Vladimír Železný začal shromažďovat umění před 25 lety. Přehlídka tak oslavuje čtvrtstoletí, během kterého díla spravovaná jeho Galerií Zlatá husa utvořila jednu z nejvýznamnějších českých soukromých kolekcí. Silná je především ve dvou oblastech - české moderně a 60. letech minulého století.
Když na loňské pražské aukci Železný koupil slavné a důležité plátno od Maxe Švabinského, umožnilo to výjimečné otevření výstavního "digestu" celého souboru. "Budeme-li hledat jedno konkrétní dílo, kterým začíná české moderní umění, je Splynutí duší jedním z nejvhodnějších kandidátů na tento titul," píše v katalogu výstavy šéfkurátor Musea Kampa Jan Skřivánek.
Malba, jejíž motiv Švabinský opakoval na plátně i papíře několik let, znázorňuje milostnou dvojici. Vyznění má znepokojivé. Dívka v bílých šatech objímá sedícího mladíka, jenž jako v transu netečně hledí před sebe. Žena tiskne hlavu milého na svou hruď a dlouhými vlasy jej přikrývá, ovíjí, snad i svazuje. Muž má na sobě zřejmě řeholní kutnu. Malíř postavu označil za svůj mentální portrét.
Splynutí duší v Železného sbírce pochází z roku 1901, tehdy Švabinský studoval posledním rokem na pražské Akademii výtvarných umění, bylo mu 27 let. Zemřel v úctyhodném věku o šest dekád později, kdy už jiný český malíř a Železného oblíbenec Mikuláš Medek vytvářel takzvaná informelní plátna. To nazvané Nějaký svatý pochází z roku 1966. Rovněž znepokojivý, jaksi velmi ostrý a zároveň hluboký obraz spíš než postavu připomíná prehistorický, rituální nástroj určený k uctívání.
Obrazy Medka a Švabinského jsou prvním, na co návštěvníkovi výstavy padne pohled. Takový je záměr: ukázat dramatickou proměnu českého malířství, která se udála prakticky v čase jednoho lidského života.
Ústřední dvojici obklopují práce Georgese Karse. V posledních letech objevovaný a doceňovaný český autor, jenž žil v letech 1882 až 1945, maloval s elegantní modernistickou zkratkou a expresivní barevností portréty i pouliční výjevy. Na Kampě visí například jeho raný obraz Jezdci a povaleči v parku ze začátku 20. století, Paridův soud nebo Odpočinek v lese. V Paříži usazený výtvarník Kars vykonal mnoho pro českou modernu mimo jiné tím, že krajanům přijíždějícím do umělecké metropole dělal výtečného průvodce po důležitých místech rodící se avantgardy.
Přehlídka pokračuje díly nejslavnějších českých modernistů. Jsou tu obrazy Jana Zrzavého, jedna kapitola nazvaná Možnosti kubismu zahrnuje práce Emila Filly, Bohumila Kubišty, Antonína Procházky. Od Františka Kupky pořadatelé vystavili plátno Sladkosti žití.
Další místnost se zvýšenou úrovní podlahy působí intimně, i když jednu stěnu pokrývá rozměrný Piják absinthu od Viktora Olivy. Sem Železný umístil především akty. Do sousedství Kupkovy secesní Ženy v zrcadle dal moderní Toaletu od Josefa Čapka, Karsovu Ženu s papouškem a například realistický obraz Po koupeli Rudolfa Kremličky.
Medek jako oltář
O patro výš výběr ze sbírky pokračuje od poloviny 30. let. K vidění je tu hodně surrealismu, nechybějí Jindřich Štyrský a Toyen, František Muzika, od Josefa Šímy dvě krásná plátna Pád Ikarův a Starý strom ve skalách. Dvěma pracemi je zastoupen i Zdeněk Sklenář.
Jako bývá na konci hradní prohlídky kaple, slouží i poslední místnost výstavy k meditaci. V čele po vzoru oltářů visí velký obraz Mikuláše Medka Žal čtvrtého inkvizitora z roku 1965. Uhrančivé dílo září řezavě oranžovou a rudou, jako oheň žhnoucí ve tmě.
Nalevo od "oltáře" se nacházejí Medkovy slavné modré postavy Akce I (Vajíčko) a Akce II (Vlna), na protější straně pak Vyhřezlá matka a Dýmající hostina. Meditativní charakter doplňují díla Jana Koblasy a Květy Válové.
