Tou dobou už v Česku žil americký básník Michael March, který zde založil Festival spisovatelů Praha a tři dekády byl jeho prezidentem. Díky osobním kontaktům přivezl 11 držitelů Nobelovy ceny za literaturu a desítky let sloužil jako spojka české metropole se světovou literaturou.

Tuto neděli March zemřel, bylo mu 78 let. O úmrtí informovala jeho žena Vlasta Brtníková. "Do posledních dnů psal na notebooku verše, akorát už je nestihl vydat," uvedla.

Michael March s knihou nobelistky Světlany Alexijevičové, která navštívila jeho festival. | Foto: Matej Slávik

March vydal více než deset sbírek vlastní poezie, která se dočkala překladů do několika jazyků. Češi ho však poznali především jako muže, jenž jim po sametové revoluci pomohl obnovit tradici autorských čtení. "Snažíme se rozšiřovat povědomí o spisovatelích a zprostředkovávat jejich zkušenost čtenářům. Především ale chceme vdechnout nový život a poskytnout čerstvé impulzy Praze," říkal March, který poslední ročník festivalu uspořádal v pandemickém roce 2020.

Litoval, že světoví autoři jezdí do české metropole díky jejímu kulturnímu dědictví, nikoliv za současnou českou literaturou. "Nemáme novou budovu Národní knihovny, nemáme ani novou budovu Národní galerie. Praha se přitom potřebuje otevřít myšlenkám ze světa, neustrnout a nespokojit se s tím, co už má," myslel si.

Newyorský rodák Michael March koncem 60. let minulého století vystudoval Kolumbijskou univerzitu, začátkem následující dekády se však přestěhoval do Londýna.

Michael March (vpravo) při návštěvě básníka Lawrence Ferlinghettiho v roce 1998. | Foto: archiv Festivalu spisovatelů Praha

Nejprve pracoval ve vyhlášeném nezávislém knihkupectví Better Books, kde navázal první známosti se spisovateli jako otcem takzvané beat generation Williamem Burroughsem. Koncem 70. let pak March začal pořádat autorská čtení v Keats House, někdejším londýnském domě romantického básníka Johna Keatse. Později je přenesl do divadla Donmar Warehouse, kam už kromě renomovaných tvůrců jako syrského Adonise nebo palestinského Mahmúda Darwíše zval neznámé autory z východní Evropy.

Coby popularizátor východoevropské literatury na Západě zaznamenal největší úspěch v únoru 1989, kdy básníky z osmi komunistických zemí představil na slavnostním večeru v londýnském Národním divadle. Kromě polského Ryszarda Krynického nebo předtím vězněného srbského Gojka Djoga přijela i Sylva Fischerová.

Její verše, stejně jako třeba poezii Jany Štroblové, zařadil March také do antologie východoevropské poezie nazvané Dítě Evropy, kterou mu vydalo prestižní nakladatelství Penguin s fotografií Josefa Koudelky na obálce. Nebyla jediná, již prosadil: v americkém Picadoru zase March pod názvem Popis jednoho zápasu publikoval anglické překlady autorů jako Bohumila Hrabala či Alexandry Berkové.

Po pádu komunismu Američan začal navštěvovat Prahu, kde přijal nabídku stát se prvním ředitelem nového knižního veletrhu. Společně s ním v květnu 1991 uspořádal i debutový ročník Festivalu spisovatelů, tehdy jen přidružené akce. "Festival cítím jako možnost uvést českou a slovenskou literaturu do světa za bývalou železnou oponou," deklaroval při zahájení přehlídky, jež se měla stát jarní protiváhou té podzimní v německém Frankfurtu.

March veletrh pořádal s britskou firmou Avencourt Exhibitions, ta však po čtyřech ročnících získala konkurenci. Svaz českých knihkupců a nakladatelů, obnovený a nově zkonsolidovaný pod vedením Jana Kanzelsbergera, si založil vlastní veletrh Svět knihy a uspořádal jej v květnu 1995 na Výstavišti ve stejné době, kdy March organizoval ten svůj v nedalekém Veletržním paláci. Česká verze vyhrála, Britové se stáhli a následující rok už Marchovi zůstal jen osamostatněný Festival spisovatelů. "Žádnou hořkost necítím, a už vůbec ne vůči Praze či literatuře," řekl tehdy Mladé frontě Dnes.

Michael March (vpravo) při návštěvě spisovatele Salmana Rushdieho v roce 2001. | Foto: ČTK

Autorská čtení a diskuse inicioval zprvu v divadlech Viola či Studio Ypsilon, později na Nové scéně Národního divadla nebo v Senátu.

Prestiž festivalu rychle stoupala. Už roku 1997 přivítal renomované romanopisce E. L. Doctorowa a Juliana Barnese. Následující rok přijeli Martin Amis, John Banville nebo slavný básník Lawrence Ferlinghetti, který mimo jiné vystoupil za doprovodu kytaristy Vladimíra Merty a zúčastnil se nonstop recitace své poezie v kostele U Salvátora. V neformálním prostředí, kde jeho texty předčítali všichni od zástupců undergroundu až po tehdy čerstvého expremiéra Václava Klause, žijící klasik Ferlinghetti jen v kožené bundě a džínách přečetl i svou novou báseň o "Staromák Square", napsanou v Praze nad ránem.

