Bordel v hlavě, spása na dosah. U „Zvonu“ uklidili po slovenském konceptuálním umění

Bordel v hlavě, spása na dosah. U „Zvonu“ uklidili po slovenském konceptuálním umění
Foto: Galerie hlavního města Prahy
Ondřej Váša
10. 2. 2019 11:59
Kosmicky vyhlížející vykřičník umístěný před pražským Domem U Kamenného zvonu se v těchto dnech kroutí do univerzálního otazníku, který uvozuje otázky po smyslu umění či povaze tvůrčího gesta. Otevírá tak první českou retrospektivu slovenského konceptuálního a postkonceptuálního umění příznačně nazvanou Sonda 1.

Věcnou výstavu děl slovenské umělecké scény 60. a 70. let zároveň doprovází mezigenerační dobrodružství: současní umělci, přirozeně působící také na české scéně, konfrontují své předchůdce jejich vlastní řečí.

Foto: Galerie hlavního města Prahy

I když… Spíše než o dobrodružství bychom měli mluvit o avantýře, neboť samo konceptuální umění - a nezapomínejme, že umění je vždy typem vztahu, ať už mezi světem a dílem, mezi umělcem a divákem či mezi invencí a tradicí - se ujímá řeči na způsob rozcházejícího se páru, který si teprve na prahu dovírajících se dveří říká, co bylo doposud tabu. V soukromém jazyce srozumitelném jen těm, kdož se navzájem odcizili.

Konceptuální umění však jde o krok dál a debakl cíleně podněcuje. Vyvolanou krizí pak hledá nejen meze jazyka, kterým umění ještě může hovořit, ale kriticky se též vrací k nulovému bodu uměleckého vyjádření. To vše mezi futry světa, jehož vzrůstající komplikovanost se vzpírá tradiční řeči obrazů.

První ze čtyř výstavních bloků v Domě U Kamenného zvonu, nazvaný TEXTománie, toto hledání vhání do uličky hanby samotného jazyka, pohybujíc se po ose nějaké podobné otázky: pakliže na počátku radikálně pojaté tvorby bylo slovo, myšlenka, idea, co vězí za gramatikou takové řeči, jak se ustaluje? Je-li tvorba redukována na koncept, v jakém či do jakého jazyka stvořitel překládá svůj záměr, jaký je poměr mezi záměrem a dílem?

Slova dnes již nežijícího slovenského umělce Júlia Kollera se tak rozplétají do mnohoznačných linií či naopak tuhnou do absurdních konstatování, v poznámkových listech současného tvůrce Borise Ondreičky se nápady pro změnu srocují jako ideoví dezertéři z nudných školních hodin v lavici. A zatímco autor vystupující pod přezdívkou Monogramista T. D roubuje netečná slova na živý strom, na fotografiích Michaely Thelenové jména zemřelých mizí z náhrobků jako slova vepsaná do vody.

Slova, jež se vzpírají integraci, ale stejně tak tvrdošíjně odmítají odejít, se v konceptuálním umění stávají jakýmsi špatným svědomím obrazů. A snad právě odtud plyne častá frustrace těch, kdo výstavy konceptuálního umění navštěvují.

Na jedné straně jako by konceptuální produkce kolabovala hned na počátku. Rozhodně to není obraz, spíše to není nic, zdá se. Na straně druhé provokuje zvláštní nadprodukcí, nesmyslným kupením slov a haraburdí, jaké jinak známe z garáží a skládek. Jestli je tohle umění, pak je uměním vážně všechno. Zdálo by se.

Foto: Galerie hlavního města Prahy

Tím se však nenechme odradit. Pokud se samo umění táže po mezích své řeči a činí-li tak prostřednictvím díla, pak taková tvorba chtě nechtě musí být na hranici ne snad jen srozumitelnosti, ale také snesitelnosti. Asi jako kdybychom stopovali ideální příběh velké lásky a došli k pár panákům v zaplivaném baru, ranní kocovině a nechtěnému těhotenství. Těžko se to přijímá, ale leccos nám to prozradí.

Část výstavy nazvaná Nulová gesta tak mapuje ironické, až agresivní útoky na tvorbu jako takovou. Střídají se zde impulzivní cákance, nadnesené manifesty, donkichotské půtky s prostorem, trucující plátna otočená zády, lhostejné sklenice čiré vody, divadelní hry, z jejichž promazaných textů zbylo nemálo víc než absurdní výzva "čti, čti, čti!". Anebo také sbírky ukradených věcí, opuštěné židle, prostřílené obrazy či podepsané kameny hozené do výloh galerií… Na první pohled lze toto haraburdí odmávnout jako přemyšlené nesmysly, nebuďme však unáhlení. Tyto nesmysly, dá-li jim člověk čas, zároveň skýtají možnost neobvyklého zjevení.

Vlastně jsme svědky opakovaných sebevražd umění, které přese všechnu snahu odmítá zemřít a ze vzniklé protoplazmy se znovu formuje do pozoruhodných výpovědí, které by jinak nedostaly evoluční šanci. Pozor, to není obhajoba každé ptákoviny, která se označí za konceptuální umění: jen připomínka, že podobné výstavy jsou čestnou expozicí tvůrčího procesu, který se rozvíjí v čase a rozhodně se neomezuje na jedince. A takový proces potřebuje narážet do zdí, aby se od nich zase odrazil.

