reklama
 
 

Co by Warhol řekl Švankmajerovi? Národní galerie otevřela výstavu Možnosti dialogu

4. 12. 2018 13:05
Pískovcové schodiště obtáčí čtyři a půl metru vysokou, zčásti organickou srostlici umělce Krištofa Kintery nazvanou Devil růstu, sestavenou z desítek plastových vánočních ozdob, koulí a míčů.

Na stěně v prvním patře visí barevné portréty Andyho Warhola. A na plátně běží animovaný film: muž a žena z hlíny během vášnivého vztahu splynou v celek, načež dojde k rozepři a milenci se zase rozpustí v rozbouřenou materii.

Dvanáctiminutový snímek Možnosti dialogu Jiřího Švankmajera z roku 1982 se stal mottem výstavy Salm Modern. Spolu s pražskou Národní galerií se na ní podílí také Státní umělecké sbírky Drážďany. Právě ty do Salmovského paláce, sídlícího na pražském Hradčanském náměstí, nyní zapůjčily díla Andyho Warhola, Jeana-Michela Basquiata, Nan Goldinové a dalších světových umělců 20. století.

Výrobce košil, sběratel umění

"Dialog považujeme za důležitý, zvlášť v době, kdy převládají monology," říká generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt. Prostřednictvím výtvarných děl různých generací autorů, národností i forem v Salmovském paláci vzniklo otevřené prostředí, které podporuje svobodné myšlení. "Dialogy na výstavě probíhají na nejrůznějších úrovních, mezi jednotlivými umělci, uvnitř uměleckého prostředí i mezi oběma kulturními institucemi a veřejností," zdůrazňuje Marion Ackermannová, generální ředitelka Státních uměleckých sbírek Drážďany.

Jádrem expozice je rozsáhlá sbírka Eriky Hoffmannové, kterou tato dáma od roku 1968 nashromáždila s dnes již nežijícím manželem Rolfem Hoffmannem, výrobcem exkluzivních košil značky Van Laack. V jedinečné kolekci mezinárodních tvůrců jsou zastoupeni Warhol, Basquiat, Nancy Goldinová, Nancy Speroová nebo Frank Stella.

Při výběru se Hoffmannovi neřídili líbivostí, ale tím, že díla bořila stávající pravidla a tabu. Díky partnerství Národní galerie a Státních uměleckých sbírek Drážďany, kterým Erika Hoffmannová velkoryse věnovala 1200 děl ze své sbírky, může teď část mezinárodně významné kolekce poznat v dialogu s českými umělci také zdejší publikum.

"Tento dialog mezi autory neprobíhá v každé místnosti, ale pouze tehdy, když se v českém prostředí našlo výrazné dílo, které zazní v rámci dialogu jako určitá výzva," objasňuje za česko-německý kurátorský tým Otto M. Urban z pražské Národní galerie. "Prostor Salmovského paláce není klasickou galerií, jsou tu oddělené místnosti. Tuto nevýhodu jsme proměnili na výhodu. Intenzivně jsme pracovali s průhledy, jejichž prostřednictvím spolu navazují komunikaci nejen prostorově blízká, ale také od sebe poměrně vzdálená díla", dodává Urban.

Holky v taxíku

Výstavu otevírá jedna z nejoblíbenějších autorek sběratelky Hoffmannové, slavná americká fotografka Nan Goldinová, která mapovala americkou subkulturu transvestitů a prostitutek. Její snímek Misty & Jimmy Paulette in the Taxi z roku 1991 se stal oficiálním vizuálem současné expozice.

Kolekci barevných fotografií Goldinové sekunduje dílo jedné z nejvýznamnějších japonských poválečných tvůrkyň, pionýrky feministického umění Yayoi Kusamaové. S tvorbou dnes devětaosmdesátileté tokijské umělkyně se zde divák seznámí prostřednictvím instalace Sex Obsession. Tyto rudé šaty s množstvím falů, které jsou pro její tvorbu charakteristické, vznikly v roce 1976.

Od berlínské umělkyně Isy Genzkenové tu je série skulptur, jejichž podstavec funguje jako podstatná část díla. Objektům Genzkenové často hrozí uměle navozená nestabilita, která má sugerovat neustálou proměnu. Její díla jsou prezentována v samostatném prostoru, stejně jako práce amerického minimalisty Franka Stelly nebo výtvarníka Františka Skály.