"Úkolem festivalu je přivést svět do Prahy a Prahu do světa," prohlásil tehdy March. A skutečně v dalších letech uspořádal i jednorázové odnože festivalu ve Vídni, Paříži nebo americkém Pittsburghu.

Pro zdejší literární dění také nadchnul britský deník Guardian, jehož redaktoři do Česka jezdili moderovat diskuse a šéfredaktor Alan Rusbridger v roce 2000 zahajoval hvězdně obsazený ročník festivalu s hosty Williamem Styronem, Ianem McEwanem, Susan Sontagovou nebo Margaret Atwoodovou. Kromě nich Marchovo pozvání v průběhu let přijali držitelé Nobelovy ceny za literaturu Harold Pinter, Orhan Pamuk, Nadine Gordimerová a Herta Müllerová či autoři jako Michel Houellebecq, Don DeLillo nebo Paul Auster, kteří na veřejnosti účinkovali zřídka.

Související

Ferlinghetti a Češi: Zábranovi kreslil psíky, podporoval vězně. Jeho verše četl Klaus

March využíval svého renomé a osobních kontaktů, díky nimž prorážel pro jiné pořadatele těžko prostupnou zeď literárních agentů zvažujících velikost trhu nebo žádajících honoráře ve výši desítek tisíc dolarů.

Američan se odlišoval také výrazně básnickým uvažováním. Spisovatele vyzýval k debatám o často abstraktních tématech jako "krása spasí svět" nebo "a příště už oheň".

Ve své kanceláři s výhledem na pražský Palác Platýz celý rok pečlivě promýšlel akci, která se vymykala i po formální stránce. March dbal na slavnostní atmosféru. Spisovatele zval na efektně nasvícená pódia, kde je moderátor v obleku usadil před televizní kamery. Autorským čtením předcházely profesionální znělky, taneční vystoupení, klavírní recitály či rockové performance. Debaty byly simultánně tlumočeny do dalších jazyků. Když hosté četli intimní poezii, nikdo v sále ani nedutal.

"Autory oslovují myšlenky, které jsou na festivalu to nejdůležitější, ale také forma. Snažíme se projevovat náležitou úctu k jejich dílu a reprezentovat Prahu v co nejlepším světle, abychom ukázali její skutečnou eleganci," vysvětloval March.

Michael March pořádal Festival spisovatelů Praha v letech 1991 až 2020. | Foto: Václav Vašků

Zahraniční spisovatelé oceňovali i jeho velkorysost, když jim kupoval nejdražší letenky typu business class a na několik dnů je ubytoval v pohodlných pražských hotelích, díky čemuž tu mohli v klidu psát, někoho poznat a někam vyrazit.

Zároveň byl ale March tvrdohlavý. Odmítal se podbízet veřejnosti či dělat kompromisy ve prospěch nakladatelů s ohledem na to, co potřebují prodat. "Od toho jsou veletrhy. Kdybychom se řídili prodeji, nikdy nepřivezeme jediného básníka," bránil se.

Někteří mu vyčítali, že příliš tlačí do popředí sám sebe, jiní namítali, že například jeho dotazy ohledně intimních aspektů tvůrčího procesu se nehodí do veřejných debat. "Festival se zrodil z poezie, z jejího lyrismu, nepředvídatelnosti, volných asociací, metafor. Magie a tajemno jsou věci, které dnešní reklamní svět odsunul stranou," argumentoval March. Chtěl, aby lidé slyšeli "něco opravdového, ne žádný výrobek ani produkt, ale něco, co se zrodilo v hlavě spisovatele".

Ti čeští se nicméně v publiku objevovali zřídka a obecenstvo bylo někdy spíše mezinárodní. V uplynulé dekádě navíc festival trápily i finanční potíže poté, co přišel o podporu pražského magistrátu. Od něj dříve dostával miliony korun. Tou dobou už nemocný March těžce nesl, když mu úředníci vyčítali údajnou "elitářskou orientaci" nebo tvrdili, že "akce pozbyla výjimečnosti i jedinečnosti".

Související

Praha po letech přestane podporovat Festival spisovatelů, podle ní je elitářský

Poslední a jubilejní 30. ročník, jehož hostem byl světově uznávaný držitel Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinka, se uskutečnil v pandemickém podzimu 2020. Lidé v Anežském klášteře museli mít roušky. Michael March na jeviště přišel charakteristicky v saku, s šálou kolem krku. Drobný muž v brýlích se slova ujal se zavřenýma očima, jak to často dělal, když mluvil. "Chci vám všem poděkovat za vaši pozornost a oznámit, že toto byl poslední festival," překvapil. "Těch třicet let byl zlatý věk. Děkuji vám a dobrou noc," dodal a ocitoval Noc s Hamletem, vrcholnou báseň Vladimíra Holana, jejíž anglický překlad roku 1980 publikoval v Londýně a později jím nadchnul třeba nobelistu J. M. Coetzeeho.

Báseň je dar, napsal na konci Holan. Báseň je způsob myšlení, způsob života a způsob lásky, dodal na konci March. Individuálně už se pak s hosty loučil neformálněji. "Ciao. Miluju vás," volal. My tebe taky, Michaele.