou.
K hudbě jej vedla maminka, která mu odmalička zpívala. Sám na žádný hudební nástroj nehrál. A vždy trval na tom, že k muzice se dostal náhodou.
Jeho první vášní byl sport, jemuž zůstal věrný celý život. Ve čtrnácti letech byl druhý na mistrovství světa v lukostřelbě, o tři dekády později si vydobyl sportovní trofej železný muž. Sportu se věnoval i poté, co vystudoval žurnalistiku. V Československém sportu a měsíčníku Cyklistika psal Černý o stolním tenisu, cyklistice, krasobruslení nebo tenisu.
I když byl později vnímán především jako znalec populární muziky, jeho prvním článkem s hudební tematikou byla recenze Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle v deníku Večerní Praha v roce 1956. Později začal psát pro týdeník Mladý svět, od roku 1964 uváděl čtyři a půl roku také se svou tehdejší ženou Mirkou první československou rozhlasovou hitparádu Dvanáct na houpačce.
Poslední vydání rozhlas odvysílal na konci března 1969. Důvodem zákazu bylo zařazení písně Běž domů, Ivane a uvádění písní z prvního alba Karla Kryla pod názvem Bratříčku, zavírej vrátka.
Vrátka se v té době zavírala také pro samotného Černého: kvůli svým postojům nesměl v 70. a 80. letech do rozhlasu ani televize. Živil se jako korektor v tiskárně, učitel v lidové škole umění a přispíval do hudebních časopisů. Na stránkách Melodie se v 70. letech stal nejčastěji publikujícím autorem.
Už od 60. let zároveň Černý o populární hudbě psal knihy. V titulu Zpěváci bez konzervatoře přinesl portréty bezmála třiceti semaforských hvězd. Senzaci vyvolala kniha Poplach kolem Beatles, kterou dal dohromady se svou ženou Mirkou. Byla to první publikace o "Broucích" mimo anglosaský svět.
Se svou ženou napsal i titul Hvězdy světových mikrofonů. A dále vytvářel antologie ze zahraničních alb (Charles Aznavour, Beach Boys, Jacques Brel, Bob Dylan, Simon & Garfunkel), k nimž psal i obsažné texty.
Vlna revolučních změn v listopadu 1989 přinesla Černému politické intermezzo v tehdejším Občanském fóru. A to díky blízkosti k pozdějšímu prezidentu Václavu Havlovi, se kterým se přátelili již od tanečních. Chartu 77 ale Černý podepsat odmítl. Později řekl, že se bál, aby komunisté jeho už tak trpěným Antidiskotékám neudělali konec.
Do politiky Jiří Černý po změně režimu nešel kvůli prohranému sporu o knihu Hvězdy tehdejších hitparád. Publikaci, kterou původně psal s první ženou, vyšla až v roce 1989, tedy po 20 letech a v jeho přepracovaném vydání. Miroslava Filipová-Černá se v šestiletém soudním sporu nakonec domohla poloviny autorských práv.
"Podruhé odsouzen" byl Černý podle svých slov v roce 1998, kdy mu tehdejší generální ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek zakázal spolupráci. Černého se však zastalo mnoho umělců a nakonec v rozhlase zůstal.
Slavný hudební kritik také příležitostně moderoval, například festival Blues v lese v Řevnicích u Prahy. V prosinci 2011 v Lucerně uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi.
V lednu 2013 byl dočasně zbaven místa redaktora Českého rozhlasu poté, co se v médiích vmísil do kampaně volby prezidenta. Vzápětí se vrátil a pokračoval v přípravě pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Po jeho zrušení uváděl Černý až do loňska nedělní vysílání pořadu Sedmé nebe. Populární také byly poslechové pořady Ro(c)kování Jiřího Černého, poslední pořad absolvoval loni.
Jeho životní osudy v roce 2006 zmapovala kniha rozhovorů nazvaná Kritik bez konzervatoře. O pět let později Černého přiblížil sborník s názvem Po stopách Velkého Mokasína, který u příležitosti jeho 75. narozenin vydalo nakladatelství Galén. Gratulacemi, vzpomínkami, úvahami a fotografiemi do něj přispělo mnoho osobností včetně Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Jiřího Suchého a Karla Gotta.
Černý, ctitel opery, Boba Dylana či Jiřího Pavlici, byl součástí českého nejen hudebního, ale také společenského života. V roce 2013 získal Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby. A Česká televize před třemi roky uvedla jeho portrét od Zdeňka Gawlika nazvaný Když se řekne Jiří Černý. Upomínal na stejnojmenný sborník z roku 1986, vydaný k jeho padesátinám.
Video: Jiří Černý vzpomíná na Dvanáct na houpačce
