reklama
 
 

Také jsme kdysi prchali. Mezinárodní výstavy o migraci v Doxu se účastní i Češi Šindelka a Sís

28. 3. 2018
Výtvarník Petr Sís a prozaik Marek Šindelka se zapojili do mezinárodní přehlídky o uprchlících v pražském Centru současného umění Dox. Šindelka napsal povídkový "otisk" hysterie českého internetu na vrcholu migrační krize.

Povídky se vydávají knižně, časopisecky, on-line a teď se také vystavují v galerii. V pražském Centru současného umění Dox dnes začíná přehlídka devíti textů a ilustrací, které se vztahují k nedávné uprchlické krizi.

Výjimečný je už nápad: kdy naposledy se v Česku literatura dostala do výstavních síní? Doxu se navíc podařilo nezahltit návštěvníky texty. Z devíti povídek - každé čítající několik normostran - na zdi vylepil vždy jen úryvek. Koho zaujme, usedne na židli omotanou červenou izolepou, nasadí sluchátka a ze zdejších iPadů si celou povídku poslechne v češtině nebo angličtině.

Projekt má mezinárodní parametry, zúčastnili se ho světoví autoři v čele s irskou držitelkou Man Bookerovy ceny Anne Enrightovou, a tak i texty skáčou z kontinentu na kontinent, ze současnosti do minulosti. "Jediné zadání znělo, aby autoři vytvořili něco na téma 'vítám uprchlíky' a dodrželi krátký rozměr," popisuje iniciátor výstavy, irský právník Bill Shipsey.

Populární nigerijská literátka Chimamanda Ngozi Adichieová napsala miniaturu z tamní občanské války, kterou koncem 60. let minulého století zažili její rodiče: do uprchlického tábora přijíždí irský kněz a potkává ovdovělou ženu. Znali se už před válkou, ze starého života jim ale zbyla jen někdejší důvěrná přezdívka.

Finská autorka Sofi Oksanenová svůj příběh zasadila do období komunismu. Matce uteče syn do Ameriky a teprve po patnácti letech se odvažuje poslat domů dopis. Teď ke každému listu přikládá šifonový šátek, symbol z dalekého svobodného světa.

A turecká spisovatelka Elif Šafaková vytvořila silný text o letovisku nedaleko Istanbulu, kde turisté z klidu pláží sledují v dálce se topícího migranta a "část z nich má tomu mrtvému za zlé, že měl tu drzost utopit se přímo v letovisku".

V polovině výstavy přichází pauza. Návštěvník se musí sebrat a podél droboučkých nápisů, jež se jako ukazatel vinou přes schodiště a podél zdí, vystoupat o dvě patra výš za druhou částí expozice. Aby si od písmen trochu provětral hlavu.

U všech úryvků jsou vyvěšeny ilustrace, které souvisejí jen volně, tematicky. Například australský výtvarník Shaun Tan namaloval výhružný, smutný výjev, v rozbouřených vodách se topící obří kočku, na jejíž hlavě hledá přístřeší holčička.

Italský architekt Matteo Pericoli na jednom obrázku spojil významné budovy či pamětihodnosti z metropolí New Yorku, Berlína či Říma s největší mešitou světa v marocké Casablance nebo skalním městem Petra v Jordánsku. "A najdete tam třeba obří sochy stojících buddhů, které roku 2001 zničil afghánský Tálibán, nebo pozůstatek antického chrámu v syrské Palmýře, jejž poškodil Islámský stát," vypočítává iniciátor výstavy Shipsey.

Podle něj má projekt přiznaně aktivistický rozměr. Shipsey chtěl povídky a ilustrace původně jen vydat v omezeném nákladu jako knihu, kterou Amnesty International vydraží na fundraiserovém večeru. Pak se ale připojil Dox, jenž projektu vymyslel výstavní podobu. A také s Českým rozhlasem 3 - Vltavou domluvil, že povídky načtou herci Tereza Hofová, David Prachař a další.

Amnesty International nakonec na dnešní vernisáži ještě představí aplikaci vyvracející mýty, jež o migraci šíří čeští politici. Výhledově mají následovat diskuse s odborníky. Výstavu zahajuje úvodní slovo pracující s údajem 22,5 milionu občanů, kteří přišli o domovy. A především ze samotných povídek prosvítá snaha vyvolat empatii s lidmi prchajícími před válkou či nesvobodou.

"Jako právník rozumím odborným argumentům zajišťujícím lidská práva a základní svobody každému člověku. Ale dnes není nejvhodnější doba, kdy byste lidi přesvědčili fakty. Proto má smysl apelovat na jejich srdce prostřednictvím umění, které se člověku dostane pod kůži a zvlášť v takzvaných postfaktických časech může být účinnější," vysvětluje Shipsey, jenž tímto způsobem pracuje dlouhodobě.

Před šestnácti lety pod křídly Amnesty International založil pobočku Art for Amnesty, která do lidskoprávních kauz angažuje hudebníky či umělce. Byl mezi nimi také v USA žijící český výtvarník a ilustrátor Petr Sís, podle jehož děl nechala Art for Amnesty vyrobit tapiserie na letištích v Praze, Dublinu nebo Kapském Městě.

Sís se účastní i nynější výstavy v Doxu, pro niž poskytl ilustraci ze své knihy Zeď. Na obrázku se chlapec na kole s krásnými barevnými křídly vznáší nad oplocenou zeď. Nechává za sebou pustinu někdejšího šedého světa za železnou oponou a míří k barevným, svobodným zítřkům, symbolizovaným sochou Svobody - připomínka, že za časů komunismu byli také Češi uprchlíky, které se jiné země rozhodly přijmout.

Pozoruhodný text pak přímo pro Dox napsal druhý český účastník Marek Šindelka. Letos čtyřiatřicetiletý prozaik, již přeložený do mnoha jazyků, se na výstavě ocitá v mezinárodním kontextu, pracuje však hlavně s tím českým.

Šindelkova povídka nazvaná Pure Data má v podtitulu pojem "Google search" a sestává z nalezených výkřiků v bulváru, článků na dezinformačních serverech či třeba rozhovoru s někdejším ministrem vnitra Milanem Chovancem za ČSSD, odmítajícím uprchlíky. Šindelka jde až pod povrch, opisuje i internetová "meta data", například štítky přiřazené jakousi redakcí k fotografii: "Tagy. Uprchlíci přivítání válka imperialismus mír kapitalismus katastrofa…"

I Welcome

Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 18. června.

◼ Spisovatelé: Chimamanda Ngozi Adichieová (Nigérie), Colum McCann (Irsko), Sofi Oksanenová (Finsko), Elif Šafaková (Turecko), Richard Ford (USA), Erri De Luca (Itálie), Anne Enrightová (Irsko), Dave Eggers (USA), Marek Šindelka (Česká republika).

◼ Ilustrátoři: Ana Juanová (Španělsko), Shaun Tan (Austrálie), Gennadij Spirin (Rusko), Marwa Al-Sabouniová (Sýrie), Tomi Ungerer (Francie), Rikki Ducornetová (USA), Matteo Pericoli (Itálie), Oliver Jeffers (Velká Británie), Petr Sís (Česká Republika).

Experimentální text končí konstatováním agentury, jež po vyhodnocení dat v říjnu 2016 usoudila, že diskuse o migraci na českém internetu začínají polevovat.

Šindelka tedy vytvořil "otisk", mozaiku zachycující hysterii, již uprchlická vlna vyvolala na českých sítích. Pro spisovatele měla i osobní rozměr. Před rokem a půl Šindelka vydal román o uprchlické krizi nazvaný Únava materiálu a kvůli němu byl do debaty o migraci vtažen s celou rodinou.

Server Parlamentní listy tehdy přepsal část textu o Šindelkově knize z Hospodářských novin, informace vytrhal z kontextu, přeskupil s důrazem na ty "peprné" a vše opatřil křiklavým titulkem. V diskusi pod článkem se následně nahromadily vyhrocené reakce čtenářů včetně otřesných výhrůžek Šindelkově roční dceři.

Nad výstavou v Doxu návštěvníka samozřejmě napadne: Není to ten typ projektu, který "přesvědčuje už přesvědčené"? Nepřijdou zrovna do Doxu, tedy galerie ctící lidská práva a liberální hodnoty, převážně ti, kteří s uprchlíky sympatizují od začátku krize?

Bill Shipsey si je rizika vědom, ale krčí rameny, že výstavu iniciovat musel, protože "to prostě bylo správné".

Beseda ve vzducholodi

Beseda ve vzducholodi

◼ Výstava nazvaná I Welcome ztělesňuje způsob, jímž chce pražské Centrum současného umění Dox kombinovat výtvarné umění s literaturou. Přehlídka začne tuto středu večer, již ve čtvrtek 29. března ji doplní diskuse. Uskuteční se ve vzducholodi Gulliver přistavěné na střeše galerie.

◼ Besedy se od 19 hodin zúčastní český prozaik Marek Šindelka, laureátka literární Man Bookerovy ceny Anne Enrightová a italský architekt i ilustrátor Matteo Pericoli. Ten má k Česku vztah, kdysi studoval u britského architekta Johna Eislera, tedy manžela české designérky Evy Eisler.

V dobách, kdy český komunistický režim věznil disidenta Václava Havla, Shipsey coby mladý idealista z Amnesty International posílal zdejšímu režimu dopisy žádající Havlovo propuštění.

"Tehdy člověk také věděl, že takřka nemá šanci něco změnit nebo někoho přesvědčit, a přece to dělal, protože to bylo správné. To, že dnes podle průzkumů většina evropských zemí odmítá uprchlíky, ještě neznamená, že jejich utrpení musím přehlížet také já. Nechci, aby mě svět změnil," vysvětluje Shipsey.

Sám říká, že čím je starší, tím je idealističtější. Shipseymu bude letos šedesát let, a tak se rozhodl částečně přestěhovat do Paříže a po pětatřiceti letech ukončit právnickou praxi, aby se mohl naplno věnovat lidskoprávnímu aktivismu.

"Racionální by bylo držet se povolání, z něhož je člověk živ, a aktivismus provozovat ve volném čase. Ale já to vidím opačně. Chci čas, který mi na světě zbývá, věnovat smysluplnému úsilí. Nepotřebuji zemřít bohatý. Důležitější je dělat to, čemu člověk věří," dodává.

autor: Daniel Konrád | 28. 3. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama