Praha - Festival spisovatelů Praha každoročně přiváží do Čech umělce světového významu. Ani letos se pořadatelé nedrželi při zdi a jako hlavní hvězdu pozvali tureckého spisovatele Orhana Pamuka, který je obletovaným autorem zdaleka nejen u nás - v roce 2006 byl za svou tvorbu vyznamenán Nobelovou cenou.
Na festivalu Pamuk poprvé vystoupil hned při zahajovacím gala večeru Zrození národů, což byl podtitul letošního ročníku, posléze absolvoval autogramiádu v Paláci Neoluxor a jako správná hvězda také celý program zakončil.
Závěrečný večer se nesl ve vskutku elegantním duchu, konal se totiž v art deco interiéru rezidence primátora hlavního města. Orhan Pamuk, věrný pravidlům vystoupení zahraniční celebrity, se naučil jednu větu v češtině - se skromným úsměvem pravil: „Děkuji, je krásné být v Praze."
Ostatně celou svou úvodní řeč držel v poněkud obligátní rovině, když neopomněl zmínit několik českých literátů, kteří mu utkvěli; jak se dalo očekávat, zazněla jména jako Milan Kundera, Bohumil Hrabal či Jaroslav Hašek.
Stěžejní část večera přišla ale až s překladatelem Petrem Kučerou, který podle svých slov strávil za posledních pět let s Pamukovými knihami více času než se svou vlastní ženou. Právě on totiž díky své zevrubné znalosti jeho textů, dokázal spisovatele nasměrovat k zajímavým tématům týkajícím se nejen jeho tvorby.
Plánování a transcendence
Za rok 2011 vzniklo v Turecku osmnáct set románů. Pamuk tvrdí, že fakt, že romány teď píše kdekdo, s sebou nepřináší jen pustou komercionalizaci žánru, nýbrž spíš dokazuje, že lidé touží jeho prostřednictvím komunikovat. Turecký literární trh zaznamenal za posledních deset let růst o tři sta procent a poskytuje podle něj mnohem lepší šanci začínajícím spisovatelům.
Sám Pamuk měl startovní pozici o něco komplikovanější, původně toužil stát se architektem či malířem, dráhu výtvarného umělce mu ovšem ani jeho rodiče příliš neschvalovali. Po několika semestrech architektury se tedy plně oddal literatuře.
Vzdělání architekta mu podle jeho slov dodalo i jistou schopnost plánovat tvorbu, sám sebe považuje za disciplinovaného spisovatele (ostatně téměř každý den pracuje celých deset hodin), k jeho psaní ovšem přistupují i určité poetické proudy a inspirace. Spojuje tedy plánování s transcendencí.
Cíleně a plánovaně prý například využil staré súfijské literatury a osmanské či perské mystiky ve své Černé knize tak, že pradávné příběhy nechal nově promlouvat k moderním čtenářům.
Podstata jakékoli tvorby je totiž podle Pamuka skloubení věcí, které dříve nebyly spojovány. Proto využívá historii k tomu, aby se skrze ni ponořil do svých obrazů, a pojmenoval tak některá národní traumata své země.
Pramen tvůrčí síly
Poněkud odlišně se ale postavil ke své poslední knize Muzeum nevinnosti, která je tentokrát především o lásce. V jejím případě se dokonale vyjevila Pamukova hravost, kterou považuje za samotný pramen tvůrčí síly.
Román koncipovaný jako muzeální katalog vypráví příběh muže, který se tak hluboce zamiloval do své vzdálené příbuzné, že po léta sbíral vše, čeho se dotkla. Kromě nesporné originality formy textu, dotáhl Pamuk celý koncept k dokonalosti, když v minulém roce otevřel v Turecku skutečné muzeum se všemi pojmenovanými drobnostmi.
Ony předměty sbíral už při psaní knihy, ale protože se děj odehrává v sedmdesátých letech, získat některé artefakty vůbec nebylo snadné. Kupříkladu více než čtyři tisíce cigaretových vajglů (zdobících obálku českého vydání) musel nechat speciálně vyrobit. Samotný Pamuk kouřit přestal, a nemohl tak v této oblasti posloužit. Práce na otevření muzea byla skutečně obrovská, jako nostalgická vzpomínka ovšem funguje výborně.
Tímto obrovským projektem ale Pamukovy ambice zdaleka nekončí, už teď má prý poznámky k dalším sedmi knihám, což vyvolalo na tváři překladatele, který jeho zběsilému tempu sotva stačí, poněkud znavený údiv. Orhan Pamuk je zkrátka neobyčejně činný spisovatel, který, i přes své vražedné nasazení, nepovažuje tvorbu za práci.
Ačkoli byl oceněn nejvyšším literárním vyznamenáním a živě se tehdy spekulovalo, jak moc ho získal z politických důvodů, nepovažuje své knihy za sdělení nějakého poselství o kultuře a společnosti. Jde mu prý především o prožitek, není manipulativní a nijak zvlášť nekontroluje, co mají jeho knihy říkat.
Romány jsou pro něj jako hudba - působí spíše na vnímání. Jak budou jeho texty čteny, je tedy čistě na čtenářích. A těch je po celém světě dostatečné množství, aby mohl zrealizovat nejen oněch sedm připravených. Vždyť i od skromného stánku s knihami v primátorské rezidenci se vinula předlouhá fronta. Každý z hostů chtěl poté, co se s ním seznámil tváří v tvář, ukořistit Pamukova slova.
