reklama
 
 

Nejlepší je malovat z úžasu, při lehké únavě. V Brně vystavuje Vladimír Kokolia

6. 12. 2018 12:18
Zaprášená stodola v obci Veverské Knínice vydala své poklady. Malíř a vesnický hospodář Vladimír Kokolia dovolil kurátorovi, aby mu sáhl do zaskládaných míst "depozitáře" a vytáhl i desítky let neviděné práce. Nynější velká výstava v brněnské Fait Gallery tak opravdu představuje To nezbytné z Kokolii, jak se jmenuje.

"Úplně jsem se ošíval, když kurátoři vybrali i ty moje věci, které jsem neměl rád. Nepovažoval jsem je za dobré, ale zpětně jsem rád," prohlásil dvaašedesátiletý malíř pro rozhlasovou stanici Vltava. Měl na mysli ještě druhou přehlídku v Ikon Gallery v anglickém Birminghamu. Tam se - poprvé na britských ostrovech - představil v létě. A výstavu nazvanou Zjevení pochválil i britský deník The Guardian.

Aktuální brněnskou přehlídku připravil kurátor Miroslav Ambroz, ale je zjevné, že do instalace hojně zasahoval také autor. Vladimír Kokolia je známý neustálým promýšlením obrazu a jeho účinku. Složitá skrumáž panelů, které jsou ve Fait Gallery nahuštěné v jednom místě příliš blízko u sebe, je zřetelně autorovým záměrem.

Velkým plátnům se v galeriích obvykle vytváří dostatek volného prostoru, aby náležitě vyzněla. Zde jsou klidně pověšena v úzkém koridoru. Divák nemá na výběr, musí se k malbě téměř připlácnout, pohledem do díla vstoupit a nechat se pohltit.

Rébus pro předškolní děti

Kokoliův rukopis nese i plánek, který návštěvník při vstupu dostane do ruky s tím, že v něm jsou uvedeny názvy děl. Po jeho rozložení se ukazuje, že velká plachta je na místě k ničemu. Zakreslená díla s jejich názvem spojuje dlouhá čára, která se ztrácí v husté motanici linek vedoucích k dalším položkám. Je jich přibližně sto. Připomíná to rébus z časopisu pro předškolní děti, a pokud člověk nechce místo dívání se na obrazy strávit všechen čas civěním do papíru, nechá si plánek na doma.

Když se pak k němu vrátí, čeká ho překvapení: nákres ukazuje nejen názvy děl. Spojnice vede dál k autorovu stručnému popisu a pak ještě odkazuje na kategorii z Kokoliova proslulého slovníku. Například plátno nazvané Koruna z roku 2012 autor popisuje jako "korunu stromu z pohledu včely, předjaří, Předklášteří u Tišnova" a přiřazuje je k heslu "let mouchy", což je "představa bodu, který po určitých drahách prolétává objemem obrazového prostoru".

K některému dílu Kokolia připojuje i několik hesel. Plánek se tak stává originální sebeanalýzou a zároveň připomíná, že malíř je zároveň vyhledávaným pedagogem. Už šestadvacet let vede Ateliér grafiky 2 na pražské Akademii výtvarných umění. Právě jeho Slovník Grafiky 2, který škola vydala před deseti lety, je prací, jež "prosakuje" i za školní zdi. Nejslavnější z Kokoliových bývalých studentů a studentek, Kateřina Šedá, vydala minulý rok vlastní slovník, v němž učitelovy teze paroduje.

Hlava jako víčko od konzervy

Nynější brněnská výstava děl Vladimíra Kokolii sahá až pětatřicet let zpátky. Nejstarší jsou křehké figurální kresby vytvořené tuší z let 1983 až 1985, vystavené na dlouhé zdi v pěti řadách pod sebou. Dohromady jde o 150 groteskních karikatur. Kokolia je nazval Větší cyklus a birminghamská galerie, kde byly letos k vidění poprvé, je označila za jistý typ politického komentáře. "Lidské postavy se pachtí, aby alespoň letmo zahlédly nějaký smysl svých absurdních situací," uvedla britská Ikon Gallery.

Soubor, o němž se divák v Brně bez rozluštění plánku nedozví, že vznikl za socialismu, je výstižný i bez dobového podtextu. Postavičky vyznívají celkem aktuálně: zamotávají si hlavu do spirály, stejně jako se otevírá konzerva se sardinkami, táhnou se s nákupem, který proměňuje narvané tašky v hlavy šelem. Nebo vidličkou napichují ptáky, jež si cpou do úst i s ptačí klecí.

