Praha - V úterý večer zemřel ve věku 91 let Zdeněk Sýkora, „malíř linií a struktur" a jeden z nejslavnějších českých výtvarníků.
Světově uznávaný průkopník užití počítače a náhodných čísel ve výtvarném umění je například spolu s Františkem Kupkou jediným českým autorem, který je zastoupen ve sbírkách Centra Pompidou.
Pařížská instituce má ve stálé expozici slavný obraz Linie č. 24 - Poslední soud, který zapůjčila na loňskou výstavu pořádanou v Městské knihovně k autorovým devadesátinám. Sýkora patří také mezi nejdražší české výtvarníky a je součástí mnoha dalších galerií i prestižních soukromých sbírek.
Umělec se narodil v únoru 1920 v Lounech. Vystudoval výtvarnou výchovu, deskriptivní geometrii a modelování na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde poté působil jako pedagog až do roku 1980.
Jako autor začínal realistickými obrazy lounské krajiny, kterou objížděl na kole s plátnem v podpaží. Prošel surrealismem a kubismem, opravdový průlom ale přišel na začátku 60. let. Nejprve začal převádět krajinu na abstraktní struktury a při "organizování" geometrických elementů používal kombinatorický princip.
Přelomovým dílem se stala Šedá struktura z roku 1963, kde použil rastr coby pole pro barevné či polohové variace jednotlivých prvků. V polovině šedesátých let pak zapojil (spolu s matematikem Blažkem) do své práce počítač.
Se svými díly se tehdy zúčastnil několika mezinárodních výstav geometrického umění. Vydobyl si významné postavení na mezinárodní výtvarné scéně a dostal se do předních evropských i amerických sbírek.
Začátkem 70. let se novým elementem jeho obrazů stala linie. Zatímco u struktur pracoval s přísným řádem a snahou neopakovat žádnou kombinaci, při tvorbě liniových obrazů naopak využil náhodnost. Tvary, délky, tloušťky, barvy, růst a křížení linií určovala náhodná čísla, která v každém bodě vždy znovu generoval počítač nebo hod kostkou.
Svůj systém stále vyvíjel a jednou za čas vytvořil velkorozměrné dílo shrnující jeho dosavadní postupy; tímto „milníkem" je i zmíněná Linie č. 24, kterou maloval po celý rok.
Obrazy na bílém pozadí symbolizujícím prázdno byly jen jakýmsi výsekem celku. Výsledky "náhodného bujení" mohou připomínat kaligrafii, někdo spatřuje jejich paralelu v partituře soudobé vážné hudby.
Roku 1980 odešel do důchodu a věnoval se pouze malířské tvorbě. V roce 1983 se oženil se svou bývalou studentkou; jeho manželka Lenka se později stala jeho spolupracovnicí.
Sýkorovu práci lze spatřit i při procházce Prahou. V šedesátých letech autor vytvořil obklad větracích komínů u Letenského tunelu a keramickou stěnu u Václavského náměstí, která je nyní součástí interiéru přistavěné kavárny.
Mohlo by se zdát, že v Sýkorově „racionálním" díle lze stěží najít emoce a vše je pouze ilustrací a vizualizací matematických metod a programů. Jeho dílo však vycházelo z přírody a z krajiny; do obrazů se promítal svět v neustálém pohybu a snaha pochopit tyto zákonitosti.
Jak se shodnou kritici, kombinace i náhodnost byly pro Sýkoru prostředkem k vyjádření úžasu z přírody a k zachycení „vyššího" řádu, kde vše organicky a samovolně roste v rámci daných pravidel.
Ostatně když se Pieta Mondriana se svého času zeptali, jak od krajinomaleb přeskočil k proslulým geometrickým „čtvercovým" kompozicím, lakonicky odvětil, že nijak, protože pořád dělá to samé. Maluje přírodu. Jen se začal soustředit na to podstatné.
Čtěte také:
Zdeněk Sýkora se představuje jako přísný pěstitel linií
