Rozhovor - To, co říká český dokumentarista Vít Janeček, je hodně vzdálené většinovému pohledu, který u nás zvítězil v 90. letech. Ve svém novém filmu Závod ke dnu, který uvede v úterý zahájený festival lidskoprávních dokumentů Jeden svět, se snaží vykreslit hroutící se obraz neoliberálního kapitalismu.
Autor z okruhu Vachkových esejistických filmařů se pokouší dlouhodobě hledat "nadosobní"" témata současné společnosti. Po filozofujícím exkurzu do soudobé spirituality Ivetka a hora (2008) či sociologické sondě ze života mongolských gastarbeiterů u nás nazvané Skvělá příležitost (2010) se vydal s kamerou do regionů postižených nezaměstnaností, přestěhováním tradičních fabrik a redukcí hromadné dopravy.
Závod ke dnu se snaží nahlížet současnou ekonomickou situaci i svět současné práce, v němž paradoxně vzrůstá nezaměstnanost i chudoba. Jak rozumět jeho názvu?
Za inspiraci posloužily jak tři knihy - Kellerovy Tři sociální světy, Švihlíkové Globalizace a krize a Bělohradského Společnost nevolnosti - tak činnost a texty rozvojového experta Tomáše Tožičky. Nakonec všichni čtyři ve filmu také vystupují.
Celkový rámec pak vznikl z debat s dramaturgem Dušanem Mulíčkem a sociologem Jakubem Patočkou nad tím, jak porozumět současné situaci "člověka práce". Pojem Závod ke dnu popisuje mechanismus globalizovaného ekonomického systému, v němž se politické reprezentace "jakoby nevyhnutně" musí přizpůsobovat potřebám nadnárodního kapitálu a vycházet mu vstříc. Pozitivní přínosy globalizace jsou přitom přeceňovány nad jejími negativními důsledky.
Podle "teorie kapitalismu" může přinést ekonomická soutěž a orientace na zisk nejen bohatství šikovnému obchodníkovi, ale v důsledku i prospěch celému společenství, jehož životní úroveň vzrůstá. Ve filmu se snažíte demonstrovat, že toto základní pravidlo zdaleka nefunguje, dokonce se obrací naruby...
Každý komplexní systém má v sobě úskalí, že se zvrhne - to jest, že některý z jeho důležitých principů jednostranně převáží. Takovou jednostranností se nyní stává orientace na růst a zisk. Práce, výroba, obchod, vzdělání, služby včetně finančnictví, ale i existence řady institucí se čím dál méně posuzují z hlediska jejich smysluplnosti a účelu, ale čím dál více jen podle tvorby okamžitého zisku. Prostupuje to i do rozhodování v řadě jiných oblastí života a mezilidských vztahů. A co je horší, takový pohled je považován za jakousi danost.
Závod ke dnu pojednává o mechanismu, který v zájmu efektivity, zvyšování zisku a globálního byznysu přináší propouštění lidí, stěhování továren do Asie a Afriky za levnou pracovní silou a v některých regionech pak naprostý úpadek...
Nejsem ekonom, ale vidím, že globalizace nepochybně usnadňuje oběh zboží, výměnu "plodů" lidské práce či pohyb kapitálu. Na druhou stranu se bohužel nestává stejně globální určitá ochrana člověka, respekt k jeho důstojnosti, právo na adekvátní odměnu za práci.
Neglobalizovalo se pochopení pro zaměstnance, který je vázán na místo, kde žije a má tam rodinu. A není s to se neustále flexibilně stěhovat zrovna tam, kde globální kapitál vytvořil pracovní příležitost. Obchod i výroba se slepě podřizují pouze tlaku na nejnižší ceny bez zohlednění např. ekologických či jiných externalit, které vznikají.
Jestli někde narůstá vážný dluh globalizace, je to právě v podobných klíčových oblastech života jednotlivce. Ve filmu mluví Tomáš Tožička o tom, že když se měřítkem konkurenceschopnosti stane Čína a přistoupíme na tamní výrobní principy, v důsledku takhle tvrdé konkurence se zhorší podmínky práce všude na světě.
Ve filmu se říká, že reálná mzda od 70. let neroste, ale efektivita práce, zisky i odměny pro management se od té doby neuvěřitelně zvětšily. Naznačuje se tu i prostřednictvím citátů z jedné ekonomické přednášky hypotéza, jako bychom se stali oběťmi spiknutí moderních manažerů?
Já bych to nenazýval spiknutím, ale využitím příležitosti. Se svolením autorů jsme použili pasáž z přednášky amerického ekonoma Richarda Wolffa, v níž obšírně vysvětluje kořeny dnešní tzv. ekonomické krize. Jedním z jejich počátečních zdrojů je rozmach peněz, které už nebyly ničím kryté.
To má pochopitelně spoustu výhod, z nichž globalizace těžila. To hlavní ale přichází naopak se změnou poměru odměny za práci, jejíž efektivita radikálně rostla s nástupem automatizované výroby a počítačů. Stejně tak rostly zisky majitelů výrobních celků, nikoli však mzdy pracovníků.
Laicky řečeno: továrník Ford dbal na to, aby jeho dělníci vydělávali natolik, že si mohli kupovat výrobky, které sami vyráběli. Vy říkáte, že vše podléhá snaze o minimalizaci nákladů, které slouží jen zvyšování zisků úzké skupiny - což postupně podkopává fungování hospodářství i základy celého systému.
Tento proces byl do jisté míry neviditelný, protože manuální práci nahrazují stroje, zatímco vcelku roste "komfort" zaměstnanců ve výrobních procesech. Na druhou stranu obrovské prostředky plynuly do finančního sektoru, kde na astronomické odměny najednou bylo - a ještě to vypadalo logicky.
Tak začala dominance finančního sektoru, která se v důsledku projevuje i tím, že mnoha lidem dnes přijde zcela samozřejmé, že spekulace či finanční zisk mohou být považovány za smysl celé produktivity. Člověk uvažující v tomto paradigmatu může chápat lidskou zodpovědnost jako v první řadě snahu o vyrovnaný rozpočet na konci určeného období. Ale až teprve na druhém místě jsou pro něj třeba životy desetitisíců lidí, kteří se ocitnou na ulici.
Na jedné straně se v současné situaci stát démonizuje, na straně druhé ztrácí svoji váhu, nedovede zajistit bezpečnost, fungující spravedlnost ani financování nekomerční kultury. Byl stát "zprivatizován" a začíná sloužit zájmu pouze některých, jak zazní třeba v řeckém dokumentu o krizi? Jaká je tedy podle vás současná role státu?
Stát chápu hlavně jako společný prostor paměti i kvality a bohatství života, kterého určité lidské společenství dosáhlo. Jeho role s sebou nese i nutnost chránit celek před sklony k jednostrannostem vyplývajícím z převážení různých soukromých zájmů nad zájmy celku.
Dobrý stát například dbá na to, aby v něm fungoval jak ziskový, tak neziskový sektor, aby existovaly podmínky pro vzdělání a veřejnou diskusi. Aby nerostly propastné rozdíly v životních podmínkách lidí a aby se pokud možno nikdo dlouhodobě neocital v situaci, kdy si není s to zajistit nejzákladnější potřeby života.
Jak je například možné, že v roce 2012 mohou v bohaté Evropě umrznout během mrazů, které trvají jen pár týdnů, stovky lidí na ulicích? Jedním ze stávajících úskalí globalizace je, že v něm začíná převládat jakási globální perspektiva, v níž se stát jeví jako svého druhu firma. Je tlak na to, aby se zabýval pouze tím, co podporuje ziskové činnosti, zatímco všeho ostatního se snaží zbavit. Tento posun považuji za nebezpečný.
Není skutečně problém Česka a celého "postsocialismu", že lidé jsou mnohem méně připravení na to, aby se o sebe uměli postarat? Při pohledu na jesenický manželský pár z filmu diváka napadne, že je něco nenormálního na tom, když lidé pracují dvacet třicet let v jedné firmě a čekají, co s nimi bude. Co když se zkrátka musíme učit lépe využívat svět svobody se všemi riziky, které to nese?
