Nadsázka ale končí komiksovým stylem textů. Příběh "super kapely", jak zní podtitul výstavy, je vylíčen s vtipem a sebeironií, drsnou realitu života s postižením ale nezastírá.
"Ty cesty z koncertů po D1 jsou fakt děsnej vopruz. Člověk je tam vzadu v autě úplně umlácenej, ještě k tomu to hrozný vedro," popisuje odvrácenou stránku slávy zpěvačka Jana Augustinová. Mohlo by jít o povzdech "obyčejné" hudebnice, kdyby nepřihodila ještě poznámku o tom, že provozovatelé hospod často nemají "ani šajna" o tom, co znamená bezbariérový podnik. Že nestačí, aby se dovnitř dalo zajet "na električáku", ale že je nutný i bezbariérový záchod.
Také další členové sestavy mají na zdech galerie své citáty, případně namluvili "hlášky" pro audioprůvodce, kterého si návštěvník výstavy pouští do sluchátek. Odkrývá se tak zákulisní tvář kapely. Upřímnost a nadšení střídají cynické poznámky a škodolibost. V daném kontextu jde ale spíš o černý humor, například když jeden z hudebníků za své největší potěšení prohlašuje "vyhazování zdravých lidí od výtahu v metru", nebo když další tvrdí, že "dobrou náladou se problém sice nevyřeší, ale nase*ete tolik lidí, že stojí za to si ji udržet".
Půjde to hůř a hůř
Ulevující moc cynických vtípků si návštěvník uvědomí, když se začte do dalších výpovědí. Například do zdravotní prognózy jednoho ze členů The Tap Tap, nebo do vzkazu od zpěváka Jirky Holzmanna: "Za ty roky jsem si našel techniku založenou na kompromisech a zpívat je pro mě radost. Ovšem je mi jasný, že to půjde hůř a hůř."
Překvapivě tvrdý ve svém nástěnném citátu je také zakladatel kapely, někdejší vychovatel z Jedličkova ústavu Šimon Ornest: "Postižení mají tendenci sami sebe podceňovat, a pokud jsou k tomu ještě předmětem přehnané péče, zvyknou si velmi rychle na téměř nulovou míru odpovědnosti."
Protože měl zkušenosti z účinkování v několika kapelách, Ornest před dvaceti lety v ústavu zkusil založit hudební kroužek. "Byl dost bystrý na to, aby záhy po svém příchodu do Jedličkárny pochopil, že když s námi něco neudělá, budeme tady dál zevlovat, dokud neshnijeme úplně," vzpomíná další člen The Tap Tap Ladislav Nagy, který má na výstavě roli kronikáře.
První zkouška v roce 1998 podle něj byla hrozná. "Dodržování rytmu bylo nad schopnosti většiny z nás, o zpěvu ani nemluvě. Šimona to ale neodradilo. Mikrofon skončil v rukou jiného vychovatele a naše ťukání a klepání prostě vyplnil připravenými hudebními podklady. Byl to cirkus, ale to, že po pár měsících drilu se dokázali zapojit i ti z nás, kteří byli jinak dost nesamostatní i v běžných denních činnostech, bylo pro Šimona hnacím motorem," píše Nagy.
Ťukat, klepat, podupávat si
Nový soubor nejprve vystupoval na besídkách Jedličkova ústavu. Po jednom nečekaně úspěšném veřejném vystoupení prý hudebníci - převážně perkusisté - zatoužili těleso pojmenovat. "Tap se nám zdálo perfektní. Nejenže se tak jmenuje budova, kde kapela dodnes zkouší, ale mnohovýznamové anglické ‚tap‘ nás dokonale vystihovalo. Ťukat, klepat, podupávat si," líčí Nagy.
První velký koncert v roce 2000 na pražském festivalu Mezi ploty ale nedopadl nejlépe. "Přidělili nám poslední scénu a neschopného zvukaře," uvádí kronikář, podle něhož to kapelníka naštvalo, stejně jako řeči, že na koncert The Tap Tap přijdou lidé jen ze soucitu. Tehdy začal Šimon Ornest pracovat na přerodu v profesionální kapelu. "Pomalu jsme tomu začínali věřit i my," komentuje začátky člen sestavy, které postupně začali vypomáhat profesionální hudebníci, zejména hráči na dechové nástroje.
Připojili se i ti slavní - pro The Tap Tap složili skladby například Xindl X či Michal Nejtek, vystoupil s nimi Dan Bárta, David Koller, Kamil Střihavka nebo Vojtěch Dyk. Mnozí další jim své skladby "půjčili".
S vlastním a převzatým repertoárem přišel úspěch, kapela hrála na festivalech, na malých akcích, v opeře, začala pořádat zájezdy do zahraničí. Vystupovali v Moskvě, Madridu, Bruselu, Jeruzelémě či Londýně. Za jeden rok 36 koncertů a 4628 najetých kilometrů. Za celou existenci kapely je to už 111 tisíc najetých kilometrů a 526 vystoupení. Bezbariérových.
Svět začal kvaltovat
Výstavě věnované nynějšímu dvacátému výročí The Tap Tap dominují obří sochy, které zhotovila firma na filmové dekorace nazvaná Sochařská pohotovost. To hlavní je ale ve slovech. Těch vytištěných na zdi, nebo šeptaných do sluchátek.
The Tap Tap v muzeu: Příběh super kapely
(Pořádá Muzeum hlavního města Prahy)
Dům U Zlatého prstenu, Praha, výstava potrvá do 23. března 2019.
Sympaticky působí především velká otevřenost. Nikdo se nesnaží tvrdit, že by za vznikem kapely stála láska k hudbě. O to větší je nadšení a ohromení z úspěchu, z toho, že zpočátku terapeutická náplň začala bavit i diváky.
"Svět kolem nás začal pěkně kvaltovat a my s ním. Jsme z toho pěkně utahaní, to teda jo, ale baví nás to a dává to smysl. Konečně se něco děje a hybnou silou toho děje jsme my," uzavírá svou kroniku Ladislav Nagy.
