Vídeň - Žluťoučké slunečnice jako koláče a hvězdy - bílé rotující lívance na inkoustově modrém nebi nad večerní kavárnou. Kdo by neznal van Gogha.
Vídeňská souborná výstava padesáti pláten a dvojnásobného množství kreseb nejslavnějšího holandského autodidakta na uměleckém poli ale ukazuje úplně jiného Vincenta, než známe z barvotiskových reprodukcí, které jsou povinnou výbavou snad každé školní chodby.
Až do 8. prosince slavná Albertina nabízí návštěvníkům mnohem víc než obvyklá klišé o psychicky vyšinutém chlapíkovi, který si uřízl ucho a korespondenčně se snažil řešit své běsy s bratrem Theem.
Zejména soustavné srovnávání s méně známými van Goghovými kresbami, na něž expozice sází, dokazuje, jak málo vlastně o geniálním Holanďanovi víme.
Van Gogh z Albertiny není neurotik vymačkávající tuby olejových barev rovnou na plátno, není to ani malíř s tak charakteristickým rukopisem krátkých nervních tahů štětcem či ještě lépe špachtlí. Vídeňský van Gogh je především kreslíř se silně vyvinutým sociálním cítěním, který celý svůj život marně bojoval s nemocí duše.
Laický kazatel a pomocný učitel Gogh před příchodem mezi pařížskou smetánku, pro niž setkání s dělníky začínalo a končilo nad sklenkou vína v levných nálevnách, prošel mnoha chudými domácnostmi a poznal, v jaké nouzi se dá ještě žít.
Možná právě proto se rozhodl, že se stane malířem. Ani v nejmenším to ovšem neznamená, že by se soustředil na malbu, která by mohla spadat do tehdejších kritérií "krásného" a tedy dobře zpeněžitelného období.
Klasických impresionistických motivů, s jakými si někteří Goghovi kumpáni z pařížského období vystačili celý život, se u něj až na výjimky nedočkáme. A i tady si Gogh vybírá nečekané souvislosti - restauraci, kde se schází bohéma, kreslí opuštěnou, výletní hospůdky za Paříží zase zavřené po sezoně.
Jako červená nit se celou Goghovou kresbou i malbou táhne silný sklon k melancholii, depresivní poruše, která ho koneckonců roku 1890 vedla k sebevraždě. Právě frenetické tahy štětcem a tužkou, ale i neobvyklé postupy (Gogh papír, na nějž kreslil, doslova trýznil - poléval ho mlékem a rozdíral gumou), vedly některé teoretiky ke zjištění, že technika byla odrazem Goghovy neklidné duše.
Nemožnost pozitivního truchlení (tak čtvrtstoletí po Goghově smrti melancholii definuje Sigmund Freud) se projevuje nejen v často temné kresbě (někdy až komiksově vytříbené), ale i barvách.
"Malíř budoucnosti je kolorista, jakého tu ještě nebylo," píše Gogh v jednom z dopisů bratru Theovi. Každopádně ale sám jásavým fauvistou není - i když maluje moře, parky nebo obilné snopy, na jeho obrazech zůstává stále něco znepokojivého, temného a neklidného.
Poslední fází boje proti depresi byla série širokoúhlých pláten a čtvercových formátů z Auvers. Distorze perspektivy a jakoby horečnaté vidění okolí dává tušit, že Goghova nemocná duše nakonec nad arteterapií v podobě tří pláten denně zvítězila.
"Smutek potrvá navždy," řekl Vincent Theovi podle tradované legendy těsně před smrtí. Zda měl pravdu, není možné rozsoudit.
Návštěvníci Albertiny nicméně koncept Gogha jako melancholického kreslíře se silným sociálním cítěním přijali víc než dobře. Stačily pouhé tři týdny a do někdejšího sídla saského a těšínského vévody Alberta přišlo na výstavu 100 tisíc lidí.
V Česku by už to stačilo, aby se taková akce zařadila mezi absolutní výstavnické hity roku.
