Recenze - Dalo by se říct, že když člověk nakreslil kdesi v hlubinách času do písku, bláta či na zeď potemnělé jeskyně první čáru, tak přírodu doslova přeříznul. Zrodil se obraz, který člověku přibližoval nebezpečný a neprůhledný svět do stejné míry jako stvrzoval rozkol mezi ním a přírodou; a rozkol odrážející propast mezi obrazem a světem, který zobrazuje.
Homo sapiens sapiens v oné předdějinné chvíli vynalezl významuplnou linii, kterou lze chápat i jako nepřekročitelnou hranici mezi reflexí světa a snem o jakési vytoužené jednotě lidského s nelidským. Jako mez, která s sebou nese trauma odštěpení od "dobré matky přírody" i touhu tuto mez překračovat. Což se může velice ošklivě zvrhnout.
Umění jako kdyby si od daného okamžiku s sebou neslo do jisté míry lichou, stejně jako oprávněnou ambici vrátit obraz tam, odkud vzešel - ať už prostřednictvím dokonalé shody s předmětem zobrazení či snahou obraz osamostatnit a podivočit asi jako lvici Elsu.
Čtěte také:
Zdeněk Sýkora slaví v Městské knihovně devadesátiny
V díle Zdeňka Sýkory, jejž nyní prezentuje zhruba stovkou obrazů a souvisejících dokumentů pražská Městská knihovna u příležitosti umělcových devadesátin, lze spatřovat druhou jmenovanou tendenci, která jeho rozmanitými obrazy prostupuje jako tenká červená nit někdy od 60. let, ne-li dříve.
Ostatně jeho konsistentní tvorba příznačně vrcholí liniovými obrazy (v Městské knihovně lze spatřit i monumentální Linii č. 24 - Poslední soud z roku 1984). Tedy obrazy sestávajícími z čar, jež lounský umělec nechává vyrůstat z hájemství počítačem generovaných náhodných kalkulů v rámci pružně nastavených pravidel a mantinelů. A teď jestli cosi jako organický život vlastně nedělá totéž…
Computer killed the passionate star
U Sýkory se neúnavně vrací otázka, do jaké míry jsou jeho obrazy přísně racionální, až anorganicky chladné, popřípadě do jaké míry se jedná o "pouhou" vizualizaci numerického programu. Přece jen už od těch 60. let využívá počítače jako klíčového instrumentu a plátna koncipuje a posléze ručně maluje na základě číselných "partitur".
Sýkora se takovým výkladům dlouhodobě brání. A stejně tak aktuální výstava (cituji z tiskové zprávy) "ukazuje celoživotní dílo Zdeňka Sýkory jako soudržný celek s vnitřní logikou a jeho samotného jako malíře, který bez ohledu na momentálně používaný systém nebo výtvarnou metodu vždy bezprostředně vyjadřuje totéž - úžas z přírody a radost ze života".
Expozice se v takto vyznačeném kontextu sice soustředí na abstraktní či konstruktivní (racionální, nové) tendence v jeho tvorbě a systematicky odkrývá principy, na základě kterých Sýkora své obrazy vytváří. Avšak se zřetelným poukazem k překročení výpočtu či partitury směrem k organicky se jevící autonomii.
K dispozici jsou tak kromě obrazů přípravné sešity, působivý počítačový model růstu výsledných šlahounů či doprovodné vysvětlivky, které umožňují pochopit, že namísto racionality či výpočtu lze před Sýkorovými obrazy spíše mluvit o impulzech a bujení.
Neúnavný zahradník
Sýkora sám poměrně často hovoří o svébytnosti obrazu; o náhodě, která v důsledku odkazuje k "vyššímu" řádu a která "jako by byla jednou kvalitou možnosti přímého kontaktu s univerzem".
V podobných výrocích lze slyšet ozvěnu snah "velkých" abstraktních malířů typu Vasilije Kandinského, Roberta Delaunaye, Paula Kleea, Františka Kupky či Pieta Mondriana, kteří obraz pojímali nikoli jako reprezentaci viditelného světa, ale manifestaci řádu a sil, které svět prostupují a tvoří jeho základ.
A stejně jako jmenovaní umělci, tak i Sýkora začínal jako malíř krajin, od nichž se stejně jako od rodných Loun vlastně nikdy principiálně nevzdálil. Mimochodem právě Mondriana se svého času zeptali, jak od krajinomaleb přeskočil k proslulým geometrickým "čtvercovým" kompozicím. Lakonicky odvětil, že nijak, protože pořád dělá to samé. Maluje přírodu. Jen se začal soustředit na to podstatné.
Sýkora de facto odpovídá podobně; příležitostné krajinomalby se ostatně nikdy nevzdal. Narozdíl od výše uvedených však své obrazy nepodkládá primárně metafyzikou kompozice (i když…) ani tahů či intenzity barev. Chová se jako zahradník, který liniím ponechává autonomii vlastního rozvoje. Ne nadarmo se před lety vyjádřil v tom smyslu, že jakmile je obraz dokončen, oddělí se od něj jako krajina, na kterou hledí.
Jenže stejně - i pokud před námi vyrůstají linie jako šlahouny nepojmenované flóry, kam se mohou vrátit, z čeho vlastně bují? Kde je půda a kořeny tohoto růstu, které na obrazech schází?
Nedaleko od linií nabízí výstava několik Sýkorových "flekáčů". Skvrnovitých obrazů ze zbytků barev, které jako by tvořily pomyslný hrozící rub čáry; negaci, kterou není "nevinné" prázdné plátno, ale spíše akt rozpití na způsob kaňky.
Paralelně ke "kulovitým" kompozicím i k liniím tyto skvrny sice nepostrádají punc či lépe řečeno zbytky organizovaného shlukování, ale dávají najevo, že nelze jít před akt oné prvotní čáry. Že jednou nakreslená linie nemůže zmizet, ale maximálně se rozložit jako mršina, po které nezůstane žádná kostra, jen mastný flek.
Zdeněk Sýkora 90. GHMP: Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha. Kurátor Pavel Kappel. Výstava se koná do 2. května 2010.
