Zápisník alkoholičky, který od minulého čtvrtka promítají kina, začíná perfektně nasvícenými záběry orosených lahví prosecca, k nimž hraje líbezná hudba. V podstatě reklama slibující únik do světa luxusu a smyslových požitků. Přirozeně neukazuje, že pití alkoholu vede také k otupení smyslů a ztrátě kontroly. To ovšem vidíme hned vzápětí, kdy je reklamní pozlátko strženo.
Hrdinka na zahradní oslavě vypila víc, než její metabolismus zvládl, a kácí se k zemi. Zůstává v rozverném rozpoložení, tváře ostatních ale prozrazují děs a zhnusení. Později zjistíme, že ponižující incident představoval v jejím životě bod zlomu. Zatím je to jen fragment bez kontextu.
Po této předtuše budoucího pádu se vyprávění vrací v čase. Michaelu, jak se protagonistka hraná Terezou Ramba jmenuje, poznáváme coby mladou, zamilovanou ženu vyzařující energii. Rty má namalované rudou rtěnkou. Podobně sytých barev, symbolizujících touhu a vášeň, však v jejím životě začne ubývat, až převládne jedovatá zeleň.
Červená se dál bude objevovat hlavně v hrdinčiných delirických vizích. Ty pro ni vytvářejí útočiště před stresující realitou. Jenomže z úlevy se postupně stává past bez možnosti úniku.
Pro širokou veřejnost
Zápisník alkoholičky od prvních okamžiků připomíná, že Dan Svátek, podepsaný pod filmy Zatracení nebo Úsměvy smutných mužů, je především režisérem efektních obrazů. Nenoří se do velkých psychologických hlubin. Byť si vybírá náměty inspirované skutečností, většinou neusiluje o maximální realističnost. Za cenu schematizace postav a situací vypráví univerzální příběhy, jejichž ústřední myšlenku lze obvykle shrnout do jednoho citátu. V případě Zápisníku alkoholičky by to mohlo být motto, která si na sebe Michaela Duffková nechala vytetovat - "Ne každý, kdo bloudí, je ztracen".
Ani při pohledu do nitra protialkoholní léčebny v Úsměvech smutných mužů se Svátek nesnažil o nepříjemný naturalismus, jaký nabídnul například polský snímek U strážnýho anděla z roku 2014. Autobiografickou předlohu Josefa Formánka český tvůrce proměnil v tragikomedii se zábavnými figurkami a jasně deklarovaným poselstvím, na kterou se přes všechny excesy spjaté s extrémním pitím dívalo poměrně snadno.
Širokou přístupností se vyznačuje i Zápisník alkoholičky. Ač jej štáb představil na karlovarském festivalu, není to tíživý "artový" film, nýbrž melodrama sázející na čitelné emoce a nadčasový příběh o druhých šancích, naději i nezbytnosti zdravých vztahů.
Na začátku bylo trauma
Zpočátku se zdá, že Michaele takový vztah nechybí. Její partner Ondřej hraný Miloslavem Königem je trpělivý a podporující. Zrovna se nastěhovali do venkovského domu jeho rodičů a čekají potomka. Hrdinka má však narušený vztah k sobě samé. Potřebuje hodně ujišťování zvnějšku. Toho se jí ale nedostává. Muž je věčně v práci a od tchyně slyší nastávající matka hlavně nevyžádané rady nebo připomínky, což končí hádkami a teatrálními útěky z domova.
Hlubším příčinám protagonistčiny lability věnuje film při svém zaměření na vnějšek tak málo pozornosti, až to vypadá, že spouštěčem jejího alkoholismu byla dotěrná tchyně. Pouze jeden krátký flashback naznačí, že hrdinka vyrůstala v domácnosti plné křiku. S dětským traumatem se vypořádává alespoň nepřímo, překonáváním komunikační bariéry mezi ní a jejím otcem, rovněž alkoholikem.
Sociální rozměr závislosti zajímá autory stejně málo jako ten psychologický. Nedozvíme se například, čím přesně se Michaela živí nebo jakého dosáhla vzdělání. Nic každopádně nenasvědčuje, že by jí - na rozdíl od tisíců jiných závislých žen - kvůli ustavičnému doplňování tekutých zásob hrozila chudoba. S Ondřejem se naopak po čase stěhují z venkova do mnohapokojového bytu v centru Prahy.
V ukazování následků pití je Zápisník alkoholičky přesvědčivější než v pátrání po příčinách. Ústřední aktérka, trávicí většinu času doma s dítětem, nejdřív jen usrkává víno z hrnečku s ulomeným uchem. Jako připomínku postupně pomíjející nevinnosti k sobě tiskne plyšového medvěda, kterého jí Ondřej na začátku vystřelil na pouti.
Rozpad osobnosti se neprojevuje jen prvoplánovými symboly. Michaela stále častěji naráží do věcí, zakopává, padá i v doslovném významu. Alkohol přelévá do lahve od šťávy a ukrývá. Některé skutečnosti tají, na jiné zapomíná. Třeba vypnout plynový sporák, na kterém vaří večeři. Čím víc podléhá závislosti, tím je nebezpečnější sobě i své dceři.