Myslím, že se tu zrcadlí jeden z paradoxů současného systému. V práci je na jedné straně po lidech požadována vysoká loajalita a oddanost zaměstnavateli, na druhé straně se vyžaduje maximální flexibilita - a to v co nejširším smyslu. Osobně si myslím, že zdravé je něco mezi. Loajalita s sebou nese zároveň identifikaci s prací, která může člověku dávat smysl v jeho životě. Na druhou stranu, když jsme nuceni být flexibilní, brání nám to v nějakém ustrnutí v životních stereotypech.
V našem kulturním prostoru se cenila "loajalita" už od doby Rakouska-Uherska, kdy určité povolání s sebou neslo i společenský statut. Do podivné krajnosti to dotáhnul právě minulý režim, který tak nabízel lidem, kteří neměli ambice se příliš realizovat v práci a zaměstnání, jakési jistoty.
Ve filmu zazní, že dnes jsou lidé nuceni pod výhrůžkami dělat přesčasy. Z hlediska vedoucího či majitele je to pochopitelné, firma je v tvrdé ekonomické soutěži. Ale nestává se tento tlak na člověka dokonce novou formou jakéhosi režimu, o němž se stydíme víc mluvit, abychom nezněli moc "levicově"?
Najdete teritoria jako Spojené státy, kde je většina lidí zvyklá se i osmnáctkrát za život stěhovat za prací. V tamní kultuře se to považuje za normální a lidé se tomu snadněji přizpůsobují. U nás lidé dají spíše přednost skromnější existenci v místě, k němuž mají dlouhodobější vztah i z jiných důvodů.
To je přece také hodnota - mít rodinu, vychovávat děti, získat zázemí a přátele ve svém městě. Jak už jsem ale řekl: Co mi ale přijde šílené, je stav, kdy se po vás v práci vyžaduje, abyste byl maximálně loajální - a zároveň maximálně flexibilní, oboje v krajní podobě.
Proč nejsou u nás lidé s to se lépe bránit a nedovedou se postavit případně nespravedlnosti či firmám, které je šikanují? Nechybí nám více odvahy jako třeba stávkujícím a "kverulantským" Francouzům, jimž se smějeme?
Na tohle je zčásti, myslím, stále stejná odpověď, která souvisí s naším postsocialistickým vnímáním světa. Ve filmu jsme zaznamenali výpověď Američanů a Britů, pracovníků velké nadnárodní IT firmy, která má v Čechách stovky či tisíce zaměstnanců. Jakmile začalo docházet k rušení základních zaměstnaneckých výhod, byť firma vykazovala nadále obrovské zisky, ti se ozvali.
A začali - dle zkušeností ze svých domovin - organizovat založení odborů. Celé to ale ztroskotalo na českých zaměstnancích, kteří se po krátkém čase stáhli v naději, že si raději každý sám za sebe vyjedná nějaké osobní podmínky. Měli strach z vyhazovu, že se tato konspirace provalí, ale hlavně se báli, aby na ně někdo nehleděl jako na odboráře. Raději si to všechno nechali nakonec líbit.
Řekl bych, že to ukazuje na řadu věcí v naší společnosti, v níž určitý ideologický pohled na nás samé převažuje nad smyslem pro realitu. Nejsme s to se za sebe a za druhé solidárně postavit. Takovým lidem je pak ostatně i mnohem jednodušší vládnout - stačí lidé, kteří mají místo vzdělání a kompetentnosti jen velké sebevědomí.
Řečeno hodně vyhroceně: glorifikují se psychopatičtí narcistní šéfové, je zesměšňován projev soucitu a solidarity, pohrdá se lidmi bez práce?
Na dlouhodobém negativním obrazu nezaměstnaných mají podíl média i někteří představitelé státu, kteří je líčí jako flákače - ať už v podtextu, nebo přímo. Přitom možnost ztráty práce je v dnešním světě mnohem bližší situaci většiny lidí než šance na vzestup, byť si to odmítají přiznat. I z tohoto rozporu vzniká frustrace a agresivita, která směřuje k těm ještě bezbrannějším a slabším.
