Topol napsal místo beletrie angažované zpravodajství

Lukáš Novosad
28. 4. 2009 14:20
Novela Chladnou zemí si přitom z faktů moc nedělá
Foto: Ludvík Hradilek

Recenze - Po obsáhlém románu román Kloktat dehet z roku 2005, v němž se autor vypořádal s rokem 1968 jako s událostí, za niž netřeba se Čechům stydět, představuje Jáchym Topol novinku: novelu Chladnou zemí.

Ze dvou dějových bloků absolvujeme nejprve český. Odehrává se v Terezíně, kde se několik obyvatel snaží o záchranu tamních vojenských pevností, resp. lágru, jimž hrozí likvidace. S přibývajícími úspěchy a rostoucí pomocí od „přespolních" přeroste občanská aktivita nejprve v de facto zábavní park (s  lákadly jako „ghetto pizza") a nakonec v jakýsi mejdan hippie.

Co bude, až vymřou pamětníci holocaustu

Přes celosvětovou snahu jsou nakonec z rozhodnutí úředního šimlu části Terezína stejně srovnány se zemí. Vypravěč příběhu - v konvenci pohádek o hloupém Honzovi bezejmenný a prostý pasák koz - proto využije nabídky trochu tajemného Alexe pokračovat v započaté práci „tam u nich". A vyráží jako expert na pohřebiště pomoct s budováním památníku obětem světového běsnění do Běloruska.

Foto: Aktuálně.cz

K němu se vztahuje druhá půlka knížky, kde vrcholí Topolova starost o poutníky duše, vesměs mladé lidi, již se ptají, jak mohlo dojít k takovému vyvražďování jako v poslední světové válce a zda je možné tuto špínu zopakovat (kupodivu si žádný nevzpomene na největší hřích naší doby: Rwandu).

Topola zajímá, co se stane, až vymřou poslední pamětníci holocaustu. Zda nás jejich odkaz bude zajímat doopravdy, nebo bude předmětem kšeftů a v místech koncentráků vzniknou bizarní kabarety kuriozit. Takže budeme-li polopatičtí, je Chladnou zemí kniha o kolektivní paměti, svědomí, ostudě, odpovědnosti - což jsou Topolova obvyklá témata.

Zpočátku je to text velice pokorný, ležící hluboko v tradici české prózy 19. století. Nikoli způsobem, jakým je psán, nýbrž prvky, jimž je věnována pozornost: oslavuje českou obec.

Foto: Ludvík Hradilek

Autor sice vytváří dojem, že jeho Terezínští jsou zábavné, trochu pomatené figurky, jenže ve skutečnosti jde o vážné osudy smutných outsiderů. Právě to značí veskrze tradiční českou prózu, jejíž slávu před několika lety vzkřísila Květa Legátová svými Želary.

Omluvenka za fikční realitu?

Topolovou novinkou je, že s místem zájmu není bytostněji spjat. Nebydlel v něm ani nevyučoval, ale - lze-li důvěřovat poděkování v knize - seznámil se s ním jako novinář, když o Terezíně psal reportáže pro týdeník Respekt.

V této souvislosti ovšem upoutá, že se Topol projevuje jako spisovatel bez úcty k faktům. Jeho lajdáctví je s podivem už proto, že nepatří mezi autory „chrliče" - nové prózy vydává s několikaletými odstupy. Především však tuto novelu buduje přísně historicky: Topolovi jde právě o účinek reálií. O nějaké omluvence za fikční realitu a tradiční fabulační nenasytnost tak nemůže být řeč.

Foto: Ludvík Hradilek
Čtěte také:
Jáchym Topol: Teď mám období střelnýho prachu
Zábradlí nabídne zmrzlé mrtvoly a špinavé Slovany

Kniha se odehrává v čase něco málo přes pět měsíců. Ačkoli Topol nikde neuvádí, kdy se příběh děje, trousí textem indicie, podle nichž si má čtenář datum snadno domyslet: zrušený trest smrti, Čechy spojené s Evropou (bez ironie důmyslná šifra, jelikož není jasno, který státní útvar autor myslí), silné občanské nepokoje v Bělorusku, diskety nahrazované CD-romy. Čili postupné proplouvání 90. lety až do roku 1998; plus mínus rok.

Blahosklonně autor přehlíží, že ve stejné době, kdy přenos dat mezi počítači plně ovládla CD, ještě nebylo samozřejmostí mít v běžné výbavě kanceláře na malém městě internetovou přípojku. Zrovna tak v tuto dobu ještě nikdo neznal USB flashku.

Publicistické sklony textu

Šlo by pokračovat, jenže proč, když se spisovatel z povinnosti dbát na historii, již si sám stanovil, zřekl scénou boření částí Terezína a v nedávném rozhovoru i tvrzením, že se jeho příběh „odehrává v blízké budoucnosti". Že je to naprosto v rozporu s děním v knize, mu zjevně nevadí.

Aby nedošlo mýlce: Topol nenapsal historický esej, naopak nám co chvíli připomíná, že přece jen čteme beletrii. Realita vyprávění je proto narušována hrdinovými sny, vzpomínkami, představami. Bez výjimky ovšem zbytečnými, jen zakrývajícími publicistické sklony textu. Škoda, troufám si tvrdit, že ve vybroušené reportáži by Topolem nastolované problémy působily emotivněji i naléhavěji.

Terezín
Terezín | Foto: Czechtourism

Takhle jde jen o doslovné atrakce: Topol nahodí nijak komplikovanou scénu (neonáckové honí po Praze partu cikánů) a potom ji pro histotu vysvětlí (postava užasle vydechne, byla jsem svědkem pogromu).

A tak stále dokola, přičemž jazykem, syntaxí výpovědi, se novela neliší od zmíněného interview: sekané věty často ukončované trojtečkou, v popisech rytmizované kupení vypočítávaných předmětů, paradoxy detailů.

Topol tedy zjevně ani nerozlišuje žánry, jen bez ladu a skladu produkuje text; ve svém projevu je důsledně typický, ale namísto slušné beletrie nabízí ve výsledku angažované zpravodajství.

Myslím, že má smysl tuto knihu číst kvůli potěše z povedených jednotlivostí, které bytostnému lyrikovi Topolovi upřít nelze; kupříkladu hned na první straně textu lze mezi dalšími číst větu „Takhle pomalinku jdu do Prahy na letiště." - tedy ucelenou báseň.

Chce-li však člověk utržit pořádnou uměleckou i morální facku z naší nedávné běloruské historie, nechť raději zhlédne film Elema Klimova Jdi a dívej se.

Jáchym Topol: Chladnou zemí. 140 stran. Odpovědná redaktorka Eva Lorencová. Vydal Torst, Praha 2009.

 

Právě se děje

Další zprávy