Recenze - Kolem Tajné knihy Ireny Obermannové se rozpoutal společenský skandál. Hádala bych, že dost možná uměle vyvolaný PR agenty. Je totiž příliš velký na to, z čeho vzešel.
Text sám vyvolává spíše rozpaky - ať jde o kompletní či částečnou fikci, nebo skutečně podle pravdy napsaný příběh. Během čtení se neubráníte pocitům trapnosti, které se rytmicky střídají s návaly vše pohlcující nudy.
Obermannová obvykle píše poctivé „ženské čtení". Trocha autobiografie, romantiky, vtipu, sexu, nějaký ten osudový muž, životní zlom a hlavně hodně touhy a lásky. Jenže Tajná kniha není ženské čtení ani červená knihovna, to by bylo nespravedlivé odsouzení svébytného žánru.
Spisovatelce tentokrát stačilo za jednoho z hlavních aktérů označit sebe samu a za druhého jakéhosi „Největšího Čecha". Je jedno, jestli jde o bývalého prezidenta, nebo ne. Důležité je, že se stal podhoubím pro médii akcelerovaný skandál. Kdyby Havla nebylo zmíněno, nemělo by cenu Tajnou knihu vůbec vydávat; byla by o ničem.
Čtěte také:
Obermannová přiznala roční milenecký vztah s Havlem
V jádru to je totiž dlouhý, předlouhý bulvární spisek postavený na tom, že si každý rád přečte, jak dost možná Václav Havel dělal „tramtarááá" - tak je v knize označován milostný akt - s údajně nejkrásnější spisovatelkou České republiky. S Irenou Obermannovou. Nutno podotknout, že podobně infantilně otravných zástupných slov je v knize bezpočet.
Spíše dojmologie než román pro ženy
Samo o sobě by nebylo špatné, že Obermannová knihu koncipovala jako deníkové záznamy. Dokonce by se v nich daly najít i vcelku dobré charakteristiky postav a přesná pojmenování lidských typů. Autorce nelze upřít, že je zkušená pozorovatelka - někdy (což by se ovšem dalo spočítat na prstech jedné ruky) dokonce i vtipná a nelítostná glosátorka!
Ovšem když dojde na líčení postupně klíčícího vztahu s postavou Největšího Čecha, čtenář se neubrání nelítostné trapnosti. Najednou jako kdyby nečetl text zkušené emancipované ženy ve středních letech, ale pindy zastydlé polointeligentní puberťačky, co tlačí na pilu jenom proto, aby konečně měla chlapa!
Nejde o sugestivně podaný příběh, všechno je tu povrchní, předjímatelné, vykalkulované a tragicky nahlouplé. Ať jde o zachycení reálné situace nebo o abstraktní pocity postav. Příběh bohužel nemá životaschopnost, kterou by čtenáře upoutal.
Rozpačitě působí i kurzívou zachycené niterné pocity hlavní aktérky - namísto toho, aby čtenáři pomohly nahlédnout do autorčiny duše, jen ho ujišťují, že se o to raději nemá pokoušet. Vyznívají pseudopsychologicky, rádoby autenticky a chytře; ovšem ve výsledku křečovitě a opět ne příliš pravděpodobně.
Autorka si libuje v naříkání
Velkou část textu pak tvoří různé formy hystericky působících autorčiných litanií. Obermannová si stěžuje na dobu, na muže, na okolnosti - a především na vlastní těžký osud. Jejím oblíbeným a po chvíli už těžce otravným tématem je samozřejmě nemožnost navázat skutečný vztah s vysněným mužem.
Ačkoliv líčení "jeho" životního vytížení - celodenní přítomnost tělesné stráže, opakované volání Centrály, tedy manželky, a neustále se kolem něj rojícího davu obdivovatelů - patří k tomu nejzajímavějšímu, čeho se čtenář dočká. Ve výsledku z toho autorka sama vychází jako ten, kdo sám sobě kazí život. Není to žena smýkaná krutým osudem, ale člověk prohýbající se pod tíhou vlastní hlouposti.
Obermannová by asi ráda "absolutním obnažením" dostala čtenáře na svou stranu, jenže každá další věta vypovídající o jejím nitru je jen novým důkazem, že celý tenhle koncept nějak nefunguje a jde spíš o kalkul. Proč soucítit s někým, kdo dobrovolně vlezl do oprátky, utáhl si ji, teď ryje čumákem v zemi a navíc z toho všeho tak nějak vyplývá, že to udělal více méně proto, aby o tom potom mohl napsat?
Nejde o přelomový literární počin ani provokativní či kontroverzní text, jen se už dlouho na pulty knihkupectví nedostalo nic tak na první pohled pikantního. Obermannová dokázala avantýru s Největším Čechem rozmáznout na úctyhodných 250 stran. K tomu, co měla touhu sdělit, by jí stačila i třetina. Tajná kniha se rychle dostala na výsluní a stejným tempem se na ni zapomene.
Na stranu druhou autorka, jež se ráda považuje za feministku, ve své knize upozornila, že i žena, které táhne na padesát, má právo na sexuální život. A to by možná nebylo málo. Jen kdyby to příště šlo zpracovat trochu méně jalově; možná i malý přesah by se hodil. Třeba pro čtenáře, kterého kromě žoviálního líčení avantýr slavných a trapně infantilních klišé aspoň trochu zajímá i literatura.
