Těžko říci, zda se spoluscenáristka Zuzana Dzurindová snad chtěla pomstít otci, skutečnému slovenskému expremiérovi Mikuláši Dzurindovi, když psala s Peterem Nagym tuto šestidílnou sérii. Původně ji měla uvést HBO. Poté, co se společnost Warner Bros. sloučila s Discovery a zrušila produkci původní středoevropské tvorby HBO, však seriál odkoupila SkyShowtime. Skoro by se ale chtělo věřit, že HBO raději Vítěze oželelo dobrovolně a s radostí, aby si neuřízlo ostudu.
Měl to být komediální seriál částečně z prostředí vysoké politiky. A námět, v němž se bývalý předseda vlády vrací do normálního života, zní slibně. Koho by nezajímalo, jaký je premiér otec či manžel? Téma nabízí i méně triviální linky, třeba prozkoumat, co s člověkem udělá velká moc a její náhlá ztráta.
To vše v seriálu skutečně je. Ale hrdina Viktor Hudák v podání slovenského herce Adyho Hajdua působí, jako kdyby většinu politické kariéry - včetně deseti let ve funkci premiéra - prožil na silných sedativech či psychedelických drogách. Nebo je začal brát okamžitě po odchodu z úřadu.
Muž připomínající vzhledem i herectvím méně vnímavé dvojče Bolka Polívky zmateně bloudí ulicemi či vlastním bytem, volá manželce na operační sál, protože doma nemá oběd, ptá se čtrnáctileté dcery na věci, na které by se ho měla ptát spíše jeho několikaroční vnoučata.
Jenže nic z toho není ani dostatečně vtipné, aby šlo o sitcom, ani uvěřitelné, aby mohlo jít o komediální drama. V prvních epizodách Vítěze se vůbec nic neděje. V tomto ohledu jde skoro až o přírodní úkaz. Existuje mnoho tuzemských televizních počinů, které jsou lacinější a hůře zahrané i zrežírované. Jenže Vítěz má pozoruhodnou schopnost ubíhat v nulovém tempu a ukazovat sobectví či aroganci moci v tom nejbanálnějším světle.
Přitom to je reálné téma. Stačí vzpomenout, jak se bývalý český premiér Andrej Babiš z hnutí ANO vydával v rámci propagačních akcí do supermarketu a vypadal tam naprosto ztracený. Jenže i tato videa v sobě měla násobně větší náboj - byť způsobený kouzlem nechtěného - než Vítěz. A to nutno dodat, že scéna z počátku druhé epizody, kdy expremiér za pomoci potměšilého prodavače bojuje se samoobslužnou pokladnou, patří ke komediálním vrcholům série.
Tvůrci nenatočili ani sitcom, ani charakterovou studii z prostředí politiky, jen náhodně pracují s různými jinde funkčními motivy a náhodně k sobě lepí scény z různých druhů audiovizuální tvorby. Nedaří se jim vyobrazit Hudáka jako člověka odtrženého od reality ani jako osobu posedlou návratem k moci, byť chvilky souboje s kávovarem ukazují na to první a scény, v nichž se obklopuje fetiši připomínajícími jeho starou práci, zase na to druhé.
Problém je v tom, že se z Hudáka nedaří udělat plnohodnotnou postavu. Zosobňuje jen banální pravdy o politicích. Velký prostor sice dostává jeho rodinné zázemí a to, jak na něj čtyři ženy v domácnosti hledí poněkud shovívavě, jako na nemožného nesamostatného jedince, který bez opory svých řidičů nebo poradců neumí pomalu ani odejít z domu. Jenže je to opět strašně plakátové.
Manželka Saša v podání Ivany Chýlkové, čtrnáctiletá dcera Hana i její o čtyři roky starší sestra Adéla pozorují otce a manžela s ironickým povzdechem, zatímco on krouží bytem jako oběžnice na poměrně vzdáleném orbitě a stěžuje si, že tiskárna nefunguje. A kolik že bude stát nová. Tisíc eur? Dva tisíce? Je to k popukání.
Jen nejstarší dcera Barbora s ním hraje trochu jiné divadlo, neboť je poslankyně a jeho stranická souputnice. Pokud na seriálu najdeme něco skutečně legračního, tak způsob, jakým vykresluje právě politické reálie. Premiér z blíže nespecifikovaných důvodů odchází, jeho nástupce ze stejné strany se na první tiskové konferenci rozhodne zrušit všechny jeho reformy a kroky. Včetně takových otázek, jako zda bude rovná či progresivní daň. Běžná praxe.
Ten kolega je mladý, fit, má hezkou módní vlnku vlasů na čele. Nemá to však být sympaťák. Ale kdo jím tedy má být? Starý chlápek se strništěm, pravěkými konzervativními názory a sklony k popíjení, špatný otec, kterému se dospělé i dospívající dcery za jeho "nerodičovství" už jen blahosklonně smějí?
Navíc je absurdní, jak se Hudák až dětinskými způsoby na vlastní pěst pokouší o návrat k moci. Například k prezidentce, která ho nesnáší, se chce vetřít, jako když se školák pokouší dostat do zamčeného kabinetu pro zabavený mobil. To by člověk v této funkci neměl síť kontaktů a další páky, za které by mohl tahat?
Samozřejmě že všechny ty scény tu jsou jen kvůli komice, tvůrci neměli ambice vytvořit nový Dům z karet. Ani ta zábava se však nedostavuje. Až na zhruba dva momenty - což je na šestidílnou sérii poněkud málo - působí humor čistě nezáměrně. Třeba zápletka, v níž Hudák nejprve ukradne vlastní podobiznu z bývalé kanceláře, aby ji poté daroval škole, kam chodil kdysi on a nyní jeho dcery a kde o ni nikdo nestojí, a poté ji šel z této školy znovu uloupit, protože… to asi ani nejde vysvětlit, ale je to čisté dada.
Seriál Vítěz by se spíš hezky klausovsky mohl jmenovat Neprohra. Nebo Nevýhra, to je jedno. Nic moc nesdělí, prakticky nic se v něm nestane a jen těžko si lze představit, že by se v něm někdo dovedl emočně angažovat.
Poslední dva díly sice otevírají prostor pro ušlechtilé gesto a nabízejí alespoň náznak nějakého dramaturgického oblouku. Ale to už divák jen lapá po dechu a chytá se toho mála, co se mu nabídne.
Závěrečné orodování za humanistické hodnoty přichází pozdě, rychle a vlastně jen posiluje bezradnost celého projektu.
Jan Hřebejk navíc jen vzácně zúročí svou dovednost ve vedení herců. Zafunguje pár scén s manželi Hudákovými nebo chvilky, kdy posadí postavy ke stolu, kde odjakživa ví, co si s nimi počít. Jinak jako by ani on neměl vůli se při režii příliš snažit.
Nitky pro druhou řadu jsou tu nicméně jasné. Snad se jí nedočkáme.
