Premiéru si odbyla ve městě nad Seinou 29. června a zůstává zde do půlky září. Interaktivní expozice inspirovaná dílem Jana Amose Komenského se pak stěhuje do Kanady, Itálie, Japonska, Německa, Ruska - a dál a skončí v roce 2023 (ano, 2023, to není překlep) v nizozemském Naardenu, kde je Komenský pochovaný.
Mluví-li se o tomto muži, pak každý projekt spjatý s jeho jménem může předem budit akademickou hrůzu: učitel národů, škola hrou, brána jazyků otevřená... to nás všechny strašilo už od základní školy. Výstava, jejímž scénáristou a hlavním hybatelem je Petr Nikl, však na to didakticky rozhodně nejde.
Nikl, jeden z Tvrdohlavých, který do širší známosti vešel před šesti lety rozsáhlým Hnízdem her v pražském Rudolfinu, si pozval dalších osm výtvarníků (s některými si spolupráci už vyzkoušel na Expu v Aichi) a společně vytvořili expozici, u které se nenudí dospělí ani děti.
Je to hravá a přístupná postmoderna, u které můžeme zpětně hledat deklarovanou inspiraci Labyrintem světa a rájem srdce - jako poutník v doprovodu Mámení a Všudybuda chodíme po výstavě, sledujeme ji, saháme na ni, ozvučujeme ji. Jestli poutník hledal pravou tvář světa, my v sobě naopak necháváme rozeznít svět, který pro většinu lidí možná ani neexistuje.
Hned u vstupu do expozice může jeden druhému "zatelefonovat" obřím tubusem Václava Smeykala nebo si vytočit melodii na zvukovém válci od Martina Janíčka. Luboš Fidler tóny hledá v nárazu do hliníkových plíšků, Václav Smolka vystavuje drobné varhany, Milan Cais stvořil hudební nástroje vypadající jako gramofon nebo kotoučový přehrávač z jiné planety.
Vlastně všechno je na výstavě Orbis Pictus vypadá jako odkudkoliv, jen ne z našeho světa - a jestli práce těchto "mimozemšťanů" (kromě už jmenovaných to jsou ještě Jaroslav Kořán, Petr Lorenc, Quido Sen a Rut Kohn) mají něco společného, pak je to smysl pro maximální využití sluchu a hmatu návštěvníků.
Není špatné strčit hlavu do na šikmo položeného koncertního křídla a vlastním řevem rozkmitat jeho struny. Nebo se ponořit do obrovského kaleidoskopu a pozorovat v něm lomený obraz sama sebe i dvou skleněných koulí na konci obrazu - vypadá to jako zařízení supertajné služby vystrčené do Bonapartovy ulice, které ale nikoho nešpehuje.
Bohužel, Petr Lorenc, který tento objekt stejně jako sprchovo-umyvadlovou fontánu stvořil, se dalších zastávek výstavy nedočkal; koncem června zemřel při autonehodě.
Čtěte o Petru Lorencovi: Divadelník Lorenc tragicky zahynul
Největší pozornost budí v hlavním sále pětiapůlmetrový bílý nafukovací stan, který ke spekulaci o přítomnosti UFO vybízí nejvíc. Po jeho zdech kmitají stíny, uvnitř je pohádková krajina Petra Nikla.
Okřídlené mušle zapíchnuté do korkových podložek se pomalu nechávají unášet proudem tekoucím kolem malých stromečků, za nimi se na dlouhé desce cosi pohybuje, bliká, vrní a hlavně všechno skutečně vzbuzuje pocit návštěvy krásného místa. Důslednost a trpělivost je u Petra Nikla obdivuhodná.
Výtvarníci narození mezi lety 1948 až 1975 jsou možná někdy zbytečně ovlivněni Niklovým světem, avšak jejich přesný apel funguje. Odmítají konvenci a hranici to, co by se mělo, či nemělo, na co kdo je jak starý.
Výstava Orbis Pictus nám všem vzkazuje: jsme svobodní přesně tak, jak svobodnou máme fantazii.
Více o výstavě Orbis Pictus a projektu Pampaedia ZDE
Stránky Českého centra v Paříži ZDE
Čtěte o výstavě Petra Nikla v Chebu: Pohádkový Nikl otevírá brány fantazie
Čtěte o výstavě Petra Nikla v pražské galerii Gambit: Co se skrývá za záclonou
Čtěte o výstavě Milana Caise v pražské galerii Kritiků: Milan Cais a Evelína
