Praha - Ve věku nedožitých 88 let zemřel v pátek po dlouhé nemoci v jedné z pražských nemocnic režisér a herec Otomar Krejča, jedna z největších legend českého divadla. Mottem neústupného umělce jako by byla věta z Beckettova Čekání na Godota: "Nedá se pokračovat - pokračujme!"
Krejča, narozený 1921, se k divadlu rozhodl jít hned po maturitě na pelhřimovském gymnáziu, v roce 1940. Do konce války prošel více než osmdesáti inscenacemi různých režisérů, především v mimopražských divadlech.
Po válce se nakrátko setkal se dvěma režisérskými osobnostmi, které ho ovlivnily na celý život: E. F. Burianem a Jiřím Frejkou.
Díky svým rolím na divadle i ve filmu (tajemník v Hudbě z Marsu) se v padesátých letech Otomar Krejča mohl jevit jako prototyp dobrého komunisty. To se ale brzy mělo změnit.
Skutečná první scéna
V roce 1951 přijal angažmá v Národním divadle; jako režisér tu debutoval neúspěšně v roce 1954 Wildeovým Ideálním manželem; ukázalo se ale, že lehká společenská komedie je mu bytostně cizí.
Na jaře 1956 je pak Krejča - sice známý, ale ne slavný herec - jmenován šéfem činohry. Národní divadlo se tak po období socialistického realismu, černobílých charakterů a uvádění klasiky stalo díky němu skutečnou první scénou: na české jeviště vrátila živé bytosti s lidskými problémy.
Zároveň se ale stupňovaly problémy uvnitř souboru i s vedením divadla; a když mu propustili dramaturgy Karla Krause a Otakara Fencla, Krejča v dubnu 1961 požádal, aby byl zbaven funkce šéfa činohry. Kromě zdravotních problémů uvedl jako důvod to, že nedokáže "vyhovět všem požadavkům každého, kdo se v souboru pokládá za umělce".
Už jako pouhý herec režíroval v roce 1963 svou nejslavnější inscenaci ve zlaté kapličce: Shakespearova Romea a Julii s Janem Třískou a Marií Tomášovou v hlavních rolích.
Nespokojenost vedení první scény a stranické organizace pak vyvrcholila v květnu 1964 a Krejča se svými "spojenci" odešel.
Umělecky nejšťastnější období
V liberálnějším ovzduší poloviny 60. let se podařilo Krejčovi společně s Karlem Krausem, Josefem Topolem, Marií Tomášovou (byla i jeho ženou) a Janem Třískou získat vlastní scénu. Divadlo za branou se usídlilo v bývalém kinosále paláce Adria, který obývala Laterna magika.
"Zprotivil se nám chod lhostejného divadelního stroje a připadá nám, že bychom se proviňovali na divadle i na sobě, kdybychom mu sloužili dál," psalo se v programu k inscenaci němohry Maškary z Ostende a nové Topolovy hry Kočka na kolejích, kterou 23. listopadu 1965 zahájilo činnost nově založené divadlo.
Krátké období existence divadla, pro něž připravil jedenáct inscenací, patřilo ke Krejčovu období umělecky nejšťastnějšímu. Podařilo se mu uskutečnit představu elitního divadla-dílny, v níž pracují lidé spříznění volbou.
Repertoár se podivuhodně sešel s "duchem doby" a "současným pocitem" obecenstva. Přestože uvádělo náročná představení, mělo divadlo vysokou návštěvnost.
Krejča začal být od poloviny 60. let i světově proslulým režisérem. Zasloužil se o to nejen zájezd Divadla za branou, ale také pohostinské režie v evropských i zámořských divadlech, v nichž uplatnil svou metodu: důraz na výklad textu, hereckou práci i akusticko-vizuální složku.
Faust a Bernhard od starého muže
Po okupaci však znovu nastaly organizační i politické spory. V roce 1968 podepsal Otomar Krejča petici 2000 slov, v reakci na to byl v roce 1970 vyloučen z KSČ. Přestože ani pro normalizační úřady nebylo jednoduché Divadlo za branou zakázat, repríza Čechovova Racka z 10. června 1972 byla posledním představením scény.
Krejču pak provázely zákazy, které si mohl kompenzovat jen v zahraničí - pracoval v divadlech v Německu, Francii, Švédsku, Itálii, Rakousku. Než v roce 1988 a 1989 došly úspěchy snahy o jeho rehabilitaci, přišla sametová revoluce.
Divadlo za branou bylo obnoveno, ale nedosáhlo obliby původního souboru a skončilo v roce 1994. "Rozešli jsme se s návyky, požadavky a dobovým pocitem většiny divadelního obecenstva, jehož struktura byla beztak působením minulého režimu rozvrácena," napsal sám Krejča.
V závěru inscenace Obři z hor, která se stala poslední premiérou, jsou herci roztrháni nekulturním davem, který se domnívá, že je nepotřebuje...
Roku 1996 se Krejča vrátil po třiceti letech do Národního divadla a nastudoval zde Goethova Fausta, který se uváděl ve Stavovském divadle. V roce 2001 zde pohostinsky režíroval inscenaci Portrét umělce jako starého muže - další spílání nekulturnímu lidstvu od Thomase Bernarda.
