Rozhovor - Dnešní divadelní svět je tak trochu cestovatelský. Kočovní herci už sice v podstatě vymizeli, zato je plně zastoupili kočovní režiséři. Objíždějí nejrůznější scény, někde na okamžik zakotví, nazkouší inscenaci s tamním souborem a jdou zas o dům dál. Díla mnohých z nich jsou tak rozeseta po celé naší vlasti a nezřídka i za jejími hranicemi.
Další rozměr oblíbenému cestování ovšem dodala režisérská dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, kteří společně tvoří pod názvem SKUTR. Ti totiž nestřídají jen divadelní scény, ale také samotné druhy a žánry. Kromě klasických činoherních i alternativních projektů tak koncem loňské sezóny zrežírovali třeba operu Don Giovanni.
„Nové věci nás zkrátka fascinují", říká Kukučka. Snad právě proto letos do svého rejstříku přidávají další neprobádané území - v Národním divadle právě zkouší s choreografem Janem Kodetem balet Čarodějův učeň, který má zanedlouho premiéru.
Aktuálně.cz: Jak jste se dostali k režírování baletní inscenace?
LT: Byla to víceméně náhoda. Já se s Honzou Kodetem znám už dlouho a průběžně jsme nezávazně mluvili o tom, že bychom někdy v budoucnu spolu mohli něco vytvořit. Vedení baletu mu pak nabídlo, aby se skladatelem Zbyňkem Matějů udělal inscenaci, která by nahradila jeho dlouhodobě úspěšnou Zlatovlásku. A právě v té době jsme se potkali a povídali si mimo jiné i o těchto plánech. Když jsme se pak vracel domů, náhodou jsem si koupil knížku Čarodějův učeň.
A.cz: Takže inspirace přišla sama.
LT: Naprosto. Napadlo mě, že je to téma, které nabízí zajímavé možnosti zpracování, a navíc je nezbytné ho vykládat jako jakousi metaforu. Je to svět, který není ani trochu realistický, takže se pro tanec perfektně hodí. No a tak jsem to Honzovi řekl, načež proběhla vlna celým vedením baletu a všichni nadšeně souhlasili. Zkrátka to zarezonovalo, na což Honza reagoval tak, že mě rovnou poprosil, abych s ním napsal libreto.
MK: Mě pak přibrali, abych vytvořil jakýsi technický můstek. Lukáš k tomu totiž přistupoval z hlediska dramaturgie divadelních situací a Honza naopak čistě emočně, pohybově. Bylo tedy potřeba nějak oba přístupy scelit, aby na sebe nenarážely.
LT: A když už jsme na libretu takhle společně pracovali, dohodli jsme se, že to i zrežírujeme. Takže v tomhle případě téma kolem sebe sdružilo lidi, ne naopak, jak to obvykle bývá.
A.cz: Pohybových inscenací máte za sebou už hodně, do jaké míry je to tedy pro vás zcela nová zkušenost?
MK: To, co jsme do té doby dělali, bylo spíše fyzické divadlo. Vždy jsme měli jasně dané divadelní situace a tanec nám pouze pomáhal ony situace - a některé emoce - vyjádřit. V případě Čarodějova učně je to přesně naopak, tady hraje hlavní roli tanec, který jen podporujeme divadelními prostředky. Je to změna perspektivy, takže opravdu úplná novinka.
A.cz: Často se vám tedy stává, že jste někde úplnými nováčky?
LT: Často. A čím dál tím častěji při takových změnách také narážíme na to, že nás odborníci v daném oboru upozorňují, abychom si laskavě uvědomili, že to, co teď děláme, skutečně není činohra a podobně. V opeře jsme vždycky za činoherní režiséry, v činohře zas za ty alternativní. Myslím, že divadlo je ale především divadlo, a jestli se vyjadřuji pohybem, zpěvem nebo textem, to záleží čistě na tom, jakou situaci se snažím ukázat. Můžu nazkoušet předlouhý monolog zamilovaného člověka, ve výsledku však mnohdy jedno snadné gesto vystihne onu zamilovanost mnohem hlouběji.
MK: Na druhou stranu pak existuje i určitý typ diváků, pro které je snazší ponořit se do fantazie právě například skrze pohyb.
To možná souvisí i s faktem, že hodláte Čarodějova učně cílit na mladší a starší děti. Myslíte si, že děti tanec baví?
LT: Já mám například dvě malé neteře, tři a pět let, a jejich posledním hitem je film Pina o známé tanečnici Pině Bausch. Chtějí si ho pouštět pořád dokola.
MK: To má naprostou logiku, děti se od začátku učí číst z pohybů. Čtou si vždycky svoje příběhy. Těžko si myslet, že to budou stejné příběhy, které v tom vidí teenager nebo dospělý, ale přečtou je. Proto tu inscenaci nazýváme rodinným příběhem, ovšem s primárním zaměřením na dospívající děti.
A.cz: Takže je Čarodějův učeň otevřen vlastně všem?
MK: Určitě je to námět, který by mohl být zpracován i extrémně traumaticky pro malé děti. Úplně se tomu samozřejmě vyhnout nedá, protože má v sobě dost temnoty. Myslím, že děti si to budou užívat ve chvíli, kdy začnou poznávat tajemno, zapojí imaginaci a objeví světy za tím naším, v nichž nemusí být jen princové a princezny. Především je ale tahle inscenace opravdu pro starší děti, až teenagery, kteří v ní mohou objevit témata jim blízká. Nemluvě o tom, že právě oni mají horor rádi a často na něj chodí do kina. Ačkoli to ovšem nazýváme tanečním hororem, je to spíš jistá metafora, takže jsem přesvědčen, že si v tom úplně každý najde to své téma.
LT: Rozhodně to není čistě pohádka. Je to opravdová legenda a Lužičtí Srbové, od nichž pochází, jejímu hrdinovi Krabatovi dokonce postavili sochu, stal se tedy skutečným národním rekem. Pohádkové rysy se však objevují téměř v každé legendě, proto nám tyhle žánry často splývají. Každopádně v baletu a tanci vůbec, jsou ať už pohádkové příběhy či legendy vždycky převažující.
A.cz: Proč myslíte, že to tak je?
MK: To, co umí tanec - kromě emocí - dokonale vyjádřit, jsou vztahy. Ovšem nedokáže rozkreslovat jakékoli vztahy, vždycky jde především o ty archetypální. A ty se v legendách a pohádkách objevují vůbec nejčastěji. Proto je většina baletních titulů tohoto charakteru.
LT: Nutno ale poznamenat, že Čarodějův učeň rozhodně není klasický balet na špičkách. Je to skutečně moderní tanec. Kdo zná choreografickou práci Honzy Kodeta, jistě si to dovede představit, kdo ne, ať se přijde podívat.
A.cz: Můžete nalákat i na scénografické zpracování? Námět sám nabízí mnohé efekty.
LT: Na začátku jsme samozřejmě měli nejrůznější megalomanské plány, jaké všechny vizuální efekty zapojíme. Brzy jsme ale narazili na jisté finanční limity, což byl vlastně impuls začít o tom přemýšlet úplně jinak. A pak, tanec sám o sobě je tak vizuálně zajímavý, že by byla škoda rdousit ho něčím dalším. Nakonec tak jednoduchý způsob proměny člověka ve zvíře jen tím, že mu nasadíme masku, dokonale stačí. Není potřeba nějakých coperfieldovských kousků, ačkoli by jistě byly efektní. Určité triky, převážně s létajícími stroji, tam máme, ale jestli někdo na základě námětu čeká velké věci, bude možná zklamaný. Rozhodli jsme se zkrátka nejít cestou vnějškové efektnosti.
MK: Kouzelnické efekty tam sice nejsou, ale myslím, že se daří vytvářet jakousi magickou atmosféru prostoru, v němž se může stát cokoli, člověk může ve vteřině zemřít, proměnit se ve zvíře, létat... Všechno je možné.
Čarodějův učeň. Tančí: Viktor Konvalinka, Ondřej Vinklát, Alexander Katsapov, Petr Zuska, Zuzana Susová, Marek Svobodník, Adam Zvonař či Zuzana Šimáková. Národní divadlo (Národní 2, Praha 1), I. premiéra ve čtvrtek 28. 2. v 19.00, II. premiéra v pátek 1. 3. ve stejný čas.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kam do divadla?
