Recenze - O Larsi Keplerovi a jeho románu Hypnotizér se mluví jako o nástupci zesnulé švédské hvězdy Stiega Larssona. Debutant Kepler ovšem začínajícím autorem není: jde o pseudonym zavedených manželů Ahndorilových. Alexander C. Ahndoril stojí například za diskutovaným, i u nás vydaným románem Režisér o Ingmaru Bergmanovi. Společně se pár rozhodl zabrousit na pole švédské kriminálky.
Ta sice rozhodně nezačala s Larssonem a staví na mnoha desetiletích skandinávské detektivkářské tradice. Pár se nicméně právě k Larssonovi otevřeně hlásí v podobě křestního jména pseudonymu; Kepler má pak odkazovat ke slavnému astronomovi a naznačovat objevitelské snahy o nové náměty a postupy.
Navzdory velkému haló, které se kolem románu Hypnotizér vytvořilo, však jejich kniha zdaleka kvalit Milénia nedosahuje a objevitelského na ní není nic. Jinak řečeno: není mi jasné, proč přesně je poněkud přihlouplý thriller tak populární.
K čemu není důvod
Hlavními hrdiny jsou vyšetřovatel Joona Linna a svého času velmi vlivný hypnotizér Erik Maria Bark, který se ovšem před deseti lety veřejně zařekl, že se k této činnosti nikdy nevrátí. Na začátku románu pak stojí mimořádně brutální vražda stockholmské rodiny, již přežil pouze náctiletý chlapec Josef Ek. Leží v umělém spánku v nemocnici a pro Joonu, který má vždycky pravdu a intuice ho nikdy nezklamala, je jedinou stopou.
Vyšetřovatel se domnívá, že nešlo jen o místní vyřizování účtů (otec byl známý hochštapler). Dostane tip na Erika, kterému se zrovna rozpadá manželství a má čtrnáctiletého syna Benjamína. - mohl by totiž mohl Josefa zhypnotizovat a dostat z něj informace. Přes váhání to také lékař udělá, a spustí tak vlnu dalších událostí, mimo jiné únos vlastního syna.
Když Larsson užíval radikálních proměn perspektivy ve vyprávění, ozvláštňující byl způsob, jak jejich prostřednictvím postupně skládal a přepisoval charaktery i motivace postav. Když se dostávali hlavní hrdinové do centra mediálního zájmu, byly k tomu jasné důvody. I v Hypnotizérovi - coby „Larssonovu pokračovateli" - se hraje s perspektivami a mediální hysterií.
Nicméně perspektivy tu klasicky slouží k zmnožení informací o událostech a k mediální hysterii v popisovaných situacích není příliš důvod. Jako by Švédové neměli nic jiného na práci než čekat, až Erik zase někoho zhypnotizuje, aby jím mohli veřejně opovrhovat. Zvlášť když se v druhém případě (štvanice je pořádána dvakrát) pro švédskou společnost nic moc zásadního nestalo.
Spravedlnost osudu
I když přijmu, že jde o kriminálku a v jejím fikčním světě to takhle funguje, musím tvrdit, že ani tak neodvádí „Kepler" příliš dobrou práci. Jeho postavy jsou skoro jako v antickém dramatu zmítány osudem, který je chce trochu potrápit, ale vlastně má ty dobré rád a ty zlé (a ne ledajak zlé, ale moc a moc zlé) absurdním způsobem trestá. A když hodní nemůžou na něco přijít, hodí jim vějičku.
Čtěte také:
Larssonova partnerka chce dopsat poslední Milénium
Hypnotizér jde desítky let do minulosti, některé z klíčových postav se mnoho roků neviděly, jiné pocházejí z úplně jiného prostředí a do hlavního děje jen bokem zasahují; další se objeví způsobem „paní, nesu vám psaní," a pak zase mizí. Ale i tak do sebe VŠECHNO zaklapává, VŠECHNY detaily spolu nakonec souvisejí, postavy si dokonale vzpomínají na VŠECHNY marginálie z desetiletí starých hypnoterapeutických sezení - a spravedlnost osudu neopomíná napravovat ani staré křivdy.
Řeší se přitom několik věcí: vyvraždění rodiny Josefa Eka plus spousta ošklivostí s tím spojených, únos Erikova syna, Erikovo nefunkční manželství, deset let stará sezení , brutální dětský gang postavený na bázi hry na Pokémony. Nic z toho přitom neprobíhá jen tak, ale je to se vším všudy fatální!
