Hra německého dramatika a filmového režiséra ze 70. let dvacátého století pojednávající o lesbické lásce byla ve své době výrazně diskutovaná. Dnes, kdy si zdejší divadlo už prošlo etapou coolness dramatiky, vnímáme ji především jako podobenství vztahů řízených touhou po moci. Téma nikterak nové, lásku jako ovládání druhého dobře znalo už divadlo Moliérovo, ale v dnešní době stále palčivější.
Příběh deziluze a opětovného nalezení sama sebe, kdy se úspěšná módní návrhářka Petra von Kantová (Dana Pešková) nešťastně zamiluje do prostořeké modelky Karin v podání Antonie Talackové, se rozvíjí na jednoduché scéně Toma Cillera sestávající jen ze čtyř stejných sedaček v barvě pomeranče.
Postavy se na nich jen málokdy "sesednou" - během dialogů i společného života pobývá každá v osamění své oranžové klece. Na jevišti se stavějí do sošných modelkovských póz s umělými úsměvy, stejně umělými jako doba, ve které žijí, a jako jejich city. Úsměvy jim pak mrznou na rtech, když ve svých povrchních řečech překročí navyklý společenský stereotyp.
Tak se Petřino přátelství se Sidonií von Grasenabb (Tereza Grygarová) odehrává na půdorysu neustálého jemného urážení a obě vědí, že v jejich případě se o žádné přátelství nejedná; spíš o hyenismus, kdy se potkávají jen proto, aby si nechaly povyprávět o životních prohrách té druhé. Když se přesto Petra o přítelčině charakteru vyjádří bez okolků, je Sidonie opravdu zasažena.
Bohužel toto "zživotnění" probíhá jen u vedlejších postav. Dana Pešková v hlavní roli si pořád zachovává bezmyšlenkovité, povrchní intonace, pohrává si se zvukovou stavbou slova na úkor jeho významové složky. Celý výkon tak působí chladně a chladným pak zanechávají diváka i všechny Petřiny exaltované citové výlevy poté, co ji Karin opustí.
K tomu je Karin už od začátku nastíněná jako naivní husička s dosti vulgárním chováním, a tak je téměř k neuvěření, že by se do ní vzdělaná a kultivovaná Petra mohla zamilovat. Stylizací do umělosti časopisových fotek bez odkrytí jiných stránek osobnosti působí pak dění na scéně jen jako hraní si na city.
Tím, že se postavy minimálně vyvíjejí a nenesou v sobě žádné tajemství, které by se postupně odkrývalo, se navíc inscenace nedokázala vyvarovat prvoplánové sentimentalitě a melodramatičnosti, s níž sice počítá už text, ale se kterou je o to víc nutné pracovat. Inscenace tak místy sklouzne až k bulvárnímu divadlu.
Za ocenění ovšem stojí všechny výkony ve vedlejších rolích: jak uměřený, soustředěný projev Zuzany Ščerbové, přirozenost Sáry Milfajtové, přesná stylizace Ivany Valešové, tak sebeironie Terezy Grygarové.
A v neposlední řadě je nutné vyzdvihnout snahu dramaturgie Mahenovy činohry sahat po neotřelých, i když už ověřených textech.
Národní divadlo Brno - Rainer Werner Fassbinder: Hořké slzy Petry von Kantové. Režie Rastislav Ballek j.h., překlad a dramaturgie Petr Štědroň, scéna Tom Ciller j.h., kostýmy Kamila Polívková j.h., hudební spolupráce Peter Groll j.h.
