Athény - Po čtyřiceti letech se na jeviště řeckých divadel vrátila legendární hra To megalo mas tsirko (Náš velkolepý cirkus), která byla v době svého prvního uvedení v roce 1973 po několika měsících zakázána, tvůrci a někteří herci byli pro výstrahu odsouzeni k domácímu vězení.
V Řecku tehdy vládla diktatura vojenské junty (1967-1974), a ačkoli byla hra nějaký čas úspěšně prezentována jako neškodná folklórní komedie, cenzoři si po masivním úspěchu (téměř půl milionu prodaných vstupenek) konečně všimli i satirických momentů a otevřeně aktuálních odkazů k soudobé společenské situaci. Zásahy, nejprve do textu a pak i do života realizátorů, hře zajistily dvojí: stažení z repertoáru a nehynoucí gloriolu revoltujícího díla.
Cirkus opět na scéně
Do obnovení hry a organizace následného turné se pustilo Národní divadlo severního Řecka (Kratiko Theatro Boreiu Hellados - instituce, která není spojená pouze s jedním divadlem či jedním městem), zapojilo široký herecký ansámbl, pamětníky a současně činné tvůrce. V průběhu léta byla hra k vidění prakticky ve všech větších městech na pevnině i na ostrovech. A 12. října měla premiéru v divadle Akropol v Aténách, kde byla každý týden od středy do neděle uváděna celý podzim. Její znovuuvedení má tedy úspěch odpovídající legendě i předpokladu.
Autor textu Iakovos Kambanellis (1922-2011) byl v době příprav hry již respektovaný spisovatel širokého rejstříku: byl prozaikem, dramatikem a filmovým scénáristou, psal písňové texty a básně. V Cirkusu samotném rozvinul svou metodu realisticko-surrealistické montáže.
Tříhodinová revue, volně řetězená z ironických historických výjevů, dialogických i monologických skečů a písňových čísel, tak nechává ožívat důležité události z historie moderního Řecka. Snoubí se tu humorné příhody „lehkomyslných a nedisciplinovaných Řeků" s tragickými momenty, během nichž do děje vstupují síly, které drtí všechny národy stejně, bez ohledu na rozdíly v jejich charakteru. Klíčovými náměty jsou konec turecké nadvlády (boj za nezávislost započal v roce 1821), v několika obrazech hra připomíná také dobu neúspěšné vlády německých knížecích rodů nebo odvrácení italského útoku v roce 1940 (v rámci balkánského tažení za druhé světové války).
Produkce udává, že všechna představení jsou vyprodaná, přitom se hraje pět dní v týdnu a moderně řešené hlediště divadla Akropol pojme dobře 400 diváků.
Nutno říct, že Náš velkolepý cirkus budí u publika velmi emotivní reakce. Lidé hercům (mezi nimiž excelují Tasos Nousias a Marina Aslanoglou v rolích průvodců a glosátorů) visí na rtech, někteří při vypjatých scénách pláčou, výbuchy smíchu i potlesku přerušují děj a zpěvová čísla jsou vpodstatě kolektivní záležitostí. Mimochodem, posloucháte-li pozorněji, jaká hudba zní v rádiích, restauracích, na ulicích, nemůžete písně z Cirkusu nerozpoznat (ústřední Pilgrimage se v Řecku stala hymnou svobody). I díky tomu hra vrostla do každodenního života a je nedílnou součástí společenského vědomí, ačkoliv nebyla čtyřicet let uvedena na divadle. Pro úplnost je třeba dodat, že za dirigentský pultík se po těch čtyřiceti letech postavil sám skladatel Stavros Xarchakos.
Cirkus mimo šapitó
Hra, ač zaměřená výhradně na historii a povahopis jednoho národa, neodkazuje k nějaké společně definované a jednoduše srozumitelné národní identitě. Je to jen národní kabaret: neprovádí žádnou sebereflexi, nestaví se k událostem interpretačně nebo s patrným odstupem (v Čechách by v podobné hře, pokud by vůbec vznikla, nemohla chybět alespoň sebezlehčující ironie), na druhou stranu to ale znamená, že nenabízí laciné zjednodušující výklady.
Podle realizátorů je ambiciózní projekt především poctou samotnému dílu, protože paradoxně poprvé umožňuje odehrát celé představení v necenzurované podobě. Mnozí se však domnívají, že načasování návratu To megalo mas tsirko není náhodné: stejně jako za diktatury může i dnes tento kus morálně podpořit Řeky aktuálně vzdorující silám, které si jejich nedisciplinovanost a bezstarostnost berou jako záminku k ekonomickému vyvlastnění jejich země.