Erikova manželka není jen zhrzená, ale i po desíti letech od nevěry absurdně hysterická a žárlivá, navíc s přemoudřelým otcem - a tak je zřejmě pro manžele Barkovy únos nemocného syna (když nedostane lék, zemře!) méně podstatný než vyhrocený vztah. Záporáci nejsou prostě zlí, nýbrž schizofrenní a incestní či jsou to náctiletí (případně ještě mladší) psychopati. A když někdo trpí, pak zásadně krvavě a bolestivě - případně tu někdo systematicky mučí malé děti.
Věci spolu přímo nesouvisející se navíc vždycky odehrávají ve stejné dny/minuty, aby se to dobře vyprávělo. Například zcela souběžně probíhá nečekaně destruktivní konec Erikovy zářivé lékařské kariéry i příběh Erikovy nešťastné nevěry; podobně se únos syna časově sejde s druhou vážnou manželskou krizí.
Deus ex machina
Ještě otravnější je moment, kdy se linie spojená s Josefem Ekem a linie Benjamínova únosu během několika vteřin zásadně protnou: Benjamín se pracně telefonicky spojí s případnými zachránci, ale dovolá se ZROVNA ve chvíli, kdy člověka zvedajícího telefon zkouší zamordovat vrah z druhé dějové linie.
Žánr kriminálky obvykle zakládá atraktivitu na tom, že postavy by na stopy měly přijít prostřednictvím vlastního pátrání a intelektuální aktivity. Jenže téměř vše v Hypnotizérovi je od určité chvíle stavěno na principu náhody, jakési řadě malých „deus ex machina" - náhodné telefonáty, náhodně se vyjevivší vzpomínky, náhodně nalezené materiály.
Postavy pomocí své inteligence na příliš věcí nepřijdou, a pokud jim nepomůže náhoda, přispěchá se svou troškou do mlýna geniální intuice (Joona), zázračný lék budící na pár sekund z kómatu (aby mohla postava, která je odsouzena na zbytek života k temnotě, pronést pár zásadních slov) nebo samozřejmě všemocná hypnóza (Erik).
Nejzoufalejší vypravěčský krok představuje stostránková odbočka do minulosti, aby mohli autoři sdělit fakta nutná k dovyprávění příběhu. A úplně náhodou se ukáže být po desíti letech důležité víceméně vše, na co si Erik v návalu geniálního prozření vzpomene, ačkoli předtím měl problém zařadit si do kontextu jediné jméno!
Nakonec i proklamované hypnotické sekvence jsou jen jednotvárným, otravným a pseudoodborně užvaněným způsobem, jak bez větší námahy sdělit informace, k nimž by v běžné kriminálce musely postavy „domyslet".
Opravdu mi uniká důvod, proč je Hypnotizér tak masově oblíbený: ačkoli je napsaný svižným stylem, dělá vlastně ze čtenáře idiota. Ona proklamovaná „filmovost" románu mi už vůbec připadá jako absurdní tvrzení: rychlé a úsečné popisy nemají s audiovizuálním stylem nic společného, jsou typicky literární a jen se tu vrací zastaralé argumenty zaznívající už v první třetině minulého století, kdy se jako o „filmovém spisovateli" psalo třeba o Dickensovi.
Dokonce i sexuální explicitnost, kterou se román snaží překvapovat, je založena v několika opakujících se obratech: v různých obměnách se tu popisuje, jak do ní pronikl/proniká/pronikne.
Vlastně jsem si nejednou vzpomněl na romány Dana Browna. Ty jsou nicméně ještě o pár tříd hloupější a nabubřelejší ve svém rozkopávání otevřených dveří, i pocit ztraceného času byl v případě Hypnotizéra mnohem méně palčivý a čas utíkal nesrovnatelně rychleji. Nerad bych zase román nějak démonizoval, jen se vymezuji vůči auře výjimečnosti, která se kolem něj vytvořila.
Pokud porušovat konvence, rád ocením kriminální thriller, ve kterém se zuřivě uvažující vyšetřovatelé nakonec mýlí, nebo chybí jasné vysvětlení. Ale proč tak vehementně oceňovat dílo, ve kterém se nemýlí vůbec nikdo, nemusí přitom namáhat mozkovnu, většinu věcí vyřeší náhoda a vysvětlí se úplně všechno. A navíc končí zrovna na Štědrý večer - jak to postavám tak pěkně vyšlo!
Lars Kepler: Hypnotizér. Překlad Azita Haidarová. 540 stran, doporučená cena 349 korun. Vydal Host, Brno 2010.
