Rozhovor - Vítězkou 18. ročníku ceny Knižního klubu se stala Vladimíra Klimecká. Její kniha Druhý život Marýny G. se tak dostala do společnosti takových titulů, jako jsou loňští Herci nebo jeden z největších českých bestsellerů posledních let Dva proti Říši. Autorka sleduje na příběhu svých hrdinek osudy čtyř generací své rodiny a rodného valašského kraje.
Román je tak výraznou sondou do světa již téměř zmizelého. Zároveň však do světa, který si lidé stále nesou v sobě. Klimecká nevypráví spektakulární příběhy, ale popisuje každodenní hořkost a boj o místo pod sluncem. Její román je dílem, k němuž se je potřeba „prožít". Ostatně, sama autorka na otázku, jak se změnila od doby, kdy jí vyšel debutový román Poturčenec, odpovídá jednoduše: „To je jednoduché: Je o dost starší a zkušenější."
Aktuálně.cz: Cena Knižního klubu vám i knize jistě pomůže se zviditelnit, nicméně - jak byste se představila čtenářům sama? S čím byste chtěla, aby si vás spojovali?
Vladimíra Klimecká: Chtěla bych být vnímána jako ta, co fandí ženám. Jsem velice ráda, že v naší společnosti, může být žena ve všech profesích, že je svobodná. Ale tak moc jsme se snažily ukázat mužům, že jsme stejně dobré jako oni, až jsme zapomněly na to, že jsme lepší. Nevím jak to přesně formulovat, ale... Cpeme se tam, kde jsme zastupitelné, a opouštíme pozice, kde jsme nenahraditelné.
Největší absence ženy nebo obecně ženského prvku není v parlamentu ani v manažerských funkcích. Žena v dnešní době nejvíce chybí v rodině. Proto se děti navzájem střílejí, zraňují se žiletkami, prochází depresemi. Nechci, aby se žena dostala znovu do nesvobodného, poníženého postavení domácí puťky. Představovala bych si jí, jako královnu, vzdělanou, moudře a laskavě vládnoucí svému malému království. Její muž by byl moudrý král, vychovali by šťastné a moudré děti a žili by spolu až do smrti.
A.cz: Jak se cítíte coby čerstvá vítězka poměrně prestižní literární ceny? Jaké bylo do teď vaše největší ocenění?
Cítím se báječně a trochu unaveně, po celém tom mediálním maratonu. Nejsem zvyklá na takovou pozornost. V osobní rovině mě velice potěšilo a pomohlo v psaní, když mě fundovaný historik pochválil, že mé historické črty docela dobře popisují dobu a historické fakty.
A.cz: Získala jste ocenění s velice slušnou tradicí. Máte přehled, v jaké jste vlastně společnosti? Jsou mezi vašimi kolegy-vítězi nějací vaši oblíbení autoři? V návaznosti na to - co bylo impulsem pro přihlášení se do klání o cenu Knižního klubu?
Ano, jsem si vědoma, že je to prestižní cena. A trochu se mi ze společnosti, do které jsem se dostala, roztřásla kolena. Četla jsem oceněné autory: Hanu Andronikovou a Martina Šmause. A seznámila jsem se přes internet i s recenzemi na ostatní oceněná díla.
Impulsem bylo jednoduše to, že se mi podařilo dokončit rukopis, tak co s ním? Nabízet ho a doprošovat se? Zdálo se mi to jako vhodná příležitost, aby si ho někdo, kdo tomu rozumí, aspoň přečetl.
A.cz: Jste členkou Literárního kruhu autorů Hodonínska. Jak spolek funguje a co členství obnáší?
V našem literárním kruhu jsou stejně „postižení" lidé, ti co mají touhu vyjadřovat se slovem, které baví skládat rýmy, vymýšlet příběhy... prostě psát. Někteří také zpívají, hrají na kytaru nebo mají vlastní hudební skupinu. Po všech stránkách jsou to zajímaví lidé. Vytvořili jsme si mezi sebou přátelské vztahy a čas od času se sejdeme na nějakém literárním večeru, kdy svou tvorbu prezentujeme. Asi bude má cena pro ně překvapením, zatím jsem se nepochválila.
A.cz: Jeden román vám už vyšel. Jak se jeho autorka liší od autorky Druhého života?
To je jednoduché: Je o dost starší a zkušenější.
A.cz: Než přistoupíme k samotnému románu, co je pro vaše psaní určující? Kdo jsou vaši oblíbenci, jaké knihy jste chtěla psát, koho jste četla v dětství...
Musím psát srdcem, nedokážu psát jen tak technicky, bravurně o čemkoliv. Mám ráda klasiku, historii, autobiografické romány. Mám ráda knihy, které mají duši. V dětství jsem četla všechno možné od dobrodružných románů, přes Foglara až po Annu Kareninu.