Přehlídka Husa na Kampě je skvěle dramaturgicky vystavěná, proslulé autory doplňují méně známá jména. Železný v roli kurátora ukázal velkou sebekontrolu, když ze své sbírky čítající 1500 položek vybral přibližně stovku.
Zajímavý přídavek tvoří katalog, jehož textové části dominuje rozhovor o sbírce. Vznikat začala roku 1994, kdy Železný jako ředitel nové televize získal prostředky na umění. "První nákupy byly zmatené, protože jsem byl vůbec ohromený tím, že jsem se dostal k něčemu, po čem jsem toužil," říká podnikatel, jenž začal kolekci budovat od velkých jmen.
Jen zlomek prvních akvizic vydržel do současnosti. "Po několika letech jsem mnohdy zjistil, že to je obraz, který mě už neoslovuje a který zejména v kontextu díla daného autora není tak významný jako tři, čtyři, sedm, devět jeho jiných obrazů, které jsem mezitím bez problémů koupil," objasňuje sběratel.
Směr, který se Železnému ukázal jako velmi plodný, bylo umění původem ze 60. let. V jeden moment dokonce uvažoval, že by prodal modernistická díla a zaměřil se jen na toto období.
Přitom v době, kdy práce šedesátníků začal shromažďovat, o ně sběratelé ani instituce příliš zájmu neprojevovali. Pro Železného to však byla srdeční záležitost. "Moje generace tehdy dozrávala a zažili jsme období, kdy každý následující den byl lepší než ten předchozí," vysvětluje.
Nakupoval přímo z ateliérů. "Mohl jsem koupit díla, která jsem v šedesátých letech viděl na výstavách, protože já jsem tehdy nevynechal snad žádnou významnější výstavu," líčí Železný, který se díky tomu s mnohými autory znal osobně.
Ze zkušeností vypozoroval pravidlo: "Čím lepší obraz, tím později ho chce autor prodat. Chce ho mít u sebe. To první, co vám výtvarník v ateliéru nabídne, nikdy není to nejlepší, co tam má."
Hektické tempo
V období let 1995 až 1998 podle svých propočtů nakupoval čtyři obrazy denně, což v katalogu potvrzuje galerista Jiří Švestka. Ten pro něj obrazy sháněl.
Železný sám sebe řadí ke sběratelům, kteří před věhlasem a tržní hodnotou dávají přednost osobnímu zaujetí. "Nikdy nekupuji díla jen proto, že jsou ‚důležitá‘," deklaruje.
Proto v jeho kolekci chybějí některé vývojové tendence. Nevlastní všechny tvůrčí proměny ani svého oblíbeného Mikuláše Medka. I když měl možnost "díry" zacelit, neudělal to. Bere jen díla, která ho vezmou za srdce.
"Nikdy jsem nekupoval podle věhlasu, podle odhadované ceny nebo podle toho, co je napsáno v aukčním katalogu. Musím se na každý obraz jít podívat. Stoupnu si na minutu, na dvě před něj, takhle se mnou zalomcuje a řeknu si: No samozřejmě, to je ono," líčí v katalogu.
Dává nahlédnout do myšlení největších hráčů českých aukcí. "S odstupem času se i rekordní ceny ukážou jako výhodné. U Modrých Medků na to stačilo doslova pár dní. Dva nebo tři dny po té pražské aukci, na které jsem koupil Vajíčko, za mnou přišel jeden známý galerista, že má pro mě vzkaz. Že prý kdyby byly na prodej Vajíčko i Vlna najednou, tak má kupce, který nabízí 120 milionů korun. To byl zhruba jedenapůlnásobek částky, za kterou jsem he vydražil," vypráví.
Nákupy z posledních let financuje prodejem jiných děl. "Občas sahám i do věcí, které jsou zásadní, abych mohl koupit ještě zásadnější," dodává.
Kolekce Vladimíra Železného je jedinečná nejen kvalitou a zřetelným sběratelským záměrem, ale také protože zůstává otevřená. Podnikatel si zakládá na tom, že obrazy hojně půjčuje na výstavy, což není jenom proklamace. Na Kampě si člověk uvědomí, kolik maleb zná "naživo", neboť se s nimi už nedávno setkal jinde.
