Tak pravil fotograf hvězd a začal se snažit o umění

Filip Láb
13. 12. 2011 8:00
David LaChapelle má v Rudolfinum retrospektivu. Bohužel
Foto: David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Recenze - Praha si může připsat další zářez na cestě k evropské kulturní metropoli. V prestižní galerii Rudolfinum se právě koná velká retrospektivní výstava hvězdy světové komerční fotografie Davida LaChapella. Tolik dobré zprávy na úvod. Není totiž nejmenšího sporu, že LaChapelle v Praze je velkou událostí a že je naprosto báječné, že máme možnost si jeho tvorbu prohlédnout.

Po potopě: Katedrála, 2007, C-print
Po potopě: Katedrála, 2007, C-print | Foto: David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

David LaChapelle je žijící superstar komerční fotografie, profesní zenit si prožil v poslední dekádě minulého století. Jeho tvorba se vyznačuje velmi výrazným a rozpoznatelným autorským rukopisem. Hodně syté barvy, výrazná perspektiva, silně inscenované, produkčně náročné scenérie, nahota, oslava kýče, celebrity - a další a další celebrity. Pokud znáte jednu LaChapellovu typickou fotografii, nejspíš poznáte i další.

Rukopis a autorský pohled

LaChapelle znamenal pro komerční fotografii 90. let to, co například Annie Leibowitz pro léta osmdesátá; ostatně dalo by se najít i pár dalších rysů, které jejich tvorbu spojují. LaChapelle je v devadesátých letech celkem radikální, přesto se jeho tvorba objevovala na stránkách a obálkách časopisu Rolling Stone, Vogue, Flaunt, Interview, The Face, i-D a mnoha dalších.

Dům na konci světa, 2005, C-print
Dům na konci světa, 2005, C-print | Foto: David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Oživil standardní časopiseckou produkci a jeho práce z vrcholu kariéry beze sporu patří mezi to nejlepší, s čím se čtenáři mohli na stránkách oblíbených magazínů setkat; tímto dílem se také LaChapelle nesmazatelně zapsal do dějin moderní komerční fotografie.

Jeho práce vnesly do sféry reklam a časopisů na první pohled rozpoznatelný rukopis a autorský pohled, což se v této oblasti stává relativně zřídka. Tato skutečnost je také jedním z klíčů k jeho úspěchu, velmi záhy se stalo ve světě showbyznysu žádoucím mít portrét od LaChapella.

Současná výstava v Rudolfinu je - stejně jako úvod tohoto textu - superlativní v každém směru. Nejlepší výstavní sál široko daleko, perfektní zvětšeniny obřích rozměrů, krásná výpravná publikace, renomovaný kurátor, rozsáhlé public relations, vystavené dílo autora nesporných kvalit. Na první pohled expozice rafinovaným způsobem uvádí LaChapellovo komerční dílo do kontextu jeho raných uměleckých pokusů; stejně tak, jako klade důraz na jeho současné práce, též aspirující na statut významných uměleckých děl.

Můžeme zde spatřit soubory z osmdesátých let, komorní zvětšeniny se spirituálním nádechem, komerční práce známé z časopisů, nalezené fotografie doplněné drobnými postprodukčními intervencemi i fotografie z let posledních, jež se opět ucházejí o pozornost světa výtvarného umění. Snaha o začlenění LaChapella do světa umění je patrná zejména v perfektně vybavené knižní publikaci vydané k výstavě. Problémem je, že přese všechno tento kalkul v reálu prostě nevychází.

Chceš, co nemáš

Nikdy jsem úplně nerozuměl věcem, které se vydávají za něco jiného, než skutečně jsou. Proč někdo stojí o tašku s nahlouplým monogramem LV z holešovické tržnice, plastový párek vegeťák, silikonová ňadra, koženou bundu z koženky či esúvéčko tvářící se jako terénní vůz. Nešvarem současné společnosti a principem konzumu je, že bez ohledu na to, co máte, chcete vždy to, co zrovna nemáte. Výstava v Rudolfinu je z tohoto pohledu zřejmě jen další ilustrací stavu snešního světa.

Uma Thurman: Teď přece nemůžeš odejít, 1997, C-print
Uma Thurman: Teď přece nemůžeš odejít, 1997, C-print | Foto: David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

David LaChapelle dosáhl ve svém oboru komerčního fotografa naprostého vrcholu. Vytvořil si svůj styl, dosáhl světového věhlasu, má nesporný úspěch. Přesto, nebo možná právě proto, mu tato dosažená meta přestala stačit. Když dosáhl maxima v pomíjivém světě komerce, začal se rozhlížet po potenciálním nesmrtelném úspěchu ve světě výtvarného umění. Těžko říct, co je za touto strategií, nicméně nejde o postup neobvyklý - např. již zmiňovaná Leibowitz v podobném stádiu své kariéry začala fotografovat dokumentárním stylem konflikt v bývalé Jugoslávii.

Je to snaha posunout se někam dál, vykoupit se z komerčního úspěchu, snaha očistit se od nánosu konzumní povrchnosti? Zřejmě to bude kombinace obojího; ostatně sám LaChapelle na tiskové konferenci vyprávěl o své chatrči v deštném pralese a o tom, jak tam za své těžké peníze vybudoval oázu trvale udržitelného rozvoje. Stejně tak padlo pár hanlivých slov o špinavém světě komerce.

