Deprivovaná Hana, žijící v ústraní komunity, působí podivínským dojmem člověka existujícího mimo čas a prostor. Teprve tyfová epidemie na Valašskomeziříčsku v 50. letech, vycházející ze skutečných událostí, ji znovu vrací do reality. Na následky choroby umírá její sestra a švagr a ona je nucena se ujmout osiřelé neteře Miry. Současné okolnosti spolu s vynucenou adopcí spouští řetězec potlačovaných vzpomínek, jejichž jádrem je literárně v(d)ěčná polemika o vině a trestu, zde navíc ukotvená v období druhé světové války a holokaustu.

Mornštajnové vyprávění se pohybuje v několika časových rovinách, v nichž postupně rozkrývaná minulost odůvodňuje dění v současnosti a problematizuje budoucí vývoj. Nese v sobě intimitu rodinné mikro historie stejně jako velké gesto dějin odehrávajících se na jejím pozadí. I to je důvod, proč si látku osvojují divadelníci.

Zobrazit 10 fotografií

Hana v Brně a v Hradci Králové - každá jiná

První jevištní verze vznikla dva roky po uveřejnění románu. V brněnském Národním divadle ji uvedl adaptátor původního díla, režisér Martin Glaser. Vycházel přitom z archetypálního univerza, které asocioval hracím prostorem s minimem konkrétních scénografických prvků a rekvizit. Kromě dominantního objektu v pozadí, symbolizujícího řez průniku několika domy jako prolnutí osudů jejich obyvatel, zůstával střed jeviště prázdný. Jednotlivé segmenty domu s jejich majiteli ožívaly rafinovaným svícením, jiné zůstávaly ve tmě, avšak tušeny. Stejně jako emoce herců, vzdálené citové exaltaci a "vyhrávání" utrpení. Situace z koncentráku byly součástí sofistikovaně budovaného aranžmá paralelních dějišť bez obvyklé doslovnosti, i když výsledná inscenace působila možná až zbytečně odtažitým, formalistním dojmem.

Doslovností se naopak vydala inscenace režisérky Diany Šoltýsové z roku 2021 dosud uváděná na studiové scéně Klicperova divadla Beseda, zahlcená vnějškovými prostředky ilustrujícími dění. Dominantní jsou v ní právě sekvence z tábora včetně obvyklých klišé jako pruhované trestanecké úbory, rachotící kovové kýble a přespočetné páry bot. Režisérčina úprava počítá s devíti herečkami, které pomocí zjednodušujícího znaku zpřítomňují i mužské postavy, kromě toho pějí sborově písně v jidiš a ve vší expresivitě se emočně obnažují až za hranice vkusu. Schematickou vnějškovost překračují svým výkonem pouze představitelky Hany a Miry Lucie Andělová a Anna Kratochvílová.  

Přílišný tlak na srozumitelnost

Vinohradský scénický převod vychází z potřeb zdejší scény vyprávět dobově ukotvený košatý příběh se silným citovým nábojem, jehož ozdobou je herecká excelence. Dramatizace Jiřího Janků zrcadlí předlohu, přičemž někdy až zbytečně prozrazuje či komentuje. Motivy otrávených věnečků stejně jako zpřítomnělé hlasy zemřelých předků z úvodu by se mohly objevit daleko později, postupné rozkrývání minulosti v sobě navíc ukrývá detektivní potenciál. Děsivá Hanina paměť, zhmotňující se v druhé části inscenace, by naopak stačila vizualizovat. Miřiny poznámky k dění v roli "tichého" pozorovatele navíc působí školometsky. Přichází ve chvíli, kdy jsou souvislosti mezi přítomností a minulostí natolik zřejmé, že je není třeba dovysvětlovat. Přesto jsou jádrem úpravy dobře vystavěné dramatické situace, poskytující interpretům kvalitní základ pro motivaci a naplnění charakterových nuancí postav.

Z inscenace Hana v Divadle na Vinohradech. | Foto: Petr Chodura, Terezie Fojtová

Zbytný tlak na srozumitelnost vykazují i některé emblémy scénografa Michala Syrového. Jeho základní prostorové rozvržení počítající s mnoha plány - tři základní tvoří ústřední otevírací stěna a boční víceúčelové skříně v jednu chvíli sloužící coby úložiště rekvizit, pootočené jako vězeňské pryčny, navíc připomínající chladící boxy pro zemřelé či plynové komory - má svůj účel a v důsledku jej velice dobře rozehrává i režie. V rovině popisu je však doplňují neonové nápisy Transport, Arbeit macht Frei či ideologická symbolika svastiky a srpu s kladivem.

Nadbytečnými se jeví i Stalinova busta a Masarykova socha, která se v jednu chvíli ocitne jako znak protektorátu zahalená černým suknem. Mládežnická agitka v úvodu snad vypadla nedopatřením z jiné inscenace. Časové skoky mezi jednotlivými obrazy by stačilo ilustrovat použitými plakáty filmových hitů, velice přesné dobové kotvení navíc zprostředkují i dobře volené kostýmy. Deskriptivně přistupuje k inscenaci i autor hudby Vladimír Nejedlý, namísto budování atmosféry ji zneužívá k podtržení již minimálně jednou zobrazeného a řečeného.

Související

Recenze: Kupite si kytku od chude děvuchy? Palmovka inscenuje Pygmalion

Hlavní devízou inscenace Hana ve Vinohradském divadle jsou herecké výkony. Herci musí často zobrazit více věkových poloh postavy nebo několik figur zároveň, což se jim daří s velkou přesností. Představitelka Hany Andrea Elsnerová se v průběhu proměňuje ze zádumčivé, paralyzované stařeny v životaplnou, žádostivou dívku a zase nazpět. Partnerkou v jejím přerodu jí je Tereza Císařová v roli Miry, jež projde obdobnou metamorfózou, avšak v obráceném sledu: z náctiletého děvčátka, které právě ztratilo rodiče, v dospělou sebevědomou ženu.

Herecké nasazení všech zúčastněných se svědomitým režijním vedením překonává jistou popisnost celku a demonstruje, že jakási elementární znalost řemesla není nikdy na škodu.