Pozoruhodnou instalaci Montesquieu stvořil slavný představitel kinetického umění, Švýcar Jean Tinguely zesnulý roku 1991. Pohyblivý mechanismus, složený ze secesního kování a zvířecí lebky, lze chápat jako parodii na konzum a pomíjivost. Hlava zvířete se šklebí do pestrobarevné tváře vlkodlaka od legendárního amerického kreslíře, autora ikonického "zářícího mimina" Keitha Haringa.

Zadek místo hlavy

Do surrealistického světa návštěvníky uvádí nejen figury Jana Švankmajera, ale také dílo nazvané La Demi Poupée. Jeho autorem je Francouz Hans Bellmer, jenž byl již ve 30. letech minulého století prominentním členem surrealistické skupiny v Paříži. "Loutky, smontované z jednotlivých částí, nevytvářel jako finální sochy, ale fotografoval je v interiérech nebo exteriérech, přičemž výsledným dílem byla právě fotografie. Podobných plastik, jako je La Demi Poupée, se dochovalo málo," podotýká kurátor Otto M. Urban.

Nadživotní surrealistická loutka, sedící v křesle, má jen jednu ruku, ňadro a nohu, která jí trčí z břicha. Nosí bílou ponožku a botu ve stylu zvaném Mary-Jane. Holá hlava se štěrbinou uprostřed připomíná hýždě. Ačkoliv loutce chybí nos, oči i uši, pozorně naslouchá barokní árii.

Inspirací měla být Bellmerovi precizní ženská figura, kterou si malíř Oskar Kokoschka nechal po rozchodu s Almou Mahlerovou zhotovit pro potěchu v životní velikosti podle podobizny své milé.

Mrtví v archivu

V archivu výtvarnice Kateřiny Šedé si návštěvník Salmovského paláce může z vertikálních zasklených šuplíků depozitáře postupně vytáhnout některou z jejích 140 prací. Zároveň se zde setká s francouzským koncepčním umělcem, sochařem a filmařem Christianem Boltanskim. Ten svému archivu vtiskl podobu kovových archivních či reliktních krabiček. Každá je opatřena fotografií muže nebo ženy, které autor nalezl v nekrolozích ve švýcarském tisku. Téma archivování, jež se v tvorbě čtyřiasedmdesátiletého Boltanského objevuje od 60. let minulého století, souvisí s osobním zájmem o vzpomínky, totožnost a pomíjivost.

O kus dál rozmlouvá Josef Bolf s Američany Tomem Wesselmannem a Jeanem-Michaelem Basquiatem, jehož tvorbu zde prezentuje neuměle působící kresba Levétation z roku 1987.

Nemalým překvapením pro návštěvníky se podle kurátora Otto M. Urbana může stát hyperrealistická socha skrčeného naháče Untitled (Shaved Head) od Rona Muecka.

V Anglii žijící sochař s německo-australskými kořeny ohromuje sochami, které jsou takřka nerozeznatelné od živých modelů, přičemž jim nechybí mateřská znaménka, vrásky ani přirozená barva pokožky. Mueck je vytváří ze sklolaminátu, silikonu a zvířecích chlupů v obřích i miniaturních velikostech. Zabývá se tématy narození, mládí, stáří a smrti. Jeho dosud největším dílem je gigantická, půltunová socha Boy: Dřepící chlapec, který se navzdory své kolosální postavě bojácně rozhlíží kolem.

V bezprostřední blízkosti jemných kreseb Adrieny Šimotové pak v Salmovském paláci visí monochromatické fotografie stoletých nahých Japonek od Manabu Yamanakaové. Spojnicí mezi oběma autorkami je určitá podobnost ve struktuře papíru a kůže žen.

Témata uprchlické krize a migrace odráží instalace s nomádskými vaky i spáč zachumlaný do spacího pytle od Krištofa Kintery nazvaný Nemůžu spát.

Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, Praha, expozice potrvá do 1. prosince 2019.

V závěru se výstava vrací k fotografce Nan Goldinové. Její videoinstalace se záznamem boxerského zápasu by podle kurátora Urbana měla před odchodem z expozice uštědřit návštěvníkovi pomyslnou "ránu".

K výstavě, která v Salmovském paláci potrvá rok a průběžně bude obměňována, vydala Národní galerie kromě výpravného katalogu také takzvaný ring-book. Autorem tohoto šanonu je Krištof Kintera. Návštěvníci si do něho během prohlídky mohou vkládat jednotlivé listy, čímž si vytvoří vlastní průřez výstavou.

autor: Lucie Pantazopoulou Drahoňovská | 4. 12. 2018 13:05

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama