reklama
 
 

Po narození dcery se začala topit v alkoholu. Dnes abstinuje a o závislosti píše blog

14. 2. 2019 11:32
Hubená mladá žena s hnědými vlasy zastřiženými do mikáda. Kromě tajemného smutku v očích na ní není poznat, že by za sebou mohla mít nějaké životní trauma. Přesto před čtyřmi lety po těhotenství spadla do pasti alkoholu, ze které se vyhrabala až necelý rok zpátky. O své závislosti a tom, co jí předcházelo, se dnes 27letá Michaela Duffková svěřuje na úspěšné facebookové stránce Zápisník alkoholičky. Svou identitu blogerka poprvé odhalila v rámci kampaně Suchej únor na akci FuckUp Night v pražském kině Lucerna.

Na konci středoškolských studií se bavila v podobném duchu jako její spolužáci. Čerstvě dovršenou dospělost si užívala po hospodách a klubech. Na rozdíl od dalších vrstevníků ale pařila dál, i když už ostatní končili, a často nedovedla rozpoznat skleničku, po které by už měla jít radši domů.

Zároveň ale nebyla nezodpovědná teenagerka, která si jen vychutnává mládí plnými doušky. Od 18 bydlela ve vlastním bytě, po maturitě studovala ekonomku a už při škole pracovala v byznyse. Její strmý kariérní vzestup ovšem narušila chvíle, kdy otěhotněla se spolužákem, se kterým se znala už ze střední, ale sblížila se s ním až na vysoké škole.

"Po otěhotnění jsem souhlasila, že se s manželem nastěhuju k jeho rodičům, ale brzy jsem zjistila, že to nebyl dobrý nápad. Byla jsem zvyklá na samostatnost a najednou jsem úplně ztratila soukromí. S manželovými rodiči jsem si nerozuměla a chtěla jsem od nich odejít pryč. Manžel na moje výtky bohužel nereagoval," vrací se 27letá Michaela Duffková ke kořenům svých pozdějších problémů.

Po narození dcery nebyla na mateřství psychicky úplně připravená, což v kombinaci s nespokojeností v domácnosti přispělo k tomu, že jako čerstvá maminka začala mít potíže s alkoholem. "Hledala jsem únik, abych nemusela myslet na to, kde jsem a že tam být nechci. Pití se mi ale nedařilo ovládat a dát si třeba jenom jednu skleničku. Alkohol naopak ovládl mě," vypráví Michaela.

Když byly její dceři tři měsíce, byla už schopná vypít lahev vína za večer, což se zdá v Česku, kde je konzumace alkoholu považována za neodmyslitelnou součást kultury, jako množství, které nevybočuje z průměru. "Taky jsem si říkala, že flašku denně vypije kdekdo. Hranice, za kterou končí rizikové pití a začíná alkoholismus, je strašně tenká. Z mého pohledu můj alkoholismus začal, když jsem si ráno říkala, že si lahev nekoupím, a večer jsem ji stejně držela," uvažuje Michaela.

Lahev si otevírala právě jen večer ve chvíli, kdy už dcera usnula a manžel se ještě nevrátil z práce. "Uložila jsem dítě a kolikrát jsem manželovi schválně volala, abych zjistila, v kolik bude doma. Pila jsem jenom víno, tvrdému alkoholu jsem se vyhýbala. Na zdolání flašky jsem měla většinou hodinu času a pití jsem si schovávala do prádelníku, pod sedačku nebo kamkoli, kam manžel nechodil. Ani nevím proč, ale do lednice jsem nikdy nic nedávala," popisuje Michaela.

V zaměstnání fungovala, práce myšlenky na alkohol vytěsnila

Množství vína, které jí stačilo, přitom moc nenarůstalo a nikdy nepřekročilo dva litry denně. V době po dceřiných prvních narozeninách se dokonce vrátila do práce. "V zaměstnání nikdo nic netušil, protože jsem v pohodě dokázala ráno vstát a fungovat. Práce myšlenky na alkohol vytěsnila a já jsem navíc měla najetý svůj rituál večerního pití. Když hlava věděla, že se podle tohohle pravidla řídím, nedělala mi zle," upozorňuje Michaela.

Její manžel měl živnost, takže se až do odpoledne o dceru staral. Ona pak přijela, dítě převzala a manžel zase vyrazil do své práce. Michaela svůj problém zvládala zametat pod koberec až do doby, kdy začaly přibývat její opilecké incidenty. První takový nastal, když pod vlivem spadla ze schodů a zlomila si ruku.

"Později jsem zase vyrazila nakoupit, když byl manžel doma, a vylila jsem se tak, že jsem se vracela se dvěma promile. Na ty jsem se dostala během půl hodiny. Nedokázala jsem vyjít schody ke vchodovým dveřím a na nohy mě postavili až manžel s pomocí švagra a tchána," líčí Michaela okamžiky, kdy už její pití přestalo vypadat nevinně.

Po naléhání tchána a tchyně se mladá žena několikrát vydala do ordinace psychoterapeuta, kde se ale tenkrát nebyla ochotná se svým trápením otevřít a návštěvu odborníka brala na lehkou váhu. Po nějaké době se s manželem sice konečně odstěhovali od jeho rodičů, ale Michaelin alkoholismus už byl natolik rozjetý vlak, že se jí ho ani tehdy nepodařilo zastavit.