Čtěte také:
Fotograf LaChapelle přivezl celebrity a světový mír
Dekadence dnes. Aneb Zed tentokrát na večírek nedorazil

LaChapelle před pár lety opustil svět zakázkové fotografie a navrátil se zpět ke svým kořenům, k umění. Ostatně do světa komerčního lesku se dostal skrze komunitu sdružující se okolo Andy Warhola. Takže se ve fotografiích z poslední doby vrací ke klasickým tématům a motivům z dějin umění (Potopa, Prám, Adam a Eva.). Odkazuje, vypůjčuje si témata, cituje, interpretuje, vše přitom vyjadřuje svým stylem osvědčeným z komerčních zakázek.

Po potopě: Muzeum, 2007, C-print
Po potopě: Muzeum, 2007, C-print | Foto: David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

A formálně tyto postupy splňují vše, co se na moderního umělce sluší a patří. Vždyť v podobném duchu pracuje mnoho fotografů z oblasti výtvarného umění, ať jde o Jeffa Walla, Joela Petera Witkina nebo třeba Gregoryho Crewdsona (i ten měl výstavu v Rudolfinu). Na vrtkavém pomezí světa komerce a umění se pak pohybuje třeba autorská foto-malířská dvojice Pierre a Gilles, kteří podobně jako LaChapelle výrazně pracují s estetikou kýče.

Naivita bez kalkulu

LaChapellovým problémem je, že na rozdíl od výše uvedených prostě není skutečným umělcem podávajícím upřímnou a silnou výpověď. Je postmoderním sběračem; šikovně vybírá vše, co se hodí, skládá dohromady, sampluje. Vážnost svým uměleckým pokusům dodává odkazy k tradici, ať už se jedná o klasické umění či klasické texty, viz název výstavy. Ve výsledku je však stále nejvíc cítit silnou snahu „dělat umění" - rozhodně víc než nutkavou vnitřní potřebu oné výpovědi, která bude uměním sama o sobě.

Na LaChapellovu obranu nutno zmínit, že jeho snahy působí přes všechnu neobratnost upřímně, až dětsky naivně - podobně jako sám jejich autor. Chybí zde onen primární kalkul, který bychom zřetelně nalezli např. u výstavy INRI od fotografky Bettiny Rheims a spisovatele Serge Bramlyho, kterou Rudolfinum uvedlo zhruba před deseti lety. (Mechanismus byl podobný; zdaleka ne tak jako LaChapelle úspěšná komerční fotografka připravila výstavu příběhu Ježíše Krista v podobě módního editorialu, kdy plochost a prázdnotu celého projektu zakrývalo pouze masivní PR a měšťácky akceptovatelná míra provokativnosti.)

Gaia, 2011, C-print
Gaia, 2011, C-print | Foto: David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

LaChapelle skandální či kontroverzní projekt cíleně vytvářet nemusí, na tom bylo postaveno celé jeho komerční dílo. Naopak, rád by nám sdělil svou současnou vizi světa, ale ve výtvarné fotografii mu to evidentně nejde zrovna snadno. To platí zejména pro (doslova) největší exponáty výstavy, jako je třeba maxifotografie Potopa. Naopak komornější a civilnější série Probuzení funguje výrazně lépe.

O co víc je srozumitelný a pochopitelný postoj fotografa, který se prostě v určité životní fázi snaží hledat směr dalšího ubírání, o to méně pochopitelný je v případě koncepce výstavy přístup kurátora. Právě kurátor (Otto M. Urban už autora zařadil do výstavy Decadence Now!) by měl být tím, kdo má od vystavovaného díla dostatečný odstup. Retrospektivní výstava by měla být prostorem, ve kterém je možné prezentovat umělcovo životní dílo v jeho celistvosti a komplexnosti.

A tady se podle mého názoru nachází kámen úrazu této expozice. Místo aby byl na výstavě LaChapelle sám sebou, hvězdou komerční fotografie, která spoluvytvářela vizuální styl jedné éry a přinesla svěží průvan do mnohdy tupého a mechanického světa lifestylových časopisů, jsme svědky neúnavné snahy představit ho jako výtvarného umělce, kterým ve skutečnosti tak úplně není.

Výsledkem je kontraproduktivní dvojdomek, který zbytečně ředí nespornou sílu LaChapellových časopiseckých prací. Což je nakonec škoda. Místo toho, aby divák opouštěl výstavu s dobrým pocitem z toho, že i svět komerce může být kvalitní, zábavný, inovativní a krásný, odchází s pocitem, že současnému umění tak nějak nerozumí.

Tak pravil LaChapelle. Galerie Rudolfinum, Praha. Kurátor Otto M. Urban. Otevřeno úterý až neděle. Výstava se koná do 26. 2. 2012.

 

Právě se děje

před 35 minutami

Bulharsko se přihlásí do "čekárny na euro" koncem dubna

Bulharsko se přihlásí do "čekárny na euro", tedy do mechanismu směnných kurzů ERM-2, koncem dubna. V pátek to uvedl bulharský premiér Bojko Borisov. Podle něj současná koronavirová krize ukazuje, že členské státy eurozóny a ty země, které jsou už do ERM-2 zařazeny, budou mít po odeznění pandemie k dispozici miliardy eur na oživení ekonomiky, zatímco ostatní si budou muset půjčovat za vyšší úrok.

Země původně předpokládala, že k ERM-2, kde musí vydržet dva roky před přijetím eura, a k bankovní unii se připojí letos v červenci. V posledních týdnech se pak zdálo, že globální krize vyvolaná šířením koronaviru Sofii přiměje plán odsunout až na příští rok.

Borisov ale dnes vysvětlil, že se jeho vláda rozhodla po konzultacích se šéfkou Evropské centrální banky (ECB) Christine Lagardeovou a s vysoce postavenými úředníky ECB přípravy naopak urychlit. Dodal také, že je přesvědčen, že jak jeho země, tak Chorvatsko do eurozóny přijaty budou.

Zdroj: ČTK
Další zprávy