Zvláště sekce Kosmos v pokoji takto soustřeďuje mnoho pozoruhodných, podnětných kosmických korespondencí či asociací, které by jinak zůstaly promlčeny. Nicméně i ryze věcné instalace - zde například Kollerův pingpongový stůl - iniciují zážitek, který se člověku v garáži nepřihodí, neboť ziskem zde není přidaná hodnota díla, nýbrž nedoceněná povaha skutečnosti. Jinými slovy: podobá se nikoli dílo vašemu stolu, ale váš stůl dílu.

Mnoho podobně "drzých" exponátů tak zprostředkovaně umožňuje prožívat svět jako až podezřele smysluplný či dokonce stvořený, kterážto zkušenost už rozhodně není banální.

Foto: Galerie hlavního města Prahy

Také mimochodem není od věci, že výstava končí sekcí nazvanou Jiné definování obrazu. Například ukázka ze série Marka Kvetana pojmenované IDOC DEATH, záběr zkrvavené mrtvoly přeložený do digitálního rozboru barevného spektra, je až nepříjemně naléhavá: barvou jsi a v barvu se obrátíš.

Tedy, najdou se i stinné stránky, neboť zejména v současných generacích má koncept tendenci zatvrdnout do novodobého salonního umění. Největší prohra umělců pak netkví v tom, že by byli nesrozumitelní, ale že naopak dávají perfektní smysl a jejich díla vykazují buď znaky zpětných ilustrací teorií, ze kterých vycházejí, nebo až příliš polopatických glos.

Je tak otázkou, zda-li takové galaxie Pavly Scerankové, muší kosmos Marka Kvetana, kunsthistorický komentář Jara Vargy, tkaničková rebelie Romana Ondáka, sbírka Anetty Mony Chisy a Lucie Tkáčové či písemná vyznání Viktora Freša - a našlo by se toho víc - nekladou až příliš pohodlné výzvy, na které nejenže není třeba odpovídat, ale na které už nikdo ani odpovídat nechce, neboť odpověď či pointu předem zná. Jako by byl uvnitř ježka vyndaného z klece plán na to, jak ho do té klece zpátky dostat.

Na své meze v podobných případech naráží praktikované přesvědčení, že dějinně formulovaná otázka po povaze a limitech tvůrčích principů - zde kromě jiného zastoupená řadou variací na téma Kazimira Maleviče ze začátku 20. století - je sama nevinná. Když se však umění chopí vlastní historie, pak tím mění i dějinnou smysluplnost pokládaných otázek.

Foto: Galerie hlavního města Prahy

Možná vážně přišel čas smířit se s tím, že avantgardní slámu nelze mlátit donekonečna. Ne kvůli pokroku ani něčemu podobnému, ale protože konceptuální či postkonceptuální umění se stále pohybuje v historickém akčním rádiu avantgard a vnitřně překonalo otázku po svém určení či sebeironii, diktovanou logikou avantgardních forem. Ani Descartes se pořád dokola neptal, jestli existuje.

Koncept svým způsobem vyhrál a vpustil umění do světa v míře, která mnohdy zamezuje zásadněji odlišit jedno od druhého. Umělce tak nestaví před problém vymezení hranic díla, ale před mnohem složitější úkol nacházení a exponování problémů, které nelze formulovat jinak - problémů, které nově určují, co uměním je a není, což je situace dosti komplikovanější než v případě dominance formy.

Jestliže se umění omezí na vizuální vtip, který lze nadto beze ztráty a vágně přeložit - nikoli rozepsat - do formulace typu "umělec poukazuje na…", pak se kýžené napětí mezi promýšlením a dílem ztrácí.

Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění

(Pořádá Galerie hlavního města Prahy)
Kurátoři: Vlado Beskid a Jakub Král
Dům U Kamenného zvonu, Praha, výstava potrvá do 24. března.

Je tu každopádně ještě jeden pohled, který výstava a konceptuální či postkonceptuální umění nabízí. Co kdybychom se na současného umělce podívali nikoli jen jako na tvůrce či výzkumníka, ale též jako na šaška, kterému je dovoleno, co si sami zapovídáme? Pakliže nás dnes umění neučí již jen vidět, ale především myslet, co když tak činí nejen provokací našeho myšlení důmyslnými hlavolamy, ale také tím, že se za naše myšlení obětuje?

Výstava v Domě U Kamenného zvonu je v tomto ohledu vyloženě očišťující, neboť kromě jiného hostí i zplozence, kteří na sebe berou nelehký úděl bordelu v hlavě. Můžeme tak naše myšlenky nechat podnětně blbnout a nakonec vyjít ven nejen se zájmem a pobavením, ale také s jistou úlevou. I poněkud neuspokojivý svět se náhle jeví jako místo, které má jakýs takýs řád. To není málo.

 

Právě se děje

Další zprávy