Klidnějších scén přibližujících postavy a jejich prostředí devadesátiminutový film moc neobsahuje. Zhruba první hodinu tvoří řetězec typických příhod ze života pod vlivem. Samy o sobě jsou vesměs uvěřitelné, ale při podobně vysoké koncentraci nemohou zarezonovat stejně, jako když je autorka předlohy psala ve formě blogových příspěvků zveřejňovaných s delšími časovými rozestupy.
Některé situace se opakují. Sliby a lži. Konflikt a usmíření. Cyklení místo vývoje. Spirálovitá struktura věrně odráží bezvýchodnost závislého člověka, který se na chvíli postaví na nohy, aby pak zase spadl na dno. A potom znovu, až do úplného kolapsu.
Fyzická proměna
Dějový posun zpočátku není výrazný a největší proměna se opět odehrává na povrchu, na těle Terezy Ramba. Z hrdinčiny stále opuchlejší tváře se vytrácí počáteční radost. S umaštěnými vlasy, ve vytahaném svetru vypadá zanedbaně. Odvaha pětatřicetileté herečky se projevuje i tím, že se před kamerou nebojí být odpudivá. Narušuje tak úzus hollywoodských filmů o alkoholičkách jako Když muž miluje ženu nebo 28 dní, kde její americké kolegyně Meg Ryanová a Sandra Bullocková zůstávají krásné bez ohledu na výši promile v krvi.
Když kamera v jednu chvíli zabírá nahou hrdinku ve vaně, pak bez sexuální konotace, čistě proto, abychom viděli, jak na Michaelině těle přibývají hematomy a tmavé skvrny. Schopnost maskovat projevy alkoholismu líčením a pěknými šaty je na druhé straně důvodem, proč ostatní dlouho přehlížejí, že něco není v pořádku. Kompliment "sluší ti to" si protagonistka od různých mužů vyslechne celkem třikrát.
Tereza Ramba svou alkoholičku nehraje jako politováníhodnou oběť osudu, k čemuž by mohlo svádět fatalistické vyprávění, od začátku směřující ke známé pointě. Má v sobě zranitelnost, ale dokáže zaútočit. Někdy je nespravedlivá a zraňuje druhé. Proti bezmoci se brání drsným humorem. Když jí lékař oznámí, že vypila skoro smrtící množství alkoholu, sarkasticky utrousí: "Jsem prostě dobrá."
V tlumené sebeironické poloze umí Tereza Ramba překvapit víc, než když po ní scénář Marty Ferencové žádá, aby na někoho hystericky křičela. To dělala ve spoustě dřívějších filmů a seriálů. Pakliže hrdinčino vyhasnutí nedokáže "dohrát" do podobně sugestivní krajnosti jako například Emília Vášáryová, ze které se ve slovenském dramatu Eva Nová stala prázdná schránka, je to dané spíš roztěkanou režií než nedostatkem hereckého nadání.
Vyprávění rozsekané do krátkých, nenavazujících scén vyvolává silné, ale pomíjivé imprese. Negraduje ke stále intenzivnějším projevům závislosti. Také styl je občas naturalistický, jindy se neironicky vrací k reklamní estetice se zpomaleným obrazem a anglickými songy. Málo jsou pak platné všechny subjektivní záběry, pozůstatek původního konceptu, podle kterého měl být takto nasnímán celý film. I kdyby měla přerývanost reflektovat, že opilý člověk vnímá kauzalitu narušeně, film v důsledku nedokáže vtáhnout.
Snaha převést na plátno co nejvíc zážitků Michaely Duffkové a vměstnat je do šablony typické "success story", tedy příběhu o velkém úspěchu, nabývá absurdních parametrů v závěrečné třetině. V opozici k nehybnosti předchozích minut se toho v krátkém čase odehraje strašně moc. Nový vztah, rozchod, usmíření, sebevražda i sebeaktualizace. Proces léčby tvůrci zkondenzují do krátkého pobytu na detoxifikační jednotce a několika skupinových sezení.
Stále je ale třeba mít na mysli žánrové ukotvení a fakt, že realismus pro režiséra není tak směrodatný jako odvyprávění dojemného, inspirativního příběhu o znovunabytí samostatnosti. A jako šíření osvěty. Paralelně s uvedením Zápisníku do kin byla spuštěna kampaň Ženy s odvahou cílící na ty, kdo se uchylují k rizikovému pití. V posledních letech jich v Česku varovně přibývá. Budeme-li ke snímku přistupovat z této pozice, lze mu odpustit mnohé dramaturgické lapsy i stylistickou neukotvenost.
Jako hlavní záměr pak můžeme vnímat nikoliv psychologickou kresbu a napojení na hrdinku, ale edukaci. Jednotlivé epizody se sice neskládají do koherentního celku, ale tvoří užitečný katalog jevů přispívajících k tomu, že jsme coby společnost přehnaně shovívaví vůči jedné z nejsnáz dostupných drog: kolegyně přemlouvající Michaelu, aby s nimi zašla na skleničku, supermarkety nabízející lahve sektu ve slevové akci, údiv nad tím, když na oslavě někdo nepije, a tak dále.
Pokud se během příštího sledování reklamy na alkohol na chvíli zamyslíte, co je vám s takovou samozřejmostí prodáváno, pak film Dana Svátka přes všechny nedostatky splnil minimálně jeden účel. Nakonec možná ten nejdůležitější.
Film
Zápisník alkoholičky
Režie: Dan Svátek
Bontonfilm, v kinech od 11. srpna.
