Praha - V nedožitých 88 letech v Praze zemřel divadelní a filmový herec Radovan Lukavský. Kultivovaný muž oslovovaný jako pan profesor strávil poslední týdny v nemocnicích po kolapsu, měl problémy se srdcem. Pak mu začaly selhávat i další životně důležité orgány.
"Ano, je to pravda, dnes po poledni pan Lukavský zemřel," potvrdil Aktuálně.cz mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk. Kolaps herce postihl i předloni v prosinci, kdy kvůli vyčerpání strávil deset dní v nemocnici.
Jeho stav se po únorové hospitalizaci začal zlepšovat, ale pak musel být znovu napojen na přístroje. Podle deníku Blesk z nich byl nyní odpojen za přítomnosti členů rodiny.
Mizející svět
Dlouholetý člen činohry Národního divadla získal renomé i jako pedagog a recitátor. Krom četných rozhlasových i televizních recitací namluvil příběhy v projektu Bible pro malé i velké.
"Byl to jeden z posledních představitelů vyšší kultury slova. Velmi na ni vždycky - dbal stejně jako na přednes," řekl člen činohry Národního divadla David Matásek.
Příznačná je pro něj postava Václava Tháma v černobílém "buditelském" televizním seriálu F. L. Věk. Loučením s mizejícím světem pak byla jeho role starého vodníka Ivana v Jiráskově Lucerně z roku 2001. Psát o jeho životě bez jistého patosu je takřka nemožné - ale vlastně i zbytečné.
Víra, s níž se netajil ani před listopadem, mu znemožnila v době normalizace práci. Nemohl učit na DAMU; když odmítl přednést projev, ve kterém by se zřekl svých postojů v 60. letech, neuplatnil se ani v televizi.
Na druhou stranu ho víra chránila před rolemi, kterých by později musel litovat. I tak se ale objevil ve Vávrových snímcích Jan Hus a Jan Žižka, v Králi Šumavy nebo majoru Zemanovi; v díle Rukojmí v Bella Vista ztvárnil Williama Corrense.
Shakespeare i Tyl
"Na herectví jsem nepomýšlel, zanesl mě k němu osud. Chtěl jsem být profesorem češtiny a francouzštiny a se studenty dělat divadlo," vzpomínal na dávné plány.
Byl ve druhém ročníku filozofické fakulty, když se za protektorátu zavřely vysoké školy. Potom pracoval jako telegrafista na dráze a zkusil to na pražské konzervatoři; rok nato ho odvedli na práci. Až po válce dokončil obě studia.
Na divadle začínal ve čtyřicátých letech, patřil do generace s Vlastimilem Brodským, Stellou Zázvorkovou, Danou Medřickou i Rudolfem Hrušínským, který byl jeho přítelem.
Poprvé na sebe upozornil v Městských divadlech pražských - jako Moliérův Misantrop a hlavně Bill Starbuck v Obchodníkovi s deštěm.
"Zásadně jsem neupínal ctižádost k nějaké vrcholové roli, ale jen k tomu zahrát co nejlépe, seč mi síly stačí, roli právě svěřenou, i když nebyla zrovna velká," řekl Marcele Kašpárkové v knižním rozhovoru Deset vyznání z Karmelitánského nakladatelství.
I ve svých skoro osmaosmdesáti hrál v několika inscenacích, v Národním účinkoval jako D´Artagnan v Cyranovi. Už ale nedozkoušel Žebráka v Donu Juanovi, který má premiéru v půli března.
Na plátně se poprvé objevil v sedmadvaceti, ve snímku Nadlidé a Čápově Muži bez křídel. Tvář ho předurčila k rolím charakterním.
Byl především divadelním hercem, ale hrál v mnoha filmech: Vyšší princip, Smrt v sedle, Dědeček automobil, v Případu pro začínajícího kata Pavla Juráčka, v Malé mořské víle i ve snímku Signum laudis. Účinkoval také ve filmových detektivkách nebo ve sci-fi Ikarie XB-1.
Humoresky i Maharal
Po Věkovi nechyběl ani v dalším známém historickém seriálu: ve Sňatcích z rozumu hrál pana Hafnera; pak dostal role v seriálech v My z konce světa, v Cirkusu Humberto i v Četnických humoreskách.
Mezi jeho vůbec poslední filmové role patří ta v dětském dobrodružném příběhu Maharal - Tajemství talismanu; předtím se objevil v seriálu Náves či v Morávkově snímku Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště.
Do činohry Národního divadla byl angažován Otomarem Krejčou v roce 1957 a ztvárnil tu desítky hlavních rolí - významných shakespearovských figur i postav z Tylových her.
Po sametové revoluci se objevil v dramatizaci Roku na vsi, byl Knězem v Ibsenově Peeru Gyntovi, Ředitelem ve Faustovi i Pukem ve Snu noci svatojánské.
V uměleckém přednesu je jeho jméno spojeno s činností Violy a Lyry Pragensis, ale i s Kühnovým dětským sborem nebo Českou filharmonií.
V roce 1995 byl jmenován profesorem herectví, o rok později dostal Thálii za celoživotní přínos.
"Co to znamená být připraven odejít z tohoto světa do světa jiného? Něco jako mít pořád sbalené kufry k cestě na jiný kontinent či na Měsíc? Znamená-li to pro křesťana, poučeného, že nevíme dne ani hodiny, být připraven složit kdykoli před Soudnou Stolicí Boží účty ze všeho svého konání a snaží-li se podle toho jako křesťan žít, pak je to jistě možné a každému dosažitelné," stojí v Deseti vyznáních.