Dnes se začtu do historických nebo životopisných románů Philippa Vandenberga, četla jsem Mika Waltariho, Roberta Fulghuma. Přečetla jsem i Padesát odstínu šedi a také třeba Já a pan Darcy od Alexandry Potter. Nemám na čtení mnoho času. Když ale sáhnu po knize a je dobrá, musím ji přečíst rychle. To pak čtu třeba do dvou do rána a pak o půl šesté vstávám, takže vypadám jako vyoraná myš.
A.cz: Hned na první stránce na čtenáře dýchne sepětí s konkrétním krajem. Jak důležitá pro vás byla evokace krajiny? A jak jste k ní přistoupila? Jedná se psaní „po paměti" nebo jste třeba vše poctivě procházela?
Valašsko je mým rodným krajem a mám ho velice ráda. Na podobnou otázku v jiném rozhovoru jsem odpověděla, že ho mám v srdci v kostech i v genech. Příroda hraje v mém životě i v knize velkou roli.
A.cz: S předchozí otázkou souvisí i jazyk postav - nářečí obecně vymírají. Na Moravě se sice tradičně drží lépe, přesto: jak obtížné bylo sžít se s jazykem postav?
S nářečím jsem bojovala, nevěděla jsem, jestli ho v knize použít, či ne. Typické nářečí se všemi jeho výrazy a tvary již ani neznám. Mé postav spíš mluví hovorově. S písemným záznamem takovéto nespisovné řeči mi musel pomoci redaktor, kterému tímto děkuji.
A.cz: Kde jste sbírala podměty a materiály ke svému příběhu? A zavedl vás někdy příběh někam, kam jste nečekala?
Jedná se o upravenou rodinnou ságu osudů žen mého rodu. Materiál jsem tedy sbírala ze vzpomínek svých příbuzných, z kronik a badatelských poznámek. Záměry jsem měnila v průběhu psaní. Několikrát jsem začínala, spoustu stránek vymazala, než se příběhy ustálily do této podoby.
A.cz: Nejste spisovatelkou na plný úvazek. Jak vypadá vaše psaní?
Na psaní si kradu čas mezi svými ostatními povinnostmi. Někdy to jde hodně ztuha. Proto mi to tak dlouho trvá. Píšu doma většinou večer či v noci. Zjistila jsem, že mi to nejlépe jde za úplňku. Jak se začne kulatit měsíc, cítím nový elán i nápady. Vždy si vyčítám, když toto období prošvihnu.
A.cz: Porota se shodla, že vaše kniha vyjadřuje ženskou zkušenost. Jak byste tuto zkušenost sama shrnula? A co myslíte, že je pro ženské psaní typické? Případně, myslíte, že existuje ženské psaní, nebo pouze psaní o ženské zkušenosti?
Je pravda, že muž by to asi takhle nenapsal. Ale i já sama bych to v mládí napsala jinak. Je v tom kus odžité zkušenosti. Psaní žen má typický charakter odlišný od mužů, ale netvrdím, že se někteří autoři či autorky nedokážou naladit na opačnou strunu.
A.cz: Možná na odreagování a krok stranou. Vaše kniha se krom jiného zaobírá časem a jeho plynutím. Koloběhem ročních dob, návaznosti generací a proměn krajiny... Jaký je čas zaměstnance ve státní správě?
Jak kde. Na mé pozici běžné úřednice je to čas rychle plynoucí. Stále něco nestíhám.
A.cz: V knize zazní zásadní myšlenka, že člověk je tvor nezdolný. Jak je to s tvorem autorským a čtenářským. Existuje něco, co je pro vás jako autorku či čtenářku tabu? Případně něco, na co byste si třeba netroufla?
Určitě bych si netroufla napsat román, jakým je například Padesát odstínů šedi. Příčí se mi i nesmyslné násilí jen pro efekt. Nedokážu vymýšlet padouchy. Možná proto, že věřím, že v každém zdravém člověku je více toho dobrého.
A.cz: V autorské poznámce se vyznáváte z lásky ke starým fotografiím. V knize samotné však nakonec narazíme jen na jednu fotografii na obálce... Netoužila jste po nějaké obrazové příloze? Uvažovala jste někdy o možném filmovém zpracování? Patříte k těm, kteří berou film jako další krok, anebo byste raději váš příběh nechala jen v čtenářově fantazii?
Doba, kdy byla beletrie ilustrovaná nebo doplněná přílohami je už asi pryč. Prodražuje to vydání knihy... A film? Člověk je mimo jiné i tvor neskromný. To víte, že jsem o tom i trochu snila. Ale nevím, zda by mé téma bylo uchopitelné pro film. Spíš bych to viděla nějak podobně jako Tisícročnou včelu.
A.cz: Jaký je váš plán pro nejbližší dny? A jaký je váš plán coby spisovatelky? Jinými slovy: nač se můžeme těšit příště?
V nejbližší dny si chci odpočinout. Pohrát si se svým vnukem, kterého jsem teď zanedbávala. A pak spolu s ním napsat knihu pro děti, kterou už nosím delší dobu v hlavě.
