Recenze - Lehce bulvární, lehce marketingově protřelá expozice jedenadvaceti sítotisků ikony světového pop-artu Andy Warhola nese název Disaster Relics, tedy Katastrofy. Výběr grafických listů zpracovaných Warholovou erbovní technikou svědčí o kurátorské zručnosti - je v tom nejlidovějším slova smyslu divácky atraktivní, působí reprezentativně, a přitom se tváří koncepčně. Otázkou ovšem je, jaká kritéria má splňovat.
Kdo se během turistické sezóny chce prostě podívat na "nějakého" Warhola, nebude zklamán. V Kampa Museu najde malý, ale relativně pestrý výběr toho nejznámějšího, co viděl na reprodukcích nebo o čem slyšel: portréty Marilyn Monroe, čínského komunistického vůdce velkého kormidelníka Maa, Jacqueline Kennedy nebo Elvise Presleyho. Nechybí samozřejmě Warholův autoportrét.
Nepoučeného diváka může trochu vyvést z konceptu snad jen ne tak známá tvář německého umělce Josepha Beuyse. Na partičku divácky vděčných celebrit toho největšího kalibru, u kterých se chytne každý, navazuje pár výrazně symbolických "zátiší".
Konkrétně série Elektrických křesel a neméně oblíbená serigrafie Lebky z roku 1976. Výstavu uzavírají čtyři Katastrofy nazvětšované a sítotiskem přetištěné novinové fotografie autonehod nebo třeba potyčky s policií v rámci rasových nepokojů.
Vše je v jednotlivostech popartově polopatické, reklamně úderné a prvoplánově čitelné. Tak, jak to má být; a mohlo by to i i stačit. Už s ohledem, že je na výstavě výběrově zastoupeno poměrně velké časové období (1964 - 1986) a tím pádem i několik výrazových poloh - například grafiky s lineárními obrysovými "dokresbami" nebo šrafurami, pár lehce atypických formálních fines (diagonální kompozice) a raritních tisků. Pop-art nikdy nebyl žádná velká hlavologie.
Kurátorky Meda Mládková a Aneta Georgievska-Shine se ale bohužel neudržely na uzdě. Sice poctivě vytěžily možnosti domovského Andy Warhol Musea v Pittsburgu, odkud až na jednu výjimku práce pocházejí, ale ke škodě věci začaly vystaveným grafikám zadělávat na víc obsahu, něž v nich ve skutečnosti je.
Obrazy na zdech možná už zbytečně doplňuje sprška Warholových bonmotů vytržených z kontextu. která jim vytváří více či méně zmanipulovaný ideorámec. Ale budiž. Větší problém je, že se výstava tváří jako tematická.
A téma, které se jí má proplétat jako had, je - smrt. Přístup k němu je ale jen formální a mechanický. A přestože ve Warholově životě mělo významnou, možná až obsedantní roli, působí vyspekulovaně. Především ve výběru portrétních grafik, kterých je na výstavě nota bene nejvíc.
Důvod k jejich vzniku byl pro Warhola samozřejmě naprosto jiný než smrt daných lidí nebo její podivné okolnosti, na které organizátoři odkazují. Nejviditelnější to je v případě Jacqueline Kennedy, která snad má - podle logiky věci - jen účelově asociovat atentát na jejího manžela. Ona sama už jako Onassisova žena podlehla v roce 1994 rakovině. Výjimku tvoří jediný list, Joseph Beuys in Memoriam, a to je po čertech málo.
Výstava Andyho Warhola v Kampa Museu je asi jiná, než by podle kurátorek snad měla být, zato je (nechtěně) mnohem víc warholovská. Je namíchaná tak, jako komerční zprávy: trocha diktátorské politiky, celebrity, showbyznys a pár bouraček. To vše v typickém barvotiskovém provedení.
A chytlavá je podobně. Což vůbec nevnímám pejorativně.
Andy Warhol: Disaster Relics. Museum Kampa Praha, výstava trvá do 21. října.
