Režisér sem poprvé přijel začátkem 50. let, kdy na něj však Praha působila jako "pochmurné, šedivé město bez světel, plné policistů, kde se nedá o ničem mluvit", vzpomínal. Po sametové revoluci byl hostem karlovarského festivalu, Letní filmové školy v Uherském Hradišti i pražského Febiofestu. Naposledy vystavoval své fotografie ve zdejším Cervantesově institutu. "Mám tu jedno oblíbené místo: obchod FotoŠkoda. Vždy, když jsem v Praze, tam chodím nakupovat fotoaparáty," řekl tehdy.
O jeho úmrtí v pátek večer informovala španělská filmová akademie. Tuto sobotu mu hodlala předat cenu Goya za celoživotní dílo. "Měl jsem štěstí, že jsem v životě dělal to, co jsem měl nejradši: režiséra u filmu, divadla a opery, že jsem maloval a kreslil," stihl ještě vzkázat umělec v reakci na udělení ceny.
Zemřel v Madridu kvůli respirační chorobě, doplňuje deník El País. Ten jej označil za "posledního klasika španělské kinematografie". Saurovy filmy se nesly v rytmu flamenka a tanga, mísily minulost s přítomností a vzpomínky s halucinacemi. K divákům promlouvaly řečí symbolů, metafor i černého humoru. Nejčastěji se točily okolo náboženství, politiky a sexu, režisér ale zároveň navazoval na bohatou španělskojazyčnou literární tradici, autory od Calderóna de la Barcy ze 17. století po Jorgeho Luise Borgese.
Carlos Saura točil od druhé poloviny 50. let, největší slávu zažil od 60. do 80. let. Za režimu diktátora Francisca Franca, jenž ovládl Španělsko v roce 1939, se potýkal s cenzurou. "Měli jsme scénář, který musel projít prvním cenzurním řízením. V této fázi vždy nařídili vypustit spoustu věcí, ale já si film často natočil stejně po svém. Když byl hotový, cenzoři si ani nevšimli, že jsem nic nezměnil," tvrdil v rozhovoru pro Hospodářské noviny. "Věděli jsme, kam až můžeme zajít. Nikdo nemohl veřejně ani naznačit, že Franco byl sadistický fašista a že církev otevřeně kolaborovala. Umělci byli naučení obcházet a jen zpovzdálí oťukávat tabuizovaná témata," dodal.
Jeho snímky se často věnovaly neduhům španělské společnosti. Mezi nejznámější patřil alegorický Starý dům uprostřed Madridu o třech sestrách, kterým zemřou rodiče, či psychologické drama Eliso, můj živote o setkání dcery, jež prožívá manželskou krizi, s těžce nemocným otcem píšícím meditativní román.
Už dříve režisér slavil úspěch s psychologickými dramaty Peppermint frappé o mladém lékaři, jenž se zamiluje do novopečené manželky svého přítele z dětství, či Anna a vlci. V tomto filmu moderní mladá guvernantka přichází do rodinného sídla s podivínskými obyvateli, kde se stane katalyzátorem rozněcujícím utajená dramata, skryté perverze a temné záměry. Všem těmto čtyřem titulům vévodila Saurova tehdejší partnerka a herecká múza Geraldine Chaplinová, dcera komika Charlieho Chaplina.
Umělec celkem natočil přes 40 děl včetně těch inspirovaných tancem a hudbou. "Od smrti generála Franca se cítím svobodnější. Ostatně nikdy jsem netočil prvoplánově politické filmy. Po změně politického režimu jsem se mohl snadněji pustit do projektů, které mě lákaly už dříve. Po všech změnách zmizela taková ta téměř morální povinnost bojovat proti frankismu jako v případě filmů Starý dům uprostřed Madridu nebo Eliso, můj živote," vysvětloval. Generál Franco zemřel roku 1975.
Zejména v posledních dekádách se Carlos Saura soustředil na díla spojující film s hudbou, tancem a obrazy. "Práce s tanečníky je krásná, protože i když máte scénář a fixní pohyb kamery, v podstatě improvizujete," říkal. Nade vše vyzdvihoval flamenko. "Když tanečnice zvednou ruce nad hlavu a hýbou prsty, to je něco, co nenajdete v žádném jiném tanci od Egypta až po Spojené státy," byl přesvědčen Saura.
Aktivní zůstal také v novém tisíciletí, kdy se z jeho tvorby vyjímal hraný životopisný snímek o Lorenzu da Pontovi, libretistovi Mozartovy opery Don Giovanni. Jmenoval se Já, don Giovanni a premiéru měl roku 2009.
Ještě loni autor představil celovečerní dokument Las paredes hablan, v překladu Zdi mluví. Tvorbu držitele cen z festivalů v Berlíně nebo Cannes Saury citovali známí režiséři jako Martin Scorsese, Woody Allen či Steven Spielberg. Obdivoval ho Stanley Kubrick.
Zasažen válkou
Carlose Sauru, který se narodil 4. ledna 1932 ve španělské Huesce v rodině právníka a pianistky, od dětství fascinovalo nejprve jen kouzlo fotografie. Jeho dospívání poznamenala občanská válka. Fotografování ho pak přivedlo ke studiím filmové režie v Madridu, která dokončil v roce 1957.
Dva roky nato debutoval celovečerním dramatem o mladých delikventech nazvaným Páskové, kde vystupují neherci a při jehož tvorbě byl ovlivněn italským poválečným stylem zvaným neorealismus. Na festivalu v Cannes jej ocenili kritici, cenzura ve frankistickém Španělsku ho však do distribuce nepustila.
Na další snímek si musel Saura, který všechny scénáře psal sám nebo se na nich alespoň podílel, počkat do roku 1964. V příběhu o slavném rebelovi 19. století nazvaném Pláč pro banditu roli kata, cenzurou značně zredukovanou, ztvárnil režisér Luis Buňuel.
Do encyklopedií se pak Saura zapsal dramatem o lovcích a přízracích jejich minulosti Hon z roku 1965, za nějž získal Stříbrného medvěda na berlínském festivalu. Ve filmu se trojice starých přátel a bývalých obchodních společníků po letech schází u příležitosti honu na králíky. Na povrch vyplouvají potlačované komplexy.
Ze spolupráce s dnes již také nežijícím producentem Elíasem Querejetou se v dalších 15 letech zrodily snímky, jejichž hrdinové často bývali odsouzeni k smrti, fyzické či duchovní. Ta mnohdy přicházela jako naplnění touhy pramenící z "tragického pocitu života v lidech a národech".
Pesimismus, kvůli němuž musel Saura po několika letech přednášení odejít z madridské filmové školy, měl kořeny v dětství. "Bomba padající na školu, holčička se zakrvácenou tváří, válečné písně, hlad, mrtví," vzpomínal na španělskou občanskou válku. Tu zachytil také v románu To světlo.
Múza
Dcera slavného Charlieho Chaplina Geraldine, tanečnice a herečka, poprvé účinkovala v jeho černé komedii Peppermint frappé z roku 1966, která připomíná snímky Luise Buňuela. Tomuto svému učiteli, dlouholetému příteli a krajanovi z Aragonska věnoval Saura i film Buňuel a stůl krále Šalamouna z roku 2001.
V 70. letech hrála Geraldine Chaplinová v Saurových snímcích Doupě, Zahrada rozkoší, Anna a vlci, Starý dům uprostřed Madridu či Eliso, můj živote. Jejich poslední společný film Maminka slaví 100. narozeniny z roku 1979 vynesl režisérovi oscarovou nominaci. Tu nakonec získal třikrát, ani jednu však neproměnil. "Nedovedu si představit své filmy bez Geraldine. Stále mě udivuje šíří svého hereckého talentu, ale i hlubokými vědomostmi," řekl na to konto.
Tvůrčí i lidský vztah se však vyčerpal, po třinácti letech jej herečka opustila a Saura se vzdal některých svých témat. Geraldine Chaplinové je dnes 78 let, s umělcem má syna Shanea Sauru Chaplina, narozeného roku 1974.
Následující 80. léta znamenala pro režiséra období protikladů. Začalo cenou Zlatý medvěd za snímek Rychle, rychle, vrcholilo umělecky i komerčně trilogií Krvavá svatba, Carmen a Čarodějná láska s tanečníkem a choreografem Antoniem Gadesem a končilo meditací o svatém Janu od Kříže nazvanou Temná noc z roku 1989. "Například Carmen je jedním z komerčně nejúspěšnějších filmů v dějinách španělské kinematografie. Je to asi tím, že hudební filmy v sobě mají jakýsi univerzální jazyk," řekl Saura později Hospodářským novinám.
Historický velkofilm El Dorado z konce 80. let je pro něj typickou studií kulminace násilí. Podobně jako drama Střílej z roku 1993 s Antoniem Banderasem v hlavní roli, kde se mladá artistka vydává pomstít své drastické znásilnění.
V novém tisíciletí
V první dekádě nového tisíciletí se Saura vrátil k expresivním portrétům tance, v nichž je vesměs málo děje i dialogů, avšak o to více emocí. Snímky Salomé, Iberia či Flamenco, Flamenco byly impozantní oslavou tance, života a hudby. V roce 2004 natočil mrazivý příběh ze španělského venkova o zhrzené lásce, nenávisti a pomstě nazvaný Sedmý den.
Klasik španělské i světové kinematografie Carlos Saura dokázal čelit cenzuře, tlaku na hollywoodskou komercionalizaci i nástupu nových technologií. Byl třikrát ženatý a měl sedm dětí.