Opravdovou radost z dívání přinášejí olejové malby, často mírných, naředěných barev, které je snadné zaměnit s abstrakcí. Malíř ale zachycuje jen realitu. "Kdysi jsem přísahal, že budu malovat jen to, co vidím," říká Kokolia v šest let starém dokumentu režiséra Pavla Jiráska.

Aby se ale nestal banálním realistickým malířem, začal se cvičit v dívání, hledět pod povrch věcí. "Neřekl bych, že to vidím jen já, nechci si tak obhajovat divnosti. To je přesný opak, tomu se vzpírám celoživotně," říká Kokolia, který je přesvědčen, že to, co vidí, nemá alternativu: je to prý objektivní.

Pohled do živé tkáně

Jeho častým motivem jsou stromy. Kokolia maluje průniky světla korunou, spleť listí, větví, kůry. Někdy jde do hloubky, dvoumetrový obraz Bříza z roku 2002 je změtí barevných čar, v nichž lze nalézt trochu nepřesnou pravidelnost, jako v kůře stromu. Tenké čáry jsou bílé a vrhají barevné stíny - červené, zelené a fialové. Lomené linky se kříží, překrývají, vedou do nesmírné hloubky. Jako by člověk hleděl do systému živé tkáně.

Jiné zdánlivě abstraktní obrazy jsou překvapivě figurální. Teprve delší pohled odkrývá mozaiku většinou nahých těl, nebo spíše amorfního tvaru, jež vystihuje lidskou schránku. I když Kokoliovy obrazy nevypadají příliš realisticky, podle autora jsou "až přehnaně popisné".

Vladimír Kokolia podle rodinné tradice měl být zemědělcem. Místo toho vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění a v 80. a 90. letech minulého století účinkoval coby zpěvák a textař v brněnském alternativním triu E společně s Vladimírem Václavkem a Josefem Ostřanským. "Byli jsme označováni za androš, i když jsme většinou hráli pod hlavičkou SSM," poznamenává.

Rok po sametové revoluci se stal prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jen tak tak se vešel do věkové hranice, nejprestižnější česká umělecká cena je určena jen autorům mladším 35 let. Před sedmi lety pak Kokolia přidal ještě Cenu od Dalibora Chatrného, naopak určenou umělci staršímu 35 let.

Devadesátá léta přinesla Kokoliovi mezinárodní renomé, v roce 1992 vystavoval na mezinárodně sledované přehlídce Documenta v německém Kasselu. Velké iluze o slávě si ale nedělal. "Moje zastoupení na Documentě bylo součástí obecného boomu týkajícího se zájmu o Východ. Prostředí internacionálního umění mi ale vždy připadalo podezřelé," říká na adresu megalomanské přehlídky.

Od poloviny 90. let se pak na čas rozhodl neusilovat o zahraniční výstavy. Prý cítil, že mu chybí kořeny. Místo toho se věnoval studentům, stal se profesorem na Akademii výtvarných umění. Jeho habilitační přednáška měla název Úžas, což je podle něj ten nejlepší důvod k tvorbě.

Malba až na třetím místě

Kokolia je v mnoha ohledech nekonvenční. Denně už víc než pětadvacet let cvičí tchaj-ťi. Párkrát se do galerie, kde vystavoval, také nastěhoval. Malování věnuje málo času. Pokud neučí, opravuje statek, pracuje na zahradě a v lese. "Obdivuji umělce, kteří se každý den zavírají v ateliéru a pracují. Já to musím dělat úkradkem. Když vznikne časová mezera a já nemám jinou možnost. Kdybych měl pravidelný rytmus, myslím, že bych začal víc produkovat. V mém případě by to nebylo dobře," míní malíř.

Vladimír Kokolia: To nezbytné z Kokolii

Kurátor: Miroslav Ambroz
Fait Gallery, Brno, výstava potrvá do 12. ledna 2019.

Za příhodnou chvíli k tvorbě považuje situaci, kdy je unavený, prý se tím změní vidění. "Barvy malinko vyblednou, všechno se posune, pohled je přeoraný námahou. Snažím si v té únavě zachovat vztah k realitě. Když jsem vyčerpaný, jsem nejsilnější."

Vladimír Kokolia vydal také dvě knihy krátkých postřehů a úvah publikovaných na blogu či jako tweety. Jeho další zálibou je kompostování. O rozložitelnosti odpadů bude vyprávět také při své nejbližší komentované prohlídce v brněnské Fait Gallery příští čtvrtek 13. prosince odpoledne.

autor: Magdalena Čechlovská | 6. 12. 2018 12:18

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama