reklama
 
 

Umělec Frešo na výstavě v DOX radí, kdy onanovat a kdy dávat spropitné

15. 9. 2018 17:12
Centrum současného umění DOX vystavuje díla slovenského konceptualisty Viktora Freša. Navzdory proklamacím o tom, jak si to vyřizuje s do sebe zahleděným konceptuálním uměním, jeho výstava žádná klišé neboří.

O slovenském umělci Viktoru Frešovi nelze říct nic urážlivého, co by sám o sobě už dávno neprohlásil. Například že je machistický, egocentrický, sexistický, extrovertní psychopat. Návštěvník jeho výstavy si nejspíš pomyslí, že je to vše pravda. Kupodivu to ale vůbec nebrání pocitu, že Frešovy práce působí sympaticky. Nejspíš za to může autorův sebeironický humor a upřímnost. Obojí je přítomné, jakkoliv trochu řídce, také na nynější přehlídce v pražském Centru současného umění DOX.

Výstavu nazvanou Tak tomu říkám koncept provází bezmála buřičský text o tom, jak si to slovenský umělec konečně vyřizuje s do sebe zahleděným, už dávno vyvanulým konceptuálním uměním. Od spoluautora skandální plastiky Entropa a studenta nejpunkovějšího českého malíře Vladimíra Skrepla by se drsné gesto dalo očekávat. Výstava je ale sbírkou starších prací, které jako by se míjely s časem a místem, kdy a kde mohly naplno vyznít.

"Jsem ¼ Maďar a jsem na to z ¾ hrdý," stojí na zdi rukou psaný nápis ve slovenštině. Je to povedený slogan, který ale v pražské galerii vyznívá přeneseně.

Bližší, předvolebně aktuální je nápis na igelitovém ubrusu s piktogramem ženského přirození, v němž Frešo stírá všechny politické kecaly, nebo oficiální portrét někdejšího prezidenta Václava Havla, jemuž přikreslil zlatou svatozář.

Nejsympatičtější jsou seznamy "Co mi pomohlo, když…", napsané na papírové plachty, jaké se používají při poradách v kancelářích. Takové sebezpytné zápisy ale manažeři v zasedačkách nikdy neuvidí. Pod nadpisem Když mám strach z finanční nejistoty je například bod "snažím se za všechny platit" nebo "snižuju náklady a vynechávám slasti", a také "dávám žebrákům a dávám spropitné".

V situaci, kdy si Frešo nevěří a pochybuje o svém umění, prý ignoruje "pochybnosti, že všecko už někdo udělal", snaží se "mít otevřené oči vůči jemným znamením", nebo raději výstavu ruší, pokud projektu nevěří.

Jiné "plachty" zaznamenávají osobní postupy, když má výtvarník depresi, dostane se do konfliktu nebo se snaží zbavit závislosti.

Na pražské výstavě je též několik instalací: červený koberec, který se zvedá z podlahy a vede vzhůru po zdi, nebo pětice omlácených výtahů vytržených z paneláků. V bílé galerijní místnosti působí jako UFO. Svítí a stojí na podvozcích s kolečky, takže jsou o pár čísel vyšší než kabinky, do nichž lze nastoupit. Do těchto se ale nedá ani nahlédnout prosklenými dvířky. Vzbuzují respekt jako hibernační komory, v jejichž útrobách lze očekávat něco ne tak docela živého.

Nová výstava! Někdy šokující a záměrně neomalené slovesné útoky na svět umění? I to je umělec Viktor Frešo a jeho nová výstava Tak tomu říkám koncept v DOXu. Naleznete ji v galerijním prostoru C. http://bit.ly/DOX_Freso

Zveřejnil(a) DOX dne NaN. undefined NaN

Monitor postavený v rohu galerie přehrává Frešova videa, často provokativní či bizarní autoportréty. Umělcova posedlost sebou samým je někdy úchylná, někdy se vtipně strefuje do společenských klišé. Jako když se vyfešákovaný v kravatě nechává fotit celebritami: od Lucie Bílé, Karla Gotta či Václava Havla.

Nečekaně jemně a duchovně vyznívá video, na němž je záznam z varhanního koncertu v chrámě nacpaném lidmi. Poblíž oltáře svítí růžový neonový nápis "Bůh je láska". Že nejde o součást kostelního inventáře, si divák uvědomí, když najde tentýž neon v Doxu.

Jako by ale šlo o úplně jinou instalaci. V galerii nápis získává nejednoznačnost. Nejde spíš o ironii? Frešo nemá problém vystavit nápis "Bůh je láska" a o kousek dál na zdi galerie psát vulgarity a vyznávat se, kdy mívá sex nebo onanuje. Oboje ale myslí stejně upřímně a vychází ze stejného zdroje: sám ze sebe.

Čtyřiačtyřicetiletý Viktor Frešo patří k tvůrcům, kteří vytvářejí obraz slovenského umění na mezinárodní úrovni. Je také nejznámějším slovenským autorem v Česku, což je dané tím, že studoval na pražské AVU a spolupracoval s Čechy - s Davidem Černým na Entropě nebo s Ondřejem Brodym.

Původně Frešo studoval v Bratislavě sochařství, v české metropoli pokračoval v malířském ateliéru, ale nejčastěji se věnuje konceptuálnímu umění - i když se letos v Praze představil výstavou v Nové galerii také jako autor expresivních abstraktních maleb. Vedle nich vystavil několik soch, variant proslulého Pičuse, postavičky, která se stala jeho nejznámějším a nejžádanějším dílem.

Viktor Frešo: Tak tomu říkám koncept

Centrum současného umění DOX, Praha, výstava potrvá do 12. listopadu.

Je to figurka malého chlapce s velkou hlavou a naštvaným obličejem. Prý se jedná o autorův autoportrét, i když obrácený: Frešo je naopak srdečný, dvoumetrový muž "s malou hlavou", jak říká. "Pičus málokoho rozzlobí, i když představuje negativní emoce. To byl můj záměr, o to se snažím celoživotně," prohlásil v rozhovoru ve své monografii slovenský autor, který ve svých konceptech místo do hloubky a složitě promyšlených souvislostí a odkazů nabízí trefnou jednoduchost na hranici povrchnosti.

Očekávaný ohromující efekt se na Frešově výstavě v Doxu nekoná, i tak ale může dojít k blízkému setkání. Stačí si poopravit úhel pohledu: Frešo není bořitel modly konceptu, je její následník. Snaží se ji zjednodušit, zašpinit vulgaritou ulice. Tím jí ale naopak prodlužuje život.

autor: Magdalena Čechlovská | 15. 9. 2018 17:12

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama