Koncertní provedení Valkýry v historicky poučené interpretaci je součástí rozsáhlého hudebně-vědeckého projektu The Wagner Cycles. Inicioval ho Drážďanský hudební festival a sbližuje akademiky s hudebníky, kteří každý rok na evropských jevištích uvádějí jednu část Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův s využitím historických nástrojů a přihlédnutím k vokální i řečové praxi doby vzniku díla.
Iniciativa si klade za cíl prozkoumat, jak si Wagner asi Prsten představoval a kterak mohl v jeho době znít. Koncertům předcházejí workshopy a zkoušky, kdy s orchestrem a pěvci spolupracují muzikologové. Zahrnuje rekonstrukce historických hudebních nástrojů a techniky hraní na ně či pěveckých prostředků, mezi něž patřilo mluvení, výkřiky a jiné mimopěvecké zvuky.
Interpretační část začala vloni koncertním provedením Zlata Rýna, první ze čtveřice oper. Letos přišla na řadu Valkýra, příští rok má následovat Siegfried. Pomyslným vyvrcholením bude uvedení čtvrté části Soumrak bohů v roce 2026, tedy 150 let od světové premiéry tetralogie.
Valkýra je dodnes považována za nejpopulárnější ze všech čtyř částí. Snad nejvíce se v ní Wagner přiblížil své teorii souborného uměleckého díla gesamtkunstwerk, v němž chtěl spojit všechny umělecké formy od poezie přes hudbu a zpěv až po tanec v jeden celek.
V Česku se hraje výjimečně
Zatímco Němci přicházejí s Wagnerovou hudbou do styku poměrně intenzivně a na programu tamních scén se skladatelovy opery objevují pravidelně, nemluvě o každoročních wagnerovských slavnostech v Bayreuthu, zdejší divák má možnost slyšet autorovo dílo málokdy.
Důvodů je několik. Kromě obrovského obsazení orchestru, pro nějž v Česku neexistují vhodný sál ani tak velké hudební těleso, wagnerovské role kladou obrovské nároky na pěvce: jsou dramatické, emočně vypjaté, pracují s velkým rozsahem a bývají enormně těžké, zejména pokud jde o operní tetralogii.
Wagner měl často až nereálné představy o interpretaci - chtěl například, aby se jeho opery v rozsahu až kolem čtyř hodin hrály bez přestávek mezi dějstvími. V pozdější tvorbě navíc toliko přestal rozlišovat recitativy a árie, takže si pěvec na jevišti jen zřídka "odpočine" méně náročným výstupem.
Na druhou stranu má Wagnerova hudba na české prostředí silné vazby. První ředitel Státní opery (tehdy Nového německého divadla) Angelo Neumann byl Wagnerovým blízkým přítelem a propagátorem jeho díla, zasadil se tak, aby se hrála i v Praze.
Státní opera má od roku 2022 v repertoáru nepříliš zdařilou inscenaci Bludného Holanďana od norského režiséra Oleho Anderse Tandberga, která paradoxně nejvíce ztrácí snahou předvést technické vymoženosti nového otočného jeviště, často na úkor zpěvu, a inscenovat operu tak, jak si to Wagner přál - tedy bez přestávky. Na to tuzemské publikum není příliš zvyklé.
Donedávna hraný Lohengrin v Národním divadle pod vedením skladatelovy pravnučky Kathariny Wagner zase doplácel na snahu obnovit původní bayreuthskou inscenaci z roku 1967, mimochodem režijní počin jejího otce Wolfganga. Na představení se to podepsalo především jeho strnulostí, ačkoli hudebně a pěvecky bylo výborné.
Menší scéna Severočeského divadla v Ústí nad Labem si před časem troufla na Wagnerovu přelomovou operu Tristan a Isolda, v níž skladatel začal inovativně pracovat s harmonií, instrumentací i melodickou linkou, a odstartoval tak wagnerovskou "operní reformu".
Ústeckého Tristana však dirigent Miloš Formáček zkrátil takřka o hodinu i s ohledem na to, že v kraji není pro tak náročný počin dostatečně početné publikum, což se projevilo i slabší účastí na premiéře.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu uvede Tristana a Isoldu koncertně koncem března v Rudolfinu se zahraničními sólisty, avšak dojde pouze na druhé jednání opery.
Valkýra po 19 letech
Valkýra zazněla v Praze naposledy roku 2005, a tak současné jednorázové hostování drážďanského projektu slibovalo jedinečný zážitek, ačkoli šlo pouze o koncertní verzi bez scénické složky.
I tak orchestr zaplnil téměř celé jeviště Státní opery, až se sólisté museli spokojit s poměrně skromným prostorem - především pro příchody a odchody na scénu. V obsazení se nacházelo mimo jiné sedm kontrabasů, šest harf, téměř tři desítky houslistů a nástroje jako Wagnerova tuba či signální roh.
Pro tuto příležitost se spojila dvě německá tělesa: Drážďanský festivalový orchestr a ansámbl Concerto Köln, jež se obě zaměřují především na historicky poučenou interpretaci a hledání původního zvuku díla. Pod taktovkou světově proslulého dirigenta Kenta Nagana vytvořily dobře fungující soubor s monumentálním zvukem. Sólistům svědčilo umístění na forbíně, díky němuž se hlasy dobře nesly.
Příběh, vycházející ze starého severského mýtu Sága o Volsunzích, vypraví o shledání Sieglindy a Siegmunda - dvojčat zplozených bohem Wotanem, která se po porodu odloučila.
Když zraněný Siegmund vyhledá přístřeší u Sieglindy a jejího manžela Hundinga, zamiluje se do své hostitelky a pozná v ní vlastní sestru. Incest a nevěra však popudí bohyni manželství a Wotanovu manželku Fricku, jež žádá Siegmundovu smrt. Vše směřuje k boji obou rivalů, o jehož konci má rozhodnout valkýra Brünnhilda - taktéž Wotanova dcera, která se však vzepře jeho vůli a je za to otcem potrestána.
Wotan všechny zastínil
Ačkoli dva pěvci vystoupili v ohlášené indispozici, na výsledném dojmu to neubralo. Představitelka Sieglindy Sarah Wegener se s nemocí prala statečně a i přes dyšný, slyšitelně unavený hlas, který v závěrech frází chvílemi selhával, zazpívala náročnou roli důstojně. Alespoň výrazově byla velmi přesvědčivá.
Druhý indisponovaný, vyhledávaný wagnerovský basbaryton Derek Welton, odvedl strhující výkon, na němž indispozice nebyla příliš znát. Úžasnou pěveckou linku podpořil i charismatickým hereckým projevem ve výrazu a gestikulaci, za což sklidil náležité ovace. Dalo by se skoro říci, že vytvořil prototyp rozhněvaného, ale i litujícího vládce. Všechny na jevišti takřka zastínil.
Titulní role valkýry Brünnhildy se ujala německá sopranistka Christiane Libor, jejíž devizou byly především krásné, zvonivé výšky. Její hlas však nepůsobil zcela vyrovnaně, protože v nižších polohách příliš tlačila a hlasivky přetěžovala - patrně ve snaze "přezpívat" orchestr za zády. Tóny v nižší poloze tak ztrácely na lesku a znělosti.
Naopak velmi vyrovnaný přednes ve všech rovinách předvedla představitelka bohyně Fricky Claude Eichenberger, jíž se i střední a nižší poloha nesla jistě, zvučně. Její duet s Wotanem, v němž věrohodně ztvárnili manželskou rozepři, patřil k nejlepším momentům večera.
Výborně zpívali představitel Hundinga, basista Patrick Zielke, a tenorista Maximilian Schmitt v roli Siegmunda, ačkoli u něj by některé lyričtější pasáže se Sieglindou snesly méně tlaku a větší odlehčení.
Jízda valkýr z počátku třetího dějství, která je asi nejznámějším hudebním motivem opery a dávno pronikla do popkultury, představovala další vrchol. Dirigent si pohrál s umístěním zpěvaček v prostoru jeviště i hlediště a černý dress code účinkujících oživily blýskavé flitry i větší hravost v projevu.
Největší ovace zaslouženě sklidil dvaasedmdesátiletý americký dirigent Kent Nagano, jehož hudební pojetí bylo zvukově i dynamicky vyvážené. Orchestr nešel ve všech gradacích za každou cenu do plného forte, což ale neubíralo na efektnosti. Nagano zvolil rychlejší tempa, pořád ale dobře hratelná i zpívatelná a "lehčí" verze orchestrace svědčila i zpěvákům.
Otázkou zůstává, jestli se od jiných pojetí nějak výrazně lišila interpretace pěvecká, když pomineme nižší ladění. Program například avizoval, že ve Wagnerově době pěvci příliš nepoužívali vibrato - což se o pražském provedení říci nedá - nebo že užívali dramatické prostředky jako rytmizované mluvení. O to se snažili především Sarah Wegener a Derek Welton, jinak jich ale posluchač příliš nepostřehl.
Všichni zpěváci nicméně velmi dobře pracovali s textem, respektive afekty a figurami, což je emoční a výrazové zabarvení hudby podle slov. Výborná byla artikulace i srozumitelnost textu často i ve vysokých tónech.
Celé s přestávkami téměř pětihodinové dílo posluchači odměnili dlouhým potleskem vestoje. Bezpochyby šlo o velkou událost, která otevírá otázky, jak pracovat s vědeckými poznatky o historické interpretaci a nakolik je propojit s praxí i otázkami, jež si kladou dnešní posluchači.
V Německu projekt doprovází přednáškové turné, které kromě hudební stránky tematizuje například Wagnerův antisemitismus nebo genderový rozměr jeho děl. Minimálně by The Wagner Cycles mohly být inspirací pro další výročí tuzemských skladatelů.
Opera
Richard Wagner: Valkýra
Drážďanský festivalový orchestr & Concerto Köln
Dirigent: Kent Nagano
Státní opera, Praha, 9. března.