Adiktoložce se odhodlala zavolat, až když strávila dva dny nepřetržitě pod vlivem. Po nich vystřízlivěla, dovlekla se do koupelny a při pohledu do zrcadla se psychicky zhroutila. Ptala se sama sebe, kam až svoje pití nechala zajít, a během dvou dnů se ocitla na detoxu v pražských Střešovicích. Další dva dny zůstala zavřená za zdmi léčebny, ale hned potom nastoupila do stacionární léčby.

"Bydlíte doma a do léčebny chodíte jako do práce. Jste tam od osmi do čtyř, musíte dodržovat pravidelný režim, účastnit se komunit a podobně. Nesporná výhoda v takovém případě je, že nepřijdete o kontakt s rodinou, což byl i důvod, proč jsem tuhle léčbu chtěla já. Zřejmá nevýhoda spočívá v tom, že se každý den setkáváte s alkoholem a musíte mít ohromnou vůli se s tím poprat. Se stacionární léčbou jsme začínali ve 13 lidech a úspěšně ji ukončili jen čtyři z nás," upozorňuje Michaela.

Chtěla se zase stát tím samostatným, ambiciózním člověkem

Zmíněný druh léčby tak doporučuje jen alkoholikům, kteří mají silnou motivaci se závislostí skoncovat. "Mojí motivací bylo stát se zase tím samostatným, ambiciózním člověkem, kterým jsem kdysi bývala," svěřuje se. V současnosti se alkoholu nedotkla už víc než 300 dní a po osmitýdenní léčbě stále jednou týdně dochází na doléčovací terapeutické skupiny, aby se jí problémy nevrátily.

"Moje okolí problémy zaznamenalo daleko dřív, než jsem si je uvědomila sama. Kdyby můj manžel a jeho rodina nebyli tak důslední, možná bych se dnes v alkoholismu pořád topila. Donucování ale u alkoholiků nefunguje. Když jim pořád opakujete, ať se jdou léčit, tak do léčby sice často nastoupí, ale její úspěšnost je pak tak okolo dvou procent," říká Michaela. Sama si dlouho nedovedla o pomoc říct, což je podle ní pro ženy alkoholičky typické.

Chutě na alkohol ji zatím na rozdíl od dalších pacientů v doléčovací skupině nepronásledují. "Párkrát mě lákalo pivo, ale nakonec jsem si radši dala limču. K alkoholu se rozhodně vracet nechci a určitě neplatí, že by mi kvůli abstinenci chyběly nějaké veselé zážitky. Pod vlivem jsem nic moc veselého neprožívala," zdůrazňuje. Od toho, aby do stejné řeky spadla znovu, ji dnes navíc odrazuje osud jejího otce.

Ten bojoval se závislostí na alkoholu dlouhé roky, ale Michaela se s ním příliš nestýkala, protože od něj s matkou odešly, když jí bylo osm. Loni v říjnu se jí otec zabil, a to těsně před termínem, kdy měl nastoupit do léčby. Týden nato začala Michaela psát blog s názvem Zápisník alkoholičky, na kterém se otevřeně zpovídá ze svých alkoholem nasáklých eskapád.

Příspěvky nejdřív publikovala anonymně, ale poté, co na Facebooku zaujala přes 12 tisíc čtenářů, se rozhodla svou identitu zveřejnit. V rámci akce Suchej únor, která Čechy vyzývá, aby vydrželi měsíc naprosto střízliví, vystoupila se svým příběhem před plným sálem pražského kina Lucerna. "Trošku jsem se klepala. Byl to velký krok z komfortní zóny," přiznává.

Nyní plánuje vydat knihu, která by kromě jejího svědectví měla obsahovat i zkušenosti dalších alkoholiků. "Když jsem se s nimi bavila, přišlo mi, že máme společnou nějakou životní frustraci. Zároveň mezi alkoholiky mnohdy najdete hodné typy lidí, kteří chtějí každému pomoct, ale pak nějakou životní situaci nezvládnou. Společný rys bývá taky nízké sebevědomí," myslí si Michaela.

Zároveň působí společně se svým terapeutem v Centru Alkos, které upozorňuje na možnost dlouhodobé léčby. "Tvrzení 'jednou alkoholik, navždy alkoholik‘ podle mě platí, a proto by se závislými měli odborníci pracovat jeden až dva roky. V současnosti totiž doléčovací skupiny nejsou tak rozšířené," přibližuje Michaela.

Po léčbě si nechala vytetovat citát "ne každý, kdo bloudí, je ztracen" a doufá, že by mohl dodat naději i dalším alkoholikům.

Podívejte se: Pití je naším národním sportem, říká trenér Vrátný

Aktuálně Česká republika drží první místo v konzumaci alkoholu. Na světě. Každý devátý člověk v Český republice pije alespoň 4x týdně, říká Vrátný. | Video: DVTV |  01:51

autor: Tomáš Maca | 14. 2. 2019 11:32